— Co si to dovolujete, mladý muži? — vyjela Bohumila na cizího chlapa, který se sehnul a snažil se sevřít štěně za obojek. — To je moje štěně, hledám ho už týden!
Stáli proti sobě jako dva soupeři v ringu a pes mezi nimi vesele mrskal ocasem, jako by celá ta hádka byla jenom pro jeho pobavení.
*****
Bohumila se stala matkou až ve čtyřiceti dvou letech, a to je na venkově u Jindřichova Hradce, kde vyrostla, opravdu pozdě. Mladší nechtěla nikoho, komu se nedalo věřit, a chlapů, kteří stáli za řeč, bylo v okolí jako šafránu. Věřila, že jednou přijde ten pravý — a tak čekala. Rok, druhý, pátý. Když jí bylo devětatřicet, sousedky za jejími zády už otevřeně říkaly „stará panna".
Ona se ale neurážela. Vždyť ty stejné sousedky si doma stěžovaly na manžely, co propíjeli výplatu nebo večer co večer mlčeli u televize. Bohumila raději večer sedávala na balkoně svého panelákového bytu na Vajgaru, dívala se na světla na druhém břehu rybníka a čekala.
Jednou k nim do vesnice, kam jezdila za tetou, přijel na kombajnu sezónní brigádník — Radek, devětadvacet let, ruce jako lopaty a úsměv, kterým dokázal rozveselit celou hospodu. Bohumile bylo tou dobou třicet sedm. Připadal jí jako z filmu: silný, mlčenlivý, bez špatných návyků, aspoň jak to tehdy vypadalo. Vozil ji na kombajnu přes pole za soumraku, jednou jí přinesl kytici kopretin z krajnice a na seně jí sliboval lásku snad pětkrát nebo šestkrát.
Když otěhotněla, nosil ji na rukou po celé vsi a všechny kamarádky jí záviděly. Bohumila si připadala jako nejšťastnější žena na světě.
— Jak porodíš, hned se bereme, — sliboval Radek, když ji vezl do porodnice v Jindřichově Hradci.
Ke svatbě ale nikdy nedošlo. Jakmile se dozvěděl, že se mu narodila trojčata — a k tomu samé holky — nadobro zesmutněl. Tak zesmutněl, že ji ani nepřijel vyzvednout domů. Vždycky prý chtěl syna. Tři dny se courat po hospodách a pil, jako by slavil, ale doma bylo jasné, že se topí v žalu.
Když se Bohumila vrátila s dětmi domů, sousedky se ani nesnažily skrývat škodolibost.
— Utekl ti princ! — smály se.
A skutečně utekl. Sbalil věci a zmizel, ani se nerozloučil. Bohumila dlouho brečela do polštáře, ale pak se sebrala. Protože teď byla matka. Matka tří dcer, kterým odjakživa říkala své „princezny" — Klára, Tereza a Markéta.
Byt na vsi časem prodala a přestěhovala se zpátky do Jindřichova Hradce, k tetě, která jí s holkami pomáhala. Vychovala je, dala jim vzdělání. Jenom ona sama zůstala tou „starou pannou", i když teď už s třemi dcerami na krku.
Dokud byly holky malé, na osobní život ani nepomyslela. Pak, když vyrostly, si Bohumila řekla, že už je pozdě — a vlastně že to ani nepotřebuje. Ale na svatbě Kláry se neudržela a rozplakala se. V hloubi duše si totiž pořád přála být tou nevěstou. Věděla, že je to hloupé, ale nedokázala si pomoct.
Na svatbě Terezy brečela tak, že ji uklidňovaly půl hodiny. Když se vdávala nejmladší, Markéta, plakala taky — ale potichu, v koutě, aby nikomu nekazila oslavu.
Dcery se kvůli matčině osamělosti trápily a zkoušely všechno možné. Brávaly ji do kavárny U Zlaté štiky na náměstí, poslaly ji na pobyt do lázní v Třeboni, dokonce jí založily profil na seznamce. Nic z toho nevyšlo.
— Já už jsem stará… Nikoho nepotřebuju, — odpovídala Bohumila. — Radši mi udělejte vnoučata.
S tím se ale dcery nijak nehnaly — všechny tři splácely hypotéku a na děti zatím nebyl čas.
Po matčiných šedesátinách se sestry sešly a řešily, jak jí zpříjemnit život. Vždyť se poslední dobou úplně uzavřela do sebe.
