Já jsem Kubovi nikdy nezáviděl, i když jsem to od tchyně slyšel dost natvrdo. Renata mi to řekla přesně takhle, u stolu na chalupě v Kácově, když jsme čekali na řízky: "Tomáši, ty si myslíš, že Petra tě milovala kvůli tobě? Ona ti dala všechno, protožes byl na dně a ona potřebovala mít nad někým moc." To bylo před šesti lety a od té doby jsem tu větu slyšel v hlavě snad tisíckrát.
Petra a já jsme se poznali v Kolíně, kde jsem dělal automechanika u jednoho chlapa, co po dvou letech zkrachoval a nechal mě s dluhem za nářadí, který jsem nikdy nepodepsal, ale ručil jsem za něj kámošsky. Byl jsem ve třiatřiceti bez práce, s exekucí na výplatu, která ještě ani nebyla, a s autem, co jsem musel nechat na ulici, protože jsem neměl na pojistku. Petra tehdy pracovala jako účetní v jedné stavební firmě a vydělávala víc než dost. Nikdy mi to nedala pocítit jako almužnu. Prostě jednou položila na stůl klíčky od garáže po svém otci a řekla: "Tady máš prostor. Zkus si tam něco rozjet."
Tchyně Renata tomu nevěřila ani vteřinu. Podle ní jsem si tu garáž, tu dílnu, celý ten život naplánoval už tenkrát u toho piva, kdy jsem se s Petrou poznal na plese hasičů v Zásmukách. Že jsem věděl, co dělám. Že jsem si vybral ženskou, co bude platit, a ne ženskou, co budu milovat. Nikdy jsem se s ní kvůli tomu nehádal – necítil jsem potřebu se obhajovat před člověkem, který mě od začátku odepsal.
Dílna se za pět let postavila na nohy. Dělal jsem servis, potom pneuservis, pak jsem přibral kluka na diagnostiku a dneska máme tři zaměstnance a smlouvu s jednou autopůjčovnou v Kutné Hoře. Papírově to celou dobu bylo napsané na mě – živnostenský list, IČO, všechno. Petra to tak chtěla, protože prý ať je to "moje jméno na dveřích", ať to nikdo nemůže zpochybnit. Jenže loni na jaře, po tátově infarktu, se všechno otočilo.
Petřin táta zemřel v březnu, garáž byla jeho, pozemek pod dílnou taky jeho – oficiálně jsme ho měli jen v nájmu za symbolickou korunu, protože to byl vlastně rodinný majetek. A najednou byla na scéně Renata, jako jediná dědička po manželovi, s notářkou a s papíry, který jsem nikdy neviděl.
Přišla jedno úterý odpoledne, přesně v době, kdy jsem měl na zvedáku rozebranou škodovku zákazníka, co spěchal na dovolenou. Postavila se doprostřed dílny v kabátě, co evidentně nebyl na servis, a řekla nahlas, aby to slyšeli i kluci od diagnostiky: "Tomáši, ten pozemek teď patří mně. A já ho pronajmu někomu jinému, kdo mi bude platit tržní nájem, ne symbolickou korunu, kterou si tu Petra vymyslela, protože tě lituje."
Stál jsem tam s klíčem na kolo v ruce a nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo něco rozbít. Ne kvůli penězům – ty bych sehnal. Kvůli tomu slovu "lituje". Jako by šest let dřiny, tři noční směny týdně, kdy jsem se učil diagnostiku z youtube videí, protože jsem si nemohl dovolit kurz, byly nějaká charita.
Petra přijela hned, jak jsem jí zavolal. Nechala v práci rozdělanou uzávěrku, o čemž mi pak řekla, že ji to stálo důvěru u šéfa na tři měsíce dopředu. Přišla do dílny v kostýmu, se staženými vlasy, a první, co udělala, bylo, že mámě řekla ať jde ven, na dvůr, ne před klukama.
Venku, mezi hromadou starých pneumatik a Renatiným autem, které nechala nastartované, jako by chtěla za pět minut odjet, jsem to slyšel celé, protože okno dílny bylo pootevřené a vítr foukal špatným směrem.
"Mami, tenhle pozemek táta chtěl nechat mně," řekla Petra. "Máš to napsané v jeho poznámkovém sešitě, co jsem ti dala po pohřbu, jestli sis ho vůbec otevřela."
