Ivaně Rezkové bylo jednačtyřicet let a měla pneuservis na Plzeňské, který zdědila po otci. Nedostala ho darem — splácela ho čtyři roky, po sto padesáti korunách z každé pneumatiky, kterou sama přezouvala, protože na mechanika Zbyňka měla peníze jen na poloviční úvazek.
Otec zemřel v březnu, dva dny před Velikonocemi. Sanitka jela dvacet minut, protože na Plzeňské opravovali vozovku a objížďka vedla přes Radlickou. Ivana si navždy zapamatovala pach spálené gumy, který tehdy visel ve vzduchu — nevyvětral ani poté, co bylo po všem.
Závěť nebyla. Notářka v kanceláři na Národní třídě to řekla jasně: dědí se ze zákona, dílna i byt napůl pro dceru, napůl pro syna. Syna, tedy Radka, Ivanina bratra, který se na Plzeňskou tři roky ani nepodíval, protože — jak tvrdil — "neměl čas, firma, děti, hypotéka".
Objevil se na pohřbu v obleku, na jehož límci ještě visela cedulka s cenovkou. Stál u hrobu, hlasitě plakal, a o dva týdny později zavolal s otázkou, kolik je dílna vlastně hodná a jestli by "to nešlo prodat, protože zrovna potřebuje peníze na dům v Jesenici".
Ivana navrhla: ona mu jeho polovinu vyplatí, čtyři roky, na splátky, dílna zůstane jí. Radek souhlasil — ústně, u kávy v cukrárně na Vinohradské, za přítomnosti matky, Jarmily. Jarmila tehdy řekla: "no konečně jste se domluvili, nemusíte kvůli tomu za právníkem, jsme přece rodina."
Čtyři roky. Sto padesát korun z každé pneumatiky putovalo na Radkův účet, převodem, s přesným popisem "splátka podílu po tátovi, splátka X z 48". Ivana měla všechno v Excelu — datum, částku, číslo splátky. Měla i něco, co ji nikdy nenapadlo ověřit: bratrův podpis pod jakoukoli listinou. Protože žádná listina neexistovala. Byla jen káva na Vinohradské a slovo.
V září, když doplatila poslední, čtyřicátou osmou splátku, zavolala Radkovi s otázkou, kdy se domluví u notáře, aby se jeho polovina formálně přepsala na ni. Radek chvíli mlčel, pak řekl, že si to musí "promyslet s manželkou".
Týden nato přišel dopis. Ne od Radka — od advokátní kanceláře ze Smíchova. Stálo v něm, že pan Radek Rezek jako spoluvlastník nemovitosti na Plzeňské žádá o zrušení spoluvlastnictví prodejem nemovitosti a rozdělením výtěžku, případně o vyplacení jeho podílu podle aktuálního tržního ocenění — a dílna po opravě střechy a výměně zvedáků byla nově odhadnuta na patnáct milionů korun, ne na těch sedm, ze kterých Ivana počítala splátky.
Zavolala mu ten samý večer. Zvedl to po čtvrtém zazvonění.
— Radku, co to má znamenat? Já ti čtyři roky platila!
— Ivano, no promiň, ale to byly dary. Neformální. Právník říká, že bez písemné smlouvy se to jako splátka podílu nepočítá, jen jako darování.
— Darování? Měla jsem v převodech napsáno "splátka splátky"!
— To je tvůj výklad. Já jsem nikdy nic nepodepsal.
Stála tehdy v dílně, telefon u ucha, v druhé ruce nástrčný klíč, kterým před chvílí odšroubovávala disk z golfu jednoho zákazníka. Položila klíč na pult tak, že kov narazil na kov, až nadskočila sešívačka ležící vedle faktur.
Matka Jarmila, když jí Ivana zavolala, řekla jen: "no možná se to fakt mělo sepsat, já se v právu nevyznám." Nic víc. Žádné "Radku, jak jsi mohl". To ticho si Ivana zapamatovala víc než samotný dopis z advokátní kanceláře.
Šla za advokátkou, Petrou Havlovou, s kanceláří na Karlově náměstí. Petra prošla Excel se splátkami, bankovní převody, SMS zprávy, ve kterých jí Radek ve třetím roce splácení psal "dík Ivanko, vím, že se snažíš". Řekla: — Samotné převody s takovým popisem jsou důkaz, že se něco dělo. Ale bez písemné smlouvy o převodu podílu to ještě není stoprocentně tvůj majetek. Formálně má pravdu: mohl ty peníze přijmout jako cokoli, když nic nepodepsal.
