Zvonek na dveřích ordinace cinkl a Věra Bartošová vešla dovnitř s deštníkem, ze kterého ještě kapala voda na linoleum. Byl konec listopadu, Brno se topilo v mlze a ona měla za sebou třicet minut čekání na tramvaj číslo 4, která nejela.
Byla účetní. Ne v nemocnici, ne u soudu — v malé firmě na Cejlu, co dělala účetnictví pro živnostníky. A jeden z jejích klientů teď seděl naproti ní v čekárně, i když o tom ještě nevěděl.
Ten klient se jmenoval Radek Nováček, byl to manžel její dcery Lucie, a Věra k němu jezdila každou středu kontrolovat doklady k jeho autoservisu v Židenicích. Osm let jezdila. Vařila mu kafe, když přišla brzy, občas mu i půjčila peníze na díly, když měl výpadek v hotovosti. Bral to jako samozřejmost — a ona mu to nikdy nevyčetla, protože byl to manžel její dcery a otec jejích dvou vnoučat.
Až do léta.
*
V červnu Lucie zavolala Věře v půl jedenácté večer, hlas se jí lámal.
„Mami, on to přepsal na sebe. Celý servis. Já jsem tam měla polovinu, od začátku, z toho, co jsme s tebou vložily — a on to nechal přepsat jenom na sebe."
Věra tehdy seděla u kuchyňského stolu ve svém bytě na Lesné, dívala se na hrnek vystydlého čaje a nevěřila tomu. Ne proto, že by Radka podceňovala. Ale protože si pamatovala přesně, kolik peněz do toho servisu šlo — a kolik z toho bylo její.
Před osmi lety, když si Radek se svým kamarádem pronajímali starou dílnu na Gajdošově ulici, chyběly jim na vybavení skoro čtyři sta tisíc korun. Věra tehdy prodala chatu po rodičích v Předklášteří a půjčila jim dvě stě padesát tisíc — bez úroku, bez papíru, protože to byla přece rodina. Zbytek dala Lucie ze svých úspor. Servis se rozjel, fungoval, měl stálou klientelu z celého okolí Židenic i Juliánova.
A teď, po osmi letech, byl zapsaný v katastru firem jenom na Radka. Lucii tam nikdo nikdy formálně nezapsal — spoléhali na to, že jsou manželé, že to je jedno.
Nebylo to jedno. Protože v srpnu Radek podal na Lucii žádost o rozvod a řekl jí rovnou, u kuchyňského stolu, mezi jedním douškem kávy a druhým: že servis je jeho, že ona z něj nedostane nic, a že pokud chce peníze, ať si najde práci.
*
Věra o tom všem mlčela tři měsíce. Nechodila k němu s výčitkami, nezvedala hlas, nepsala mu vzkazy. Prostě dál jezdila každou středu — kontrolovat doklady, jako by se nic nestalo.
Radek si myslel, že to znamená, že to nechá být. Že tchyně je jako ty faktury, co jí nosí v igelitce: potichu je zpracuje a nic z toho nebude.
Nevěděl, že Věra mezitím byla dvakrát u notáře na Joštově a jednou u advokátky, která měla kancelář kousek od Zelného trhu.
*
Ve středu 19. listopadu přišla do servisu jako obvykle, v půl třetí odpoledne. V dílně voněla směs motorového oleje a mrazu, který táhl od pootevřených vrat. Na rádiu hrálo Rádio Krokodýl, nějaká reportáž o zdražování dálničních známek. Radek seděl v kanceláři vzadu, nohy na stole, telefon u ucha — domlouval si s kamarádem večer v hospodě U Tří ďáblů.
Věra položila na stůl igelitovou tašku s doklady. A vedle ní černou koženou desku, kterou tam ještě nikdy nepoložila.
„Co je tohle?" zeptal se Radek a sundal nohy ze stolu.
„Otevři to."
Byla tam kopie notářského zápisu. A dopis od advokátky.
Radek to četl pomalu, rty se mu pohybovaly, jako by slabikoval. V zápisu stálo, že dvě stě padesát tisíc korun, které Věra Bartošová půjčila v roce 2018 na vybavení dílny, bylo evidováno jako investice do provozovny — s podmínkou splatnosti do třiceti dnů od výzvy věřitele, pokud nedojde k jinému uspořádání. A dopis od advokátky byl přesně ta výzva.
„Tohle je nesmysl," řekl Radek. „Žádnou smlouvu jsme nikdy nepodepsali."
„Nepodepsali," souhlasila Věra. „Ale máš bankovní výpis z roku 2018, kde je uvedený účel platby. A svědka — vlastníka pronajaté haly, který nám tehdy dělal kupní smlouvu na kompresor a zvedák a viděl, kolik jsem tam tenkrát dala hotově. Advokátka říká, že to na určení věřitelského nároku stačí."
Radek vstal. Byl vyšší než ona o hlavu, ale v tu chvíli to nebylo vidět — stál shrbený nad stolem, jako by mu ta deska na stole vážila.
„Já ti to nemám z čeho zaplatit. Servis sotva vydělává na leasing zvedáku."
„Vím," řekla Věra. „Proto ti dávám na výběr."
*
Na výběr bylo tohle: buď do třiceti dnů vrátí dvě stě padesát tisíc — v hotovosti nebo splátkovým kalendářem schváleným advokátkou. Nebo přepíše polovinu servisu zpátky na Lucii, jako spoluvlastnický podíl, a dluh se tím vyrovná.
Radek se snažil vyjednávat. Nabízel čtvrtinu. Pak třicet procent. Věra jen seděla, ruce položené na igelitové tašce s fakturami, a opakovala: „Polovinu, nebo peníze. Jinak jde spis k soudu a k tomu se přičte ještě úrok z prodlení, který ti advokátka spočítala na osmnáct procent ročně."
Nekřičela. Nemusela.
V pátek 21. listopadu — o dva dny později — přišel Radek s notářkou k podpisu. Byla to ta samá notářka z Joštovy, protože jinou v tom spěchu nesehnal. Podepsal převod poloviny podílu ve firmě zpátky na Lucii, s doložkou, že tím je dluh vůči Věře Bartošové plně vyrovnán.
*
Věra tu smlouvu má doma, v šedé plastové deskami, v šuplíku vedle staré krabice od bot s fotkami z chaty v Předklášteří, kterou už dávno nemá. Chatu prodala kvůli tomu servisu. Teď v tom šuplíku leží papír, který jí tu chatu — aspoň částečně — vrátil zpátky, jenom v jiné podobě.
Lucie servis nakonec neřídí sama, nemá na to čas s dvěma dětmi na základní škole v Líšni. Ale její jméno je tam, v katastru, černé na bílém, a každý měsíc jí chodí na účet podíl ze zisku — teď už to je kolem osmi tisíc korun měsíčně, protože zima je pro servis mrtvá sezóna a lidi nechtějí měnit pneumatiky za tmy.
Radek jí občas napíše esemesku, něco jako „ahoj, jak se mají kluci", a Lucie odpoví stručně, bez emotikonů.
Věra k němu do servisu už nejezdí. Doklady teď kontroluje jiná účetní, kterou si Radek našel přes inzerát. Věra místo toho každou středu odpoledne chodí na kávu k Lucii domů, dívá se, jak vnoučata dělají úkoly u stolu, a když jí Lucie jednou, tak mimochodem, řekla: „Mami, díky, žes to nenechala plavat" — Věra jen mávla rukou k oknu, za kterým padal první letošní sníh, a řekla, že má ještě zkontrolovat, jestli mají doma dost brambor na víkend.
