Jakub Vacek seděl na lavičce u Vltavy, kousek od Karlova mostu. Bylo po sedmé ráno a on měl za sebou noční směnu v dílně. V ruce držel kelímek s kávou z automatu za šedesát korun, který chutnala po spáleném mléku. Vyhrnul si rukáv pracovní košile a na levém předloktí se objevil starý inkoust: maják, jemuž chyběla horní polovina. Udělal si ho před devíti lety v Brně, po jedné noci, na kterou se snažil nemyslet.
Kolem něj prošly tři holčičky v šedých kabátcích a lakovaných botkách. Vypadaly, jako by zabloudily z nějakého katalogu. Prostřední z nich se zastavila, ukázala na jeho ruku a bez pozdravu řekla:
— Maminka má úplně stejný. Ale na lopatce.
Jakub ztuhl. Chtěl něco říct, ale holčičky se daly do pohybu. Za nimi už klusala chůva v tmavomodré uniformě. Vypadala vyděšeně, chytila je za ramena a začala něco rychle šeptat.
— Počkejte, — vyhrkl Jakub. — Jak se jmenuje vaše matka?
Prostřední se otočila, jako by se bavila, a řekla:
— Paní architektka Procházková.
Teprve v tu chvíli Jakub pochopil, koho tím myslí. Eliška Procházková. Žena z titulních stran magazínů o bydlení, majitelka Procházková Development, společnosti, která stavěla kancelářské věže v Holešovicích a rodinné vily v Tróji. Před lety jí říkala jinak. V Brně se představila jako Eliška Nováková. Tvrdila, že pracuje v galerii. Tenkrát mu to přišlo jedno.
Doma v Karlíně nemohl usnout. Syn Šimon spal v pokoji, na nočním stolku měl dinosauřího plyšáka. Jakub otevřel starý notebook a do vyhledávače zadal její jméno. Vyskočily fotky z charitativních večeří, z vernisáží, z jednání magistrátu. Na jedné Eliška stála na schodech vily, za ní prosklená stěna a v ní odraz pražských střech. Měla tmavé šaty s odhalenými zády. Na levé lopatce se rýsoval ten samý poloviční maják. Jen o pár odstínů modřejší, ale stejně kostrbatý, stejně nedodělaný.
Našel taky článek z on-line deníku: otevření nového dětského pavilonu v Motole. Eliška tam vedla za ruce tři stejné holčičky. Žádný otec. Žádný manžel. Jen tři páry očí, z nichž mu ty prostřední připadaly až nebezpečně povědomé.
Druhý den ráno si vzal jediné čisté sako, které měl, a jel metrem na Pankrác. V hale budovy Procházková Development ho recepční změřila pohledem, který Jakub znal: starý potah na židli, levné boty, ruce s oděrkami od mořidla. Když jí řekl, že nemá schůzku, skoro se usmála. Tak jí vzal papír, napsal na něj pět slov a řekl, ať to odnese nahoru.
„Mám polovinu tvého majáku.“
Za čtvrt hodiny stál ve výtahu, který ho vezl do patnáctého patra. Eliška ho čekala u konferenčního stolku. Měla bílé sako, vlasy sepnuté, kabelku položila na židli tak, aby mezi nimi zůstala mezera. Vypadala klidně. Jen palcem levé ruky si jela po hraně hodinek.
— Věděl jsi to? — zeptala se jako první.
— Nevěděl jsem ani to, že jsi naživu, — odpověděl. — Holky mě zastavily u Vltavy. Prý máš stejný maják.
Eliška chvíli nic. Pak si sedla, otevřela láhev s vodou, nalila si a sklenici postavila tak přesně, až to působilo jako výhrůžka.
— Jsou tvoje, — řekla. — Tereza, Bára a Lenka. Osm let. Narodily se o dva roky dřív, než jsem se objevila v médiích.
Jakub se chytil opěradla židle. Z kapsy mu vypadl klíč od dílny, zarachotil o podlahu. Nesebral ho.
— Proč? — zeptal se. — Proč jsi jim nedala otce?
— Protože jsi v té době dlužil sto dvacet tisíc za nářadí a já právě přebírala firmu po otci, který po sobě nechal dvacet milionů dluhů. Měla jsem dvě možnosti: buď tě vtáhnout do světa, kde by nás oba rozcupovali, nebo to zvládnout sama. Vybrala jsem sama.
— A mě se nikdo neptal.
— Ale no tak. Nepamatuješ si, žes mi dal falešné číslo?
To ho umlčelo. Dal. Měl k tomu důvod, který teď zněl jako facka: bál se, že se zamiluje. Tak radši zmizel první.
Chvíli seděli proti sobě. Pak Jakub řekl, že nechce soud, nechce noviny, nechce z ní tahat peníze. Chce jediné: vídat ty tři děti. Klidně pod dohledem, klidně jednou týdně, ale doopravdy.
Eliška se podívala z okna. Pod ní ležely střechy Pankráce a v dálce se leskla Vltava.
— Zítra ve tři, — řekla. — V Tróji. Děti budou mít po plavání. Žádné scény.
— Já scény nedělám. Já jenom nechci být vymazaný.