— Tak co budeme dělat?
— Podáme návrh na zrušení spoluvlastnictví s vypořádáním nákladů. Máš důkazy o platbách za čtyři roky, důkazy, že jsi to ty, kdo dílnu udržoval, platil daň z nemovitosti, sociální a zdravotní za sebe i za Zbyňka. To se počítá jako investice do společné věci. Ale bude to trvat. Rok, možná déle.
Ivana nečekala rok se založenýma rukama. V říjnu, měsíc po dopise ze Smíchova, šla za účetní a zjistila něco, na co Radek zapomněl: dílna byla čtyři roky vedená v živnostenském rejstříku na ni, jako jedinou osobu podnikající na této adrese. Radek nikdy nebyl spoluvlastníkem podnikání — jen nemovitosti, budovy. Stroje, zvedáky, kompresor, smlouvy s dodavateli pneumatik, celá klientela — to všechno bylo zaregistrováno výhradně na Ivanu, protože to byla ona, kdo po otcově smrti formálně převzal firmu, aby vůbec mohla dál pracovat a platit splátky.
To změnilo poměr sil. Petra Havlová to vysvětlila jasně: Radek mohl žádat rozdělení budovy nebo vyplacení svého podílu na nemovitosti — ale neměl žádné právo na samotné podnikání, na vybavení, které si Ivana koupila z vlastních příjmů, ani na zákazníky. Kdyby došlo na prodej budovy, Ivana měla kdykoliv právo přestěhovat dílnu — stroje, zvedáky, kompresor — do jiných prostor, a Radkovi by zůstaly jen holé zdi, které by musel sám nabídnout k prodeji, sám hledat kupce na budovu bez fungující firmy uvnitř.
V listopadu se případ dostal k obvodnímu soudu pro Prahu 5. Předběžné jednání, pak druhé, se znalcem na ocenění nemovitostí. Radek přišel na druhé jednání s novým advokátem, mladším, v obleku zjevně teprve nedávno rozbaleném — stejně jako ten na otcově pohřbu. Sedl si na druhou stranu síně, na sestru se ani nepodíval.
Znalec ocenil budovu na čtrnáct milionů — méně, než Radek požadoval, protože do odhadu se počítal technický stav před opravou střechy, kterou Ivana zafinancovala už po otcově smrti, z vlastních peněz, bez bratrovy účasti. Soud to uznal jako investici zvyšující hodnotu nemovitosti, kterou je třeba zohlednit ve prospěch Ivany při vypořádání.
Dohoda byla uzavřena v únoru, po čtyřech měsících řízení. Ivana měla Radkovi vyplatit jeho polovinu podílu na budově — ne na firmě, jen na zdech — sníženou o polovinu nákladů na opravu střechy a výměnu elektroinstalace, které zaplatila sama. Konečná částka: pět milionů čtyři sta tisíc korun, splatná do šedesáti dnů od podpisu dohody, výměnou za notářské vzdání se veškerých nároků Radka na nemovitost a podnikání.
Ivana si vzala úvěr na čtyři miliony u banky na Pankráci, zbytek doplatila z úspor, které si čtyři roky odkládala "pro každý případ" — teď už přesně věděla, pro jaký.
K notáři přišli v dubnu, rok po prvním telefonátu z advokátní kanceláře ze Smíchova. Jarmila přišla také, posadila se v čekárně, do kanceláře nevešla. Radek podepsal listinu o vzdání se nároků, ten samý den převzal platbu, odešel beze slova. Ivana vyšla o patnáct minut později, se složkou, ve které měla už jen jednu listinu — notářský zápis potvrzující, že dílna na Plzeňské, budova i firma, patří výhradně jí.
Venku padal dubnový déšť, ten samý, po kterém v dílně vždycky vonělo mokrým asfaltem smíchaným s gumou. Ivana nasedla do auta, složku položila na sedadlo spolujezdce, připoutala ji pásem — jako něco, co by mohlo v zatáčce vypadnout. Zavolala Zbyňkovi, řekla mu, že od pondělí ho bere na plný úvazek. Motor naskočil napodruhé, tak jako vždycky v tyhle vlhké dny.
