V úterý ráno mi zazvonil telefon a byla to sousedka z Litomyšle, paní Součková, že máma stojí na chodbě s kufříkem a čeká na taxík. Přijela jsem za tři hodiny. Máma seděla na lavičce před domem, na klíně kabelku, u nohou ten starý hnědý kufřík po tatínkovi, se sponami, co se musí zacvaknout dvakrát, jinak se otevřou.
V kufříku byly punčochy, pantofle s výšivkou lišky – vyrobila je moje dcera Klárka na výtvarce ve třetí třídě –, noční košile, svetr s knoflíky do půl zad a jedna fotka z chalupy u Sázavy, kde jsme jako děti chytali raky. Nic víc. Osmdesátsedmiletá žena, která ještě loni sama jezdila trolejbusem na trh, se rozhodla, že si sbalí život do jednoho kufru a nastěhuje se ke mně do Pardubic.
„Nechtěla jsem tě obtěžovat, Aničko,“ řekla mi v autě. „Jenom jsem si řekla, že bych mohla zůstat pár dní.“
Ty „pár dní“ jsou teď tři týdny.
Bydlím v paneláku na sídlišti Dukla, byt 2+1, syn Matěj spí na rozkládačce v obýváku, protože mámin pokoj byl dřív jeho. Nikdo si nestěžoval. Ráno jde do školy kolem sedmé, políbí babičku na temeno a řekne „ahoj, babi“, a ona se na něj zadívá, jako by právě dostala dárek.
Sleduju ji každý den a nestačím se divit, jak rychle se ta silná, tvrdohlavá ženská, co po tátově smrti tři roky odmítala jakoukoli pomoc a sama si sekala dřevo na zahrádce, proměnila v křehkou dívenku. Vlasy má bílé jako sníh, stažené do drdůlku gumičkou, co jí koupila Klárka v trafice za deset korun. Chodí po bytě pomalu, v bačkorách s liškou, a u každého prahu se na chvíli zastaví a zvedne nohu výš, jako by přes něco přeskakovala – přes práh, který tam vlastně není.
Občas se usměje na psa, na Fandu, kterého má ráda víc než mě, myslím. Někdy mluví potichu s někým, koho nevidím, a pak mi povypráví „novinky“, co jí prý řekli. Že prý tatínek vzkazuje, ať dojím polévku. Nehádám se s ní. Jenom přikývnu a doliju čaj.
Spí hodně, po obědě i odpoledne. Má ráda ty malé oříškové bonbony od Studenta, co jí nechávám na nočním stolku, a čaj popíjí pomalu, oběma rukama drží hrneček, protože jí se třesou prsty. Každou chvíli se podívá na svou levou ruku, jestli jí tam ještě sedí snubní prsten. Sedí. Nesundala si ho ani jednou za pětapadesát let.
Táta zemřel před třemi lety, na Vánoce, mezi kaprem a cukrovím, a máma pak zůstala v jejich bytě v Litomyšli sama. Nepotřebovala nikoho. Chodila na procházky k zámku, vařila si guláš na tři dny dopředu, chodila na mši v neděli. Nikdy o nic nepožádala. A teď se té samostatnosti vzdala úplně a všechno svěřila mně.
Zjistila jsem něco, co jsem nečekala: žena, která se celý život starala o všechny kolem, teď najde klid jen v tom, že vím, že jsem poblíž. Když jdu do práce, čeká u okna. Když se vrátím, na tváři se jí rozlije úleva, jako by se bála, že se nevrátím.
Vařím polévku skoro denně, jako jsem kdysi vařila dětem – bramboračku, hovězí s játrovými knedlíčky, protože ty má nejradši. Na stole mám vždycky sušenky, linecké kolečka, co peču o víkendech. Hlídám, aby jí nebyla zima, aby měla najedeno, aby se necítila sama.
Zpočátku jsem se bála. Ptala jsem se sama sebe, jestli budu vůbec umět pečovat o mámu, když se najednou ona stala tou, o koho je potřeba se starat. Ale někde po cestě se ten strach potichu proměnil v něhu.
Pak přišla ta středa. Volal mi bratr Radek z Brna, že prodává mámin byt v Litomyšli – že prý má kupce, nějaký pár z Prahy, dá tři a půl milionu, a že peníze rozdělíme na tři díly, on, já a sestra Lenka. Nikoho z nás se neptal, jestli s tím máma souhlasí. Mámu jsme se taky nezeptali, protože jsme si mysleli, že to stejně nepochopí.
Ale máma to pochopila. Slyšela mě telefonovat v kuchyni, přišla ve svém županu, opřela se o dveře a řekla úplně jasně, žádné blouznění, žádné hlasy zpoza zdi: „Ten byt se neprodává. Tam jsme s tátou bydleli čtyřicet let. Chci, ať tam bydlí Klárka, až vystuduje.“
Radek se to snažil rozmluvit po telefonu, že prý „máma už neví, co mluví“, že jde o peníze na její péči, na plenkové kalhotky a léky. Postavila jsem se před ni. Řekla jsem mu, že dokud je máma naživu a má tuhle jasnou chvilku zapsanou u notáře, nikdo nic neprodá.
V pátek jsme s mámou zajely k notářce do Pardubic, paní JUDr. Havelkové na Komenského náměstí. Máma podepsala plnou moc, kterou spravuju jen já, a dodatek k závěti, že byt v Litomyšli připadá vnučce Klárce, ne k prodeji, ne k dělení na třetiny. Podepsala pevnou rukou, přestože se jí prsty třásly nad hrnečkem s čajem. Notářka jí ještě položila tři kontrolní otázky – jak se jmenuje, jaký je rok, kdo je prezident – a máma odpověděla na všechny, klidně, s mírným úsměvem, jako by zkoušela vnoučata ze školy.
Radek volal ještě dvakrát, pak přestal. Řekl mi, že si to „nechá projít právníkem“. Ať si nechá.
Doma jsem papír zasunula do šuplíku ve skříni, hned vedle staré fotky z chalupy u Sázavy, a šuplík přiklopila. Máma seděla u okna v kuchyni, ruce položené na ubruse, Fanda schoulený u jejích nohou na kousku deky. Vytáhla jsem z kabelky sáček oříškových bonbonů od Studenta a položila jí je vedle hrnečku. Dolila jsem čaj, ještě horký, a ona ho vzala do obou dlaní, jak to dělá vždycky, a foukla si do páry.
„Tatínek vzkazuje, ať dojíš polévku,“ řekla tiše, aniž by se na mě podívala, oči upřené na Fandu.
Přikývla jsem a šla jsem přiložit talíř zpátky na sporák, ať se nezchladí.
