# Stín pod hladinou
Já vám něco řeknu, člověk si pořídí dron, aby točil západy slunce nad Orlíkem, klikaté uličky Českého Krumlova nebo aspoň pole s řepkou, když kvetou. Rozhodně ne proto, aby mu před očima probíhaly scény, ze kterých se večer nedá usnout. Bylo to loni v červenci, vzduch se tetelil vedrem a já stál na břehu Vranovské přehrady, v těch místech, co se jim říká Pláž u lávky. Nad hlavou mi visel dron, kamera mířila dolů a na displeji ovladače mi běžel obraz. Chtěl jsem pár záběrů pro kamaráda, co tam provozuje půjčovnu šlapadel.
Na displeji se objevila loďka, taková ta pramice z půjčovny, metr od břehu. A v ní stál chlap v nepředstavitelném klidu, paže podél těla, jako by ho někdo přibil. Naproti němu na břehu stála žena, zrzavá, v bílém plátěném klobouku. Držela v ruce mobil a druhou ruku měla zdviženou. Vypadalo to, že natáčí. "Tak co, Davide," zavolala na něj, dost nahlas, abych to slyšel i já, "už chápeš, proč se nenechám odbýt odpovědí, že nemáš čas?" Chlap na lodi mlčel. Ani se nehnul.
V tu chvíli mě to přestalo bavit, taková cizí hádka na dovolené, proboha. Už jsem chtěl dron stočit nad zátoku, jenže pak žena na břehu dodala něco, co mě zarazilo. "Tak se přiznej. Ta zahrada po tátovi, cos ji přede mnou tajil, žes ji dal přepsat na ségru? Bez mého vědomí, Davide. Víš, co to znamená?" Ten tón nebyl hysterický, spíš věcný, jako když se čte pojistná smlouva. Loď se zakymácela, chlap udělal krok dozadu a chytil se bidla, jako by ztratil rovnováhu.
Já, pitomec, stojím na břehu, dron mi žere posledních patnáct procent baterky, a najednou jsem svědkem, jak se jeden cizí vztah mění v trosky. "Nechtěl jsem, aby ses zlobila," začal David. "Nechtěl! Ty nikdy nic nechceš," skočila mu do řeči. "Beze mě bys tu firmu neměl, auto by bylo v exekuci. A ty mi za to dáš co? Že si tvoje máma může na té zahradě sázet růže. Podepiš to zpátky. Teď, nebo volám právníkovi."
Vytáhla z klobouku složený růžový papír a položila ho na kraj mola, přitiskla ho kamenem, aby jí ho vítr neodnesl. David se konečně pohnul, přehmátl po bidlu a začal pramici otáčet k molu. Ale ona už odcházela, neohlížela se. Bílý klobouk mizel po cestě nahoru k parkovišti, zatímco on zůstal na hladině s papírem, který se ani nepohnul. Točil jsem dál. Baterka ukazovala sedm procent.
Teprve pak jsem drona otočil. Ale scénu jsem z hlavy nedostal. Večer jsem seděl na verandě našeho penzionu, kafe už bylo studené odpolední, a pouštěl jsem si to video znovu. Došlo mi, že jsem zachytil celou tu situaci docela ostře, i ten papír, i ruku, jak ho pokládá. A taky to, že v pozadí, za pláží, stojí stará škodovka a v ní sedí starší žena, okno stažené, loket venku. Sledovala tu scénu, jako by čekala na verdikt. Matka, vsadil bych se.
Měl jsem to smazat. Místo toho jsem se druhý den zeptal kamaráda z půjčovny, jestli tu zrzavou náhodou nezná, prý si tu loď na hodinu půjčovala už podruhé. Řekl mi jméno, Hana, a že bydlí přes léto v penzionu kousek od hráze. Ten večer jsem seděl nad tím videem a přesvědčoval sám sebe, že jí ho pošlu jenom proto, aby měla důkaz, kdyby ho potřebovala u soudu. Věděl jsem přitom moc dobře, že žádný soud v tom nehraje roli, že mě spíš zajímá, jak to dopadlo. Napsal jsem: "Byl jsem tam s dronem. Mám to na videu, kdyby se hodilo."