— Mami, co kdybys sis pořídila pejska? — navrhla jednou Klára. Tereza a Markéta ten nápad hned podpořily.
— Na co? — podivila se matka upřímně.
— No, budeš se o něj starat, chodit ven na čerstvý vzduch… Rozhodně to bude veselejší, než sedět sama doma.
— Ne, holčičky moje. Děkuju, ale bojím se, že by pejsek se mnou byl nešťastný.
O týden později dcery přijely matku znovu navštívit a nevěřily vlastním očím: po bytě pobíhalo štěně, hlasitě štěkalo a klouzalo po parketách.
— Mami, odkud ho máš? Vždyť jsi říkala, že psa nechceš!
— No co, srdci neporučíš, — usmála se Bohumila. — Ostatně, spíš on si našel mě.
U kuchyňského stolu jim vyprávěla, jak se vracela z Kauflandu a u vchodu do domu narazila na štěně, které se na ni dívalo tak zoufalýma očima a celé se třáslo zimou. Nedokázala ho tam nechat.
Druhý den dcery přivezly matce vše potřebné pro psa a nedokázaly potlačit slzy, když sledovaly, jak jí při hře s Punťou mizí vrásky z tváře a jak celá září.
S příchodem štěněte se Bohumila začala víc hýbat, chodila častěji na procházky a víc se usmívala. Při jedné z procházek k ní přiběhl nějaký muž a hlasitě zvolal:
— Alíku! Alíčku, můj zlatíčko! Už jsem myslel, že tě víckrát neuvidím.
— Co si to dovolujete, pane? — rozčílila se Bohumila, když se muž pokusil štěně chytit.
— Vždyť je to moje štěně!
— Jasně, to si piš! Je to moje štěně a nejmenuje se Alík, ale Punťa.
— Vy si myslíte, že nepoznám svého Alíka od jiného psa? Vytáhl jsem ho vlastníma rukama z odtokové rýhy u autobusového nádraží a vyléčil jsem ho z parvovirózy. Alíku, chlapečku, pojď ke mně.
Hádka trvala dobrých dvacet minut, než oba unaveně dosedli na lavičku před domem. Muž chvíli mlčel, pak vyprávěl, jak Alíka zachránil, jak se o něj staral, jak mu pes před týdnem utekl, když se lekl petardy na sídlišti, a jak ho celou tu dobu marně hledal po ulicích.
— Víte, myslel jsem, že ho už nikdy neuvidím. A kromě něj nemám nikoho…
— Já taky ne, — přiznala Bohumila.
Pak vyprávěla ona: jak se vracela z nákupu, jak ho našla samotného, roztřeseného zimou, jak si ho zamilovala celým srdcem a teď si bez něj nedovede představit život.
Muž ji pozorně vyslechl, chvíli přemýšlel, pohladil štěně po hlavě a řekl:
— Tak když je to tak, nechte si ho.
— Ne, ne, to ne… Promiňte, jak vám mám vlastně říkat?
— Vladimír.
— Těší mě. Já jsem Bohumila. Tak víte co, Vladimíre, takhle to nejde. Vy jste do něj vložil celé srdce a já vám ho vlastně sebrala. To není fér, brát druhému to nejcennější.
— No a já vám ho zase nemůžu vzít. Vidím, jak na vás kouká. Takhle se na cizí lidi netváří.
Štěně celou tu dobu pozorně koukalo jednou na svého pána, podruhé na svou paničku, olizovalo jim ruce a přálo si jen jedno — aby byli oba nablízku napořád.
— Víte co… Pojďte na čaj! Mám v lednici bábovku, — navrhla Bohumila. — Aspoň si o něm popovídáme, poradíte mi, co má rád, na co je zvyklý.
— Jdu, — souhlasil Vladimír a pomohl jí vstát z lavičky.
Cestou k domu Bohumila dvakrát přehodila vodítko z pravé ruky do levé, jen aby měla čím zaměstnat prsty. U vchodových dveří jí vypadl klíč a sehnula se pro něj rychleji, než bylo nutné, aby schovala, jak se jí najednou zarděly tváře.
V bytě prostřela na stůl dva talířky, nakrájela bábovku a nalila čaj — a při tom si všimla, že ruce se jí třesou úplně stejně jako tenkrát na seně, před třiceti lety.
Celý měsíc se k sobě přibližovali — každý den se procházeli v parku u Vajgaru se SVÝM psem, po večerech vedli dlouhé řeči u čaje, chodili spolu nakupovat. Dcerám nic neřekla, bála se, že by ji nepochopily. Jenom je poprosila, ať nejezdí bez ohlášení, prý že bývá pryč z domova.