"Sešit není závěť," odsekla Renata. "Notářka řekla, že dědictví je moje, ať si myslíš, co chceš. A víš co, Petro? Táta by z tebe dneska nebyl hrdý. Vzala jsi chlapa, který nemá nic, a udělala z toho svůj životní projekt. Já jsem po tátovi zbyla sama, se splátkama za jeho léčení, a ty mi teď budeš vykládat o poznámkovým sešitě."
"Ty jsi nezbyla sama, mami. Máš důchod, máš byt, máš mě, kdykoli zavoláš."
"Mám tebe, kterou vidím jednou za měsíc, a to ještě proto, že potřebuješ podpis na nějaký papír." Renata se opřela o kapotu auta, ruce zaťaté do rukávů kabátu, jako by jí bylo zima i v tom horku. "Táta umřel a já jsem zůstala v tom bytě sama, Petro. Sama. A jediná věc, kterou mám v ruce, je pozemek, o kterým mi teď říkáš, že mi nepatří."
Petra na to neřekla nic hned. Dívala se na matku, na to, jak si mačká rukávy, a na chvíli vypadalo, že něco povolí – v ramenou, v hlase. Pak řekla tišeji: "Já vím, že je ti smutno. Ale nemůžeš to spravit tím, že vyženeš Tomáše z místa, kde má práci."
"Já nechci vyhánět Tomáše. Já chci, aby si někdo vzpomněl, že jsem tady taky ještě živá."
Petra se vrátila dovnitř a řekla mi jenom: "Zítra jedeme k notářce. Obě." Spal jsem tu noc asi tři hodiny. Ne ze strachu, že přijdeme o dílnu – bál jsem se, že Petra bude muset zase jednou platit za to, že si mě vybrala. Že bude sedět proti vlastní matce a bránit chlapa, kterýho ta matka roky vykreslovala jako příživníka.
U notářky v Kutné Hoře Renata trvala na svém: pozemek je její, nájem bude tržní, tři tisíce pětset měsíčně místo dosavadní koruny, a pokud to nepřijmeme do konce měsíce, prodá ho developerovi, co stavěl sklady kousek za městem.
Petra otevřela kabelku a položila na stůl otcův poznámkový sešit se skvrnou od kávy na rohu obálky. Notářka v něm našla řádky, kde otec psal, že pozemek u dílny má připadnout Petře. Nebyla to závěť, jenom sešit, ale spolu s výpisy z účtu, kde bylo vidět, kdo posledních pět let platil na opravy střechy, to dávalo základ k jinému vypořádání, než si Renata představovala.
Renata seděla s rukama sepjatýma v klíně. Nedívala se do papírů, dívala se z okna na parkoviště, jako by tam čekala na někoho, kdo nepřijde. Když notářka navrhla dohodu – pozemek na Petru, část otcových úspor pro Renatu – řekla jen, tiše, bez toho dřívějšího vzteku: "Dělejte si, co chcete. Já jsem tady stejně jenom ta, co zbyla."
Petra podepsala dohodu o tři týdny později. Pozemek šel na ni, dílna zůstala na mně, nájem za symbolickou korunu potvrzený notářským zápisem. Renata dostala tři sta dvacet tisíc korun z otcova účtu a od té doby na dílnu nevkročila.
Před třemi týdny mi volala Petřina sestřenice, že Renata shání někoho, kdo by jí "vysvětlil ty papíry", protože developer nabízí ještě jednou tolik, kdyby přemluvila Petru pozemek prodat. Petra tu nabídku odmítla telefonem. Slyšel jsem jen její půlku – klidnou, ale s tou stopou únavy, co má v hlase pokaždé, když s matkou mluví déle než minutu.
Pak přišla do dílny, kde jsem zrovna vracel klíč na hák nad zvedákem. Postavila se ke mně, položila dlaň na kapotu rozebrané škodovky, ještě teplou od motoru, a chvíli jenom tak stála, než mi podala mobil s otevřeným výpisem z katastru.
Vzal jsem si od ní ruku plnou motorového oleje pryč, otřel si dlaně do hadru a nastartoval sousední škodovku, co měla jít ještě dnes odpoledne k zákazníkovi.