Odpověděla za dvě hodiny, ne písemně, zavolala. Hlas měla ostřejší, než jsem čekal. "Kdo vůbec jste? Vy jste mě natáčel?" Vysvětloval jsem to koktavě, něco o šlapadlech a kamarádovi, a čekal jsem, že mi zavěsí nebo pohrozí policií za sledování cizích lidí bez souhlasu. Místo toho bylo chvíli ticho, slyšel jsem v pozadí bouchnutí dveří od auta. "Pošlete mi to," řekla nakonec. "Ale smažte kopii. A nikomu to neukazujte, jasný?" Slíbil jsem to a myslel to vážně, i když jsem věděl, že jsem měl to video smazat už tehdy na verandě, ne ho schovávat kvůli vlastní zvědavosti.
Poslal jsem jí soubor a další dva dny jsem se k němu nevracel. Pak, ve čtvrtek dopoledne, mi přišla zpráva: "Můžeme se sejít? U stánku s langoši u mola, ve dvě." Nic víc. Přišel jsem o dvě minuty dřív a čekal, s rukama v kapsách, aniž bych věděl, jestli mě čeká poděkování, nebo výhrůžka žalobou za to, že jsem to video vůbec pořídil. Kolem molo vrzalo pod kroky turistů, vůně smaženého těsta mi lezla do nosu a já sledoval příjezdovou cestu, jestli po ní nesejde zrzavá hlava v bílém klobouku.
Přišla přesně, klobouk v ruce, tvář bez výrazu, který by mi cokoliv prozradil. Posadila se naproti mně na dřevěnou lavici, položila si langoš na ubrousek, ale nekousla. "Vzala jsem to video k advokátovi hned ten den, co jste mi ho poslal," řekla. "Chtěla jsem vědět, jestli to vůbec může použít proti mně. On tvrdil, že jsem ho k tomu natáčení donutila, že jsem ho vyprovokovala." Zmlkla, otočila klobouk v rukou, jako by hledala, kam ho položit. "Advokátka řekla, že to nehraje roli. Zahrada patřila mně, on ji neměl právo přepsat."
Nezeptal jsem se na nic. Čekal jsem, s rukama sevřenýma kolem plastového kelímku, až bude pokračovat sama, protože jsem cítil, že kdybych do toho vstoupil, zavře se jako ta škodovka s taženým oknem.
"Zavolal mi včera v noci," řekla nakonec. "Prosil, ať to video smažu, že prý zničí jemu i sestře pověst, kdyby se dostalo dál. Řekla jsem mu, že jsem ho neposlala nikam, jenom advokátce. A že jestli mi ještě jednou zavolá po jedenácté večer, změním si číslo." Odlomila kousek langoše, ale místo aby ho snědla, položila ho zpátky na ubrousek. "Zahrada zůstává moje. Podepsal to dnes ráno."
Chtěl jsem se zeptat na tu ženu ve škodovce, jestli byla u toho, ale Hana se najednou zvedla, jako by rozhovor skončil dřív, než stihl začít. Sáhla do kapsy sukně a podala mi zpátky svůj telefon, na displeji otevřená zpráva s videem, které jsem jí poslal. "Smažte si to i vy," řekla. "Já to teď mažu tady." Palcem přejela displej, video zmizelo z její obrazovky, a ona mi telefon otočila, abych viděl prázdnou konverzaci.
Vytáhl jsem svůj mobil, otevřel galerii a bez dalšího slova smazal soubor. Nedíval jsem se na ni, díval jsem se na tu ikonku koše, jak video vsává do sebe. Když jsem zvedl hlavu, Hana si klobouk nasazovala zpátky na hlavu, prsty si upravovala stuhu pod bradou.
Na parkovišti u mola stála stará škodovka, okno stažené, loket ženy venku, přes něj přehozená kostkovaná deka. Hana k ní zamířila beze spěchu, otevřela dveře spolujezdce, položila dovnitř langoš zabalený v ubrousku a nastoupila. Auto se rozjelo pomalu po prašné cestě k hrázi a zmizelo za řadou vrb.
Dron mám doma v krabici, baterku nabitou. Občas si vzpomenu na ten papír na molu, přitisknutý kamenem, jak se ani nehnul, zatímco všechno kolem něj se hroutilo.
