Plán byl jednoduchý. Malé kotě, chlupaté, roztomilé, nejlépe šedé nebo zrzavé. Něco, co by vnoučata hned chtěla chovat a nosit po bytě jako živou hračku. Přesně tak jsem to řekla ženě u vchodu do útulku v Brně, cestou z Králova Pole, kam jsem jezdila jen na nákupy do Globusu. Teď ale stála v kleci, kouřila venku desátou cigaretu a já si připadala jako u pohovoru, na který vůbec nejsem připravená.
Mám padesát čtyři. Po rozvodu se byt v pátém patře bez výtahu stal příliš prázdným. Pohovka byla najednou široká jak letiště. Večery jsem přepínala kanály bez zvuku, jen aby se v koutě oka něco míhalo. Hlasy. Aspoň světlo. Kamarádka z účtárny říkala: pořiď si zvíře, to pomůže.
Do útulku v Dolních Heršpicích jsem jela s úsměvem a přesnou představou. Kotě, co se vejde do dlaně. Pro Elišku a Matyáška, aby měli proč jezdit i po víkendech. Jenže naproti vchodu, v nejzazším rohu, sedělo něco, co tam nemělo vůbec být.
Černobílá kočka s obličejem, jako by ho někdo nakreslil z paměti a spletl si levou a pravou půlku. Jedno ucho nakřivo, jazyk trčel ven, jako by ho zapomněla schovat. Na krku se jí houpal červený motýlek. Taková ta laciná stužička z papírnictví, uvázaná nakřivo, skoro jako výsměch.
„To je Bára,“ řekla ta žena s cigaretou najednou tišeji. „Je jí dvanáct. Dvakrát už ji vrátili. Prej je divná. Děti se jí bojí. No a ty zuby… veterinář říkal, že už je to jen na dožití. Rok, možná dva. Ale spíš míň.“
Bára na mě koukla jediným okem — to druhé měla zakalené šedým zákalem. A já v tu chvíli necítila soucit, ani lítost. Cítila jsem tupou ozvěnu. Když se rozvedl Karel, lidi se na mě dívali úplně stejně. Opatrně, s hlavou trochu nakloněnou, jako bych nesla křehkou vázu s prasklinou. „Ty to zvládneš.“ „Jsi silná.“ „Seš ještě mladá, najdeš někoho.“ Všechny ty věty šustily jako papír, pod kterým je napsáno jediné: tebe už si nevybrali.
Dřepla jsem si ke kleci, až mi křuplo v koleni.
„Tak co, profesorko. Tebe taky odepsali moc brzo?“
Bára pomalu zavřela to jediné zdravé oko. A otevřela ho až po pěti vteřinách.
Odcházela jsem s modrou přepravkou a s podivným klidem, který nechápal nikdo, ani já sama. V tramvaji číslo osm na Mendlově náměstí se na mě pár lidí podívalo, ale ne na mě — na tu krabici s nakřivo nalepenou nálepkou „Adopce“. Doma v paneláku na Obřanech páchla chodba zelím a měděnkama. A když jsem otevřela dveře od bytu, na zemi ležely papíry. Rozvodové vyrovnání. Odstavec o vypořádání garáže a spoření. Čekaly tam už čtrnáct dní a já neměla sílu je zvednout.
Bára z přepravky vyklouzla, jako by v tom bytě bydlela odjakživa. Pomalu přešla přes předsíň, podívala se na mě a sedla si přesně doprostřed té stránky o zrušení manželství.
Zasmála jsem se nahlas poprvé za měsíce.
Večer přišla ségra Simona. Donesla makový závin, rozložila ho na lince a pak ty papírové desky uviděla. Tedy nejdřív je neviděla, protože na nich seděl živý černobílý podnos.
„Proboha, Markéto, cos to vzala? To je nějaký… to vypadá jako kočka z výprodeje!“
„To je Bára,“ řekla jsem a napustila konvici. „Dvanáct let, půlka zubů v tahu. Čekala na mě.“
„Žádná kočka na tebe nečeká. Ty jsi chtěla kotě pro děti, ne geriatrický případ s jazykovou vadou!“
Bára mezitím slezla z papírů a otřela se Simoně o kotník. Simona ucukla. Pohled jí ztvrdl, ten samý výraz jako vždycky, když má řešení dřív než já otázku.
„Víš, že takové zvíře je závazek? Speciální krmení, prášky, kontroly. A jestli myslíš, že sem Eliška s Matyášem budou chtít jezdit, když tady bude tohle…“
„Prostě se jí bojíš,“ řekla jsem, spíš konstatování.
„Nebojím. Vadí mi, žes kvůli sentimentu vzala něco, co mělo jít utratit. A víš, kdo to bude platit? Ty!“
Odešla o půl deváté. Závin nechala na stole. Ale vzala si s sebou tu známou jistotu starší sestry, která vždycky ví líp.
Následující tři týdny byly tiché, jen s vrněním a šustěním granulí. Bára se mnou spala u nohou, křivou hubou se mi opírala o holeň a já si pomalu pouštěla televizi se zvukem. Nejdřív reprízy StarDance, pak zprávy, pak už nic, protože jsem si šla číst.
Pak přišla sms. Simona psala, že staví barák v Bílovicích, že má hypotéku, že je to napnutý. Neptala se, jestli můžu pomoct. Napsala: „Mami by to chtěla. Ať to máme v rodině. Ta garáž ti přeci k ničemu není, když neřídíš. Stačilo by podepsat převod, vyřešíme to mimosoudně, zbytek ti doplatím časem. Aspoň bys nebyla sama.“
V ten moment Bára vyskočila na stůl, přičichla k telefonu a jemně do něj bouchla čelem. Displej se rozsvítil a zobrazil Simoninu profilovku.
Vzala jsem to jako definitivní verdikt.
Na schůzku k notáři jsem přijela s přepravkou. Simona už čekala v růžové halence a s kávou z automatu, usměvavá, připravená. Když uviděla tu modrou krabici na lavici, úsměv jí ztvrdl.
„Co to má znamenat?“
„Bára je ode dneška moje rodina. A ty jsi moje ségra. Takže rodinná rada. Garáž je napsaná na mě, Karel už k ní nemá právo. Pokud chceš, abych podepsala převod na tebe, musíš to schválit i jí.“ Otevřela jsem dvířka přepravky. Bára vystrčila hlavu, jazyk ven, motýlek nakřivo.
Simona chvíli zírala, v ruce propisku, kterou ji podával notář. „Ty ses zbláznila. To je jenom kočka!“
„Ne, Simonko. Kočka je ta tvoje jistota, že se všechno vyřeší tak, jak chceš ty. Moje Bára je doklad, že se už nebudu nikoho ptát, co si mám vzít domů. A garáž zůstane mně. Bude v ní sklad granulí a pelíšek. Ty si tu hypotéku vyřešíš jinak, jsi šikovná, vždycky jsi byla.“
Sebrala jsem přepravku a otočila se. Za zády se ozvalo krátké, tupé bouchnutí propisky o stůl.
Poslední tramvají zpátky do Obřan jsme jely obě. Za oknem ubíhaly světla sídliště. Když jsem se podívala dolů, Bára seděla v přepravce a jazyk jí vibroval v taktu drncání. Měla zavřené oči.
Doma jsem převlékla motýlka za nový, modrý. A položila ho vedle rozvodových papírů, které jsem následující ráno hodila do modrého kontejneru na papír. Bára se dívala z okna na tramvajovou smyčku a na věž kostela Nanebevzetí Panny Marie, jako by celý život bydlela tady.