Druhý den přijel na kole. V Tróji bylo teplo, od řeky táhl pach bahna a petržele. U vily stál černý kombík, na příjezdové cestě byla dvě malá kola. Dveře otevřela Eliška. Vypadala unaveně, jako by celou noc vstávala k něčemu, co nehodlala nahlas vysvětlit.
Holky na něj čekaly v obývacím pokoji. Všechny tři seděly na pohovce v řadě, ruce v klíně. Prostřední — Bára — se usmála a řekla:
— Vy jste ten pán s rozbitým majákem.
— Rozbitý není. Jen ztratil vršek, — usmál se.
Pak se stalo něco, co ho rozhodilo víc než setkání s jejich matkou. Tereza si prohlédla jeho ruce a zeptala se:
— Umíte spravit houpačku?
— Umím skoro všechno ze dřeva.
— Bona říkala, že jste truhlář.
Jakub cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Řekl, že houpačku zvládne. Že spraví i poličku, postýlku, cokoli. Že má v Karlíně dílnu, kde je cítit borovice a starý šelak. Děti poslouchaly, a když domluvil, Bára si ho změřila a řekla:
— Příště přiveďte toho kluka. Toho, co má dinosaura.
Jakub se podíval na Elišku. Ta stála u okna, v ruce mačkala papírový kapesník. Vypadala, jako by chtěla něco říct, ale pak se otočila zpátky k zahradě.
Při odchodu ho Eliška doprovodila ke dveřím. Odemkla. Jakub se zastavil na prahu.
— Nebudu ti platit výživné po korunách, — řekl. — Mám dílnu, ale nejsem chudák. Chci jim ale dát něco, co jim nikdo nevezme.
Eliška zvedla obočí.
— Co tím myslíš?
— Pozemek po dědovi v Bohnicích. Je tam malá chata, skoro na zbourání. Přepíšu to na ně. Rovným dílem. Bude to jejich.
Eliška chvíli hleděla někam za jeho rameno. Pak řekla:
— Ty vážně chceš, aby tvoje dcery měly rozpadlou chatu v Bohnicích?
— Chci, aby měly něco ode mě. Když už mě osm let neměly.
Neřekla ani ano, ani ne. Ale když Jakub sedlal kolo a šlapal dolů z kopce, otevřela se za ním branka. Neotočil se. Jen slyšel, jak bouchla.
Když došel do své dílny v přízemí činžáku v Sokolovské, rozsvítil malou lampičku nad ponkem. Z kapsy vytáhl papír se smlouvou o převodu podílu na pozemku, který si nechal připravit u notáře. Podepsal ho. Pak vzal z poličky starou dřevěnou krabičku, otevřel ji a dovnitř položil tři klíčky, které dělal pro ně nikdy nevědouc, jestli budou komu patřit. Malé, mosazné, s písmeny T, B, L.
Napsal zprávu Elišce. „V pátek u notáře v Libni. Přijdeš, nebo to pošlu po dětech?“
Odpověď přišla za osm minut. „Přijdu. Ale ne kvůli tobě. Kvůli nim.“
Jakub to vzal. Vlastně to bylo poprvé, co mu dala něco, oč žádal. Ne smír. Pouze termín. To mu stačilo.
O tři dny později stál v kanceláři notářky na Palmovce. Bylo deset dopoledne. Z ulice bylo slyšet projíždějící tramvaj číslo tři. Eliška dorazila přesně, v šedém plášti, vlasy rozpuštěné. V ruce držela hnědou složku. Uvnitř byly rodné listy dívek — Tereza, Bára, Lenka. V kolonce otec bylo prázdno.
Notářka vytáhla formuláře. Jakub položil na stůl svůj podepsaný souhlas s převodem pozemku. Chata v Bohnicích, parcela 312/4, tři rovnocenné podíly. Cena podle odhadu: osm set padesát tisíc korun. Přesně tak, jak mu napsal odhadce.
Eliška si přečetla první stranu. Pak druhou. Ruka se jí zastavila u místa, kde bylo napsané datum.
— Ty fakt přepíšeš jedinou věc, kterou máš? — zeptala se.
— Jedinou věc po dědovi, — opravil ji. — Ale mám ještě ruce. Ty jsou moje.
Notářka jim podala pera. Eliška se podepsala jako zákonný zástupce, Jakub jako dárce. Když skončili, dveře se otevřely a dovnitř nahlédla asistentka s razítkem. V tu chvíli Jakub uviděl, že Eliška má na hřbetu levé ruky ten samý maják. Nebylo to pravé tetování — jen obtisk, který si ráno udělala inkoustem. Možná schválně. Možná proto, aby mu dala najevo, že ten příběh pořád trvá.
Nikdy se jí na to nezeptal.
Od notáře šel pěšky dolů k Vltavě. Zastavil se u automatu na kávu, hodil do něj dvacet korun. Káva tentokrát chutnala jako oříšky. Napsal na papírový ubrousek tři jména a strčil si ho do kapsy. Pak vytočil číslo a řekl hlas, který zněl skoro cize:
— Šimone? Zítra půjdeme koupit tři lístky na koupaliště. Bereš plavky. A vezmi i toho tvého dinosauřího. Holky chtějí vědět, jak se jmenuje.
