Volali mi ve čtvrtek dopoledne — prý teče voda pod dřezem a paní se bojí, že jí to podemele dlažbu. Bydlím kousek od Kutné Hory, dělám instalatérské práce už šestnáct let, takže mi to nepřipadalo jako nic zvláštního. Sedl jsem do dodávky, stavil se po cestě na kafe v automatu u benzínky a v půl jedenácté zaparkoval před malým domkem na Puškinské, ještě kousek za vlakovým nádražím.
Otevřela mi paní Vlasta. Kardigan propletený na loktech, bačkory tak sešlapané, že paty úplně splihly. „Promiňte ten nepořádek,“ řekla hned ve dveřích.
Žádný nepořádek tam nebyl. Naopak — všechno vydrhnuté, utřené, na svém místě. Až mi to přišlo divné, jak prázdný ten byt vlastně je. Na poličce dvě fotky v rámečku, jedna svatební, druhá s vnoučaty, co už teď musí být dospělí. Televize žádná. Rádio žádné. Jenom ta hodina v kuchyni, co tikala tak nahlas, že jsem ji slyšel i z chodby.
Odvedla mě k dřezu. Sifon pod ním praskl, na dně skřínky se rozlila menší louže. Klekl jsem si, otevřel dvířka — a tam mě to trklo. Žádný jar, žádné houbičky navíc, žádné pytle na odpadky. Jedna prázdná police, přikrytá čistě prostřeným kusem novin.
Vyměnil jsem sifon, dotáhl spoje, pustil vodu. Fungovalo. „Hotovo,“ povídám. Usmála se, poděkovala. Balil jsem nářadí, chystal se k odchodu, a ona se zeptala, jestli si nedám kávu.
„Ne, děkuju, paní Vlasto.“
„Určitě?“
„Určitě.“
Chvíli tam postála, pak se zeptala, jestli aspoň sklenici vody. Kývnul jsem, že jo. Šla k lednici — a když ji otevřela, uviděl jsem úplně všechno. Napůl vypitá krabice mléka. Kečup. Dva kelímky s hořčicí. A to bylo tak nějak celé. Žádná zelenina, žádné ovoce, žádné zbytky od oběda čekající na večeři. Nic.
Všimla si, že se dívám. „Nákup mám v pátek,“ řekla rychle, jako by se musela vysvětlovat, jako by hlad byl něco, za co se musí omlouvat.
„Jasně,“ přikývl jsem jen tak, abych něco řekl.
Naliv mi vodu, ruce se jí trochu třásly. Poděkoval jsem, sedla si ke stolku, já vytáhl fakturu. Tisíc osm set korun.
Zadívala se na tu částku, otevřela kabelku, z ní malou peněženku na drobné a začala počítat. Korunu po koruně. Rovnala je do řady na ubrus, jako by je stavěla na vojáčky.
„Mám nějaké bankovky v ložnici,“ řekla nakonec.
„Nemusíte to takhle,“ zkusil jsem.
„Zaplatím vám.“
„Já vím.“
Ale počítala dál. Na stole se sešlo tak sto dvacet korun v drobných. Sto dvacet korun vedle faktury na tisíc osm set.
Pak přestala. Sklopila oči. „Důchod mi chodí patnáctého.“
Podíval jsem se na ty mince, pak na lednici, pak zase na ni — a v tu chvíli se ve mně něco zlomilo.
„Víte co,“ řekl jsem, „musím se ještě zastavit v obchodě pro díl, co mi chybí.“
„Ale vy jste to už opravil.“
„Já vím.“
„Něco je špatně?“
„Ne, paní Vlasto. Jenom jsem si na něco vzpomněl.“
Vzal jsem kufřík a vyšel ven.
Nejel jsem do Bauhausu ani k žádnému velkoobchodu. Zajel jsem k Albertu na náměstí. Seděl jsem chvíli v dodávce a díval se na výlohu — přemýšlel jsem o té prázdné lednici, o těch drobných v řadě, o tom, jak řekla „zaplatím vám", jako by jediné, čeho se bála ztratit, byla důstojnost.
Pak jsem šel dovnitř. Kuře, polévku v sáčku, chleba, vajíčka, ovesné vločky, jablka, mraženou zeleninu, kávu, mléko, cornflakes a k tomu balíček linecké. Nic zvláštního. Přemýšlel jsem hlavně nad tím, co by starší paní zvládla snadno uvařit, co vydrží pár dní, co by tu kuchyň udělalo méně opuštěnou.
Na pokladně mi to naúčtovali na tisíc čtyři sta korun. Zaplatil jsem svou kartou.
Přijel jsem zpátky s taškami. Otevřela dveře, koukla na hodinky na zdi. „Trvalo vám to dlouho.“
„Kolony,“ řekl jsem.
Zadívala se na tašky. „Co to je?“
„Ten díl.“
Chvíli se na mě dívala, a pak se rozesmála. „Vy instalatéři máte fakt divné náhradní díly.“
„Velmi divné.“
Nosil jsem to postupně do kuchyně, ona šla potichu za mnou. Otevřel jsem lednici a začal ji plnit. Kuře. Mléko. Vejce. Ovoce. Zelenina. Polévka. Chleba. Jídlo. Skutečné jídlo — takové, po kterém kuchyň vypadá, jako by v ní na někoho čekal zítřek.
Když jsem skončil, zavřel jsem dvířka. Stála tam a dívala se na tu lednici, pak si zakryla ústa dlaní.
„To jste neměl dělat.“
„Já vím.“
„Nemám čím vám to zaplatit.“
„Nic mi nedlužíte.“
Zavrtěla hlavou, oči se jí zalily. „Nerada jsem někomu na obtíž.“
Opřel jsem se o linku. „Paní Vlasto, vy nejste na obtíž.“
Zadívala se ke poličce, k těm dvěma fotkám. „Manžel tohle vždycky obstarával.“ Hlas se jí zmenšil. „Umřel před třemi lety.“
Neřekl jsem nic. Nebylo co dodat.
Otřela si tvář rukávem. „Pořád ještě nakupuju jídlo na dva.“
Vzal jsem fakturu, přeškrtl celou částku a na účtenku napsal „zaplaceno". Položil jsem ji vedle těch mincí, co pořád ležely v řadě na ubrusu, a jemně jí ty koruny přisunul zpátky blíž k ruce.
„To jsou vaše,“ řekl jsem. „Sifon už je v pořádku.“
Sebral jsem kufřík a šel k dodávce. Ve zpětném zrcátku jsem ji ještě viděl stát ve dveřích, jak sleduje, jak odjíždím.
U semaforu v Kolíně jsem si vzpomněl na sáček s linecký, co mi strčila do ruky, než jsem nastoupil. Otevřel jsem ho a jednu si vzal. Chutnala úplně obyčejně — a přesně proto jsem si ji pomalu vychutnal celou, než naskočila zelená.
