Zvonek, který nikdo nezvedl
Je mi sedmdesát šest a poslední dva roky jsem si myslela, že moje nejlepší kamarádka Jarmila umí naslouchat. Teď vím, že jenom umí mluvit o vnoučatech tak dlouho, že se druhá strana rozhovoru sama unaví.
Poznaly jsme se v Olomouci, na sídlišti u Envelopy, obě čerstvě po třicítce, obě s dětmi ve školce a manžely na směnách. Bydlely jsme ve stejném domě, patro nad sebou, a scházely se u kontejnerů skoro každý den – nejdřív kvůli plínkám a horečkám, pak kvůli kávě, později kvůli všemu ostatnímu. Když jí před jedenácti lety zemřel manžel Miroslav, byla jsem to já, kdo u ní přespal první tři noci, protože se bála prázdného bytu. Když mně dělali operaci kyčle, přinesla mi na týden oběd v ešusu, i když bydlela přes celé město a musela přestupovat na tramvaji.
Scházely jsme se pořád, po celá ta léta, ve středu odpoledne v cukrárně na Dolním náměstí. Já jsem si dávala turka, ona bylinkový čaj, protože kávu už prý nesnese žaludek. A tam, u toho stolku s ubrusem propáleným od cigaret ještě z devadesátek, jsem si jednou uvědomila, že už měsíce neposlouchám kamarádku – poslouchám zprávy o rodině, kterou vidím jednou za dva měsíce o Vánocích.
Nejdřív to byla jen angličtina vnučky Terezky, pak fotbalový oddíl vnuka, pak hádky snachy s tchyní z druhé strany, pak plánování Štědrého dne na tři roky dopředu. Poslouchala jsem, protože ty děti znám od plenek a leccos mě opravdu zajímalo. Ale středy se postupně proměnily v hlášení. Řekla jsem něco o výletu na Hrubý Jeseník – ona hned vzpomněla, kam jezdili vnoučata. Zmínila jsem film – ona mi vyprávěla, jaký seriál sleduje dcera.
Nepřikládala jsem tomu váhu, dokud se nestalo něco, co bylo důležité pro mě. Po letech, kdy jsem si říkala, že si už komplikovat život nebudu, jsem začala chodit s mužem jménem Zdeněk. Seznámili jsme se na turistickém kroužku seniorů, kam mě přihlásila dcera. Vdovec, sedmdesát osm let, bydlí na Nové Ulici, dvacet minut chůze od mého paneláku na Povelu. Nemluvili jsme o svatbě ani o společné domácnosti. Jenom jsem si zase začala všímat, že čekám na esemesku.
Čekala jsem tři týdny, než jsem to Jarmile řekla. Chtěla jsem to udělat osobně, protože znala Miroslava a věděla, jak těžko jsem se učila být sama. Tu středu jsem jí to řekla nad taštičkou se šunkou a sýrem. „Někoho poznávám," řekla jsem. Otevřela oči dokořán, usmála se, zeptala se na jméno. Stačilo popsat, jak jsme se seznámili, a za pět minut sáhla po telefonu. Vnučka poslala fotku šatů na oslavu. Natočila mi displej k obličeji, pak druhou fotku, pak mi začala vysvětlovat, že holka neví, co si má vzít na sebe. Můj příběh zůstal ležet mezi šálky jako vystydlý čaj.
Domů jsem jela tramvají číslo čtyři a zlobila jsem se sama na sebe, že mě zranilo něco tak drobného. Za týden jsem na středu nepřišla. Řekla jsem, že mám plno práce. Jarmila mi večer volala a slyšela, že něco není v pořádku. Nakonec jsem to vyklopila: „Minule jsem se ti snažila říct něco pro mě důležitého a za pět minut jsme zase mluvily o tvých vnoučatech."
Odmlčela se. Nejdřív se bránila. Řekla, že i já mluvím o svých dětech, že vnoučata zabírají obrovskou část jejího života. Měla pravdu. Ale zeptala jsem se jí, kdy jsme naposledy mluvily o ní – ne o dětech, ne o mně, ale o ní samotné. Ta otázka celý rozhovor obrátila.
Jarmila mi nakonec přiznala, že od Miroslavovy smrti se do rodiny vrhla tak úplně, že sama neví, co by o sobě vůbec vyprávěla. V úterý vyzvedává vnuka ze školy, ve středu pomáhá dceři s papírováním na úřadě, v neděli je oběd u syna. Život má plný, ale skoro celý patří ostatním. „Možná o nich mluvím tolik proto, že nevím, co dělám já sama," řekla mi po telefonu tiše. Ta věta mi vzala většinu vzteku.
Scházet jsme se nepřestaly. Nevrátily jsme se kouzelně k těm dvěma třicetiletým ženským od kontejnerů – žádné přátelství takhle nefunguje. Ale teď si před rozloučením občas položíme jednu otázku: „A jak se máš doopravdy ty?"
Jarmila Zdeňka už zná. Minulou středu jsem jí u stolku s propáleným ubrusem vyprávěla, jak se mu snažím celý den dovolat a on to nezvedá, protože je zase u vnuka na fotbale a telefon nechal doma na nabíječce. Zasmála se a řekla: „To znám. U nás doma to bere leda tak vnučka." Pak dopila bylinkový čaj, podívala se na hodinky a dodala, že musí běžet, protože v pět má být u syna na obědě.
Odpoledne jsem seděla u okna s vychladlým čajem a dívala se, jak paní z protějšího baráku věší prádlo. Telefon na parapetu mlčel. Zvedla jsem ho, napsala Zdeňkovi jednu větu – „Zavolej, až budeš doma" – a čekala, až se rozsvítí displej.
