Dvacet dva sklenic. Tolik jich stálo v mé spíži tu sobotu, kdy si Simona poprvé sedla ke stolu jako přítelkyně mého syna a s úsměvem prohlásila, že si takovou spíž pamatuje jenom z chalupy u prarodičů.
Jmenuju se Věra, je mi sedmašedesát a bydlím na okraji Kroměříže, v domku po rodičích, kde mám za kuchyní komoru se dvěma regály. Manžel mi ji tam vybudoval ještě v devadesátých letech, říkal, že "na horší časy". Horší časy nakonec nepřišly, ale zvyk zůstal. Každé léto kupuju rajčata od sousedky, co má zahradu kousek za tratí, a v září si vyzvedávám od bratra pytle jablek – dělá je na povidla. Uvařím pár desítek sklenic protlaku, něco povidel na buchty, když mám náladu, tak i řepný salát na zimu. Nedělám to, protože bych čekala krizi. Prostě mi to chutná a ten pocit, když v lednu otevřu sklenici léta, mi nikdo nevezme.
Syn Martin žije v Brně a tehdy se se Simonou znali asi půl roku. Ona sama má z dřívějšího vztahu dceru Terezku, tou dobou osmiletou holčičku, kterou Martin bral jako svou. Přijeli k nám na návštěvu v sobotu odpoledne, venku bylo dusno, blížila se bouřka, a když jsem šla do komory pro sifon, Simona šla se mnou – prý jestli může pomoct nést. Otevřela dveře, uviděla ty regály plné zavíraček a začala se smát. "Věro, tohle vypadá jako u babičky v Trnavě. Já bych takhle víkend vážením a stáním u sporáku nezabila, to už dneska nikdo nedělá." Řekla to lehce, možná to ani nemyslela zle, jenže v hlase jí zůstal ten tón, jakým se mluví o něčem trapném, ne o něčem cizím. Odpověděla jsem jenom, že mě do toho nikdo netlačí, a šla jsem zpátky dolít limonádu. Když odjížděli, nabídla jsem jim dvě sklenice rajčatového protlaku, protože Martin ho odjakživa miloval na těstoviny. Simona řekla, že díky, ale oni kupují bio verzi z farmářského obchodu, je prý výborná. Sklenice jsem vrátila do regálu.
Od toho dne jsem jim nic nenabízela. Nezlobila jsem se, jenom mi přišlo zbytečné vnucovat něco, co evidentně nechtějí.
Uběhlo pár měsíců. V listopadu se Simoně v práci – dělá v marketingové agentuře v centru Brna – rozjel projekt, kolegyně odešla na nemocenskou a ona zůstávala v kanceláři do večera. Martin, elektrikář, taky přijížděl domů pozdě, a večeře se u nich najednou staly problém. Jednu středu mi zavolal a ptal se, jak vlastně dělám ten protlak, prý potřebuje poradit. Vysvětlila jsem mu to, ale bylo mi to divné – Martin v kuchyni dřív skoro nestál. Po chvíli přiznal, že si tajně odnesl domů poslední dvě sklenice, co jsem mu loni vnutila do kufru auta, aniž by o tom Simoně řekl. Uvařila z toho boloňskou a Terezka prohlásila, že to je lepší než to z krabice. Martin se s tím pochlubil až teď.
Nic jsem na to neřekla, jen jsem se pro sebe usmála.
O dva týdny později přijeli všichni tři na oběd – Terezku k nám tou dobou vozili skoro na každou druhou návštěvu, takže jsem ji stihla naučit rozlišovat kopr od petrželky a půjčovat jí staré leporelo, co zbylo po Martinovi. Simona přišla do kuchyně s igelitkou plnou prázdných sklenic od kečupu a marmelády a položila ji na linku. Zeptala se, jestli mi ještě něco z toho protlaku zbylo. "Myslela jsem, že tohle je z jiné doby," odpověděla jsem s úsměvem a otírala si ruce do zástěry. Zrudla. Martin se rozesmál a Simona se nakonec přidala.
Pak přišlo něco, co jsem nečekala. Poprosila mě, jestli by se příští léto mohla přijet naučit vařit protlak sama. Nechtěla plnit padesát sklenic ani trávit v kuchyni dva dny, ale zjistila, že pár hotových jídel v mrazáku jí ušetří spoustu nervů po práci. A Terezka prý při nedělní návštěvě u nich doma pořád žádala "to babiččino rajčatové".
V srpnu přijela v sobotu ráno, v teplákách, s krabicí nových sklenic koupených v Kauflandu. Zpočátku pořád koukala na hodinky. Pak se začala ptát, proč cibuli dávám dřív než rajčata, jak dlouho se to má vařit a podle čeho poznám, že je to hotové. Uvařily jsme míň, než bych sama, a stejně jsme byly na konci obě utahané. Když jsme umývaly hrnce, řekla najednou: "Teď chápu, proč tě to tenkrát mrzelo." Odpověděla jsem jí, že mě nemrzelo, že sama nechce zavařovat. Mrzelo mě, jak o tom mluvila – jako o něčem zbytečném, přitom to pro mě mělo cenu. Simona chvíli mlčela, drhla přitom dno hrnce drátěnkou, a pak řekla, že si často plete "staromódní" s "k ničemu".
Dneska pořád nakupuje skoro všechno v obchodě. Nestala se z ní zavařovací nadšenkyně a to po ní ani nechci. Ale každé srpnové ráno si spolu vyhradíme na protlak. Ona přiveze sklenice, já rajčata od sousedky za tratí. Terezka lepí na víčka malé papírové cedulky, aby je od sebe rozeznaly, a vždycky si vybere jinou barvu fixy. Když loni Simona nakládala krabici do kufru, jedna sklenice jí vyklouzla z ruky a ona ji chytila oběma dlaněmi těsně nad podlahou. "Tahle by mi bylo líto rozbít," řekla jenom a opatrně ji zabalila do utěrky.