Jednou večer, když seděli na lavičce u rybníka a Punťa štěkal na labutě, se Vladimír najednou zamyslel a zmlkl.
— Co je vám? — zeptala se Bohumila.
— Víte, já… mám dceru v Praze. Volala mi včera, že by mě ráda vzala k sobě, do bytu. Prý abych nebyl tady sám. — Podíval se na psa, ne na ni. — Nevím, co jí mám říct.
Bohumila mlčela a mačkala v dlani ubrousek, který si vzala k svačině, dokud se z něj nestal tvrdý uzlík.
— A co chcete vy? — zeptala se nakonec.
— Já už nikam nepůjdu, — řekl Vladimír. — Zavolám jí zítra. Řeknu jí, že tady mám důvod zůstat.
Druhý den se ale stalo něco, co Bohumilu vyvedlo z míry ještě víc. Přijela teta, u které kdysi bydlela s dcerami, a když se dozvěděla o Vladimírovi, nešetřila slovy.
— Bohumilo, tobě je šedesát! Copak sis nenažila dost s mužskými, kteří slibujou a pak zmizí? Co o něm vlastně víš? Kde bydlel předtím, proč je sám, proč nemá se svou dcerou lepší vztahy?
— Teto, já…
— Nechci tě zraňovat, holka, ale radši ať tě to bolí teď ode mě, než potom od něj.
Bohumila tu noc nespala. Seděla v kuchyni s vychladlým čajem a přemýšlela, jestli teta nemá pravdu. Ráno zavolala Vladimírovi a řekla mu, že si potřebuje pár dní promyslet, jestli tohle všechno vůbec dává smysl.
Vladimír nic nenamítal. Jenom řekl, že počká, jak dlouho bude potřeba, a že jí každý den pošle fotku Alíka — teda Punti — ať ví, že na ni nezapomněl.
Fotky opravdu chodily. Pes na dece, pes s kloboukem od dětí ze sousedství, pes usnulý na Vladimírově botě. Pátý den Bohumila zavolala tetě.
— Teto, víš co? Já už jednou čekala třicet let na to, až se něco stane samo od sebe. Tentokrát to риsknu sama.
Zavěsila a vytočila Vladimírovo číslo.
O dva týdny později přišel Vladimír nastrojený, s kyticí, dortem a pytlíkem granulí pro psa.
— Promiň, na koleno klekat nebudu, bojím se, že by mě chytil ischias, — usmál se Vladimír. — Jenom mi řekni, chceš snad…
Bohumila zavrtěla hlavou v předstíraném úleku, ale on jen pokýval.
— Vezmeš si mě a prožiješ se mnou zbytek našich dní, ať už v dobrém nebo ve zlém?
Bohumila si otřela ruce do zástěry, kterou pořád ještě měla na sobě, protože ji Vladimír zastihl uprostřed vaření, a teprve pak přikývla.
— Ano!
— Haf, haf! — hlasitě zaštěkal Punťa. Zatímco se snoubenci objímali, pobíhal jim mezi nohama, a byl tak nadšený, že nedokázal udržet a udělal na koberec malou louži. Bohumila s Vladimírem se rozesmáli. Ženich šel do kuchyně prostřít stůl, nevěsta do koupelny pro hadr — a zároveň prostřela na podlahu podložku, kdyby se to náhodou opakovalo.
Ten samý den se dcery rozhodly matku navštívit, protože si už delší dobu všímaly, jak moc se změnila. Nejenže omládla, ale byla nějak záhadná, jako by něco tajila.
— Uděláme jí překvapení! — navrhla Klára a kývla směrem k cukrárně, kde prodávali její oblíbené větrníky.
— Jasně, jdeme na to! — podpořily ji sestry.
Když Tereza, Markéta a Klára vešly vesele domlouvající se do kuchyně a uviděly tam neznámého muže, na chvíli zapomněly zavřít pusu.
— Mami, kdo to je? — zeptaly se skoro současně po chvíli trapného ticha.
V poslední době se rozmohlo tolik podvodníků, co si berou na mušku osamělé ženy v důchodovém věku, že dcery hned pojaly podezření. Matčina odpověď je ale překvapila ještě víc.
— Seznamte se, holky, tohle je Vladimír, — oznámila jim matka. — Můj snoubenec!
*****
— No mami, ty jsi mi dala! — usmívala se Klára, když jim matka dovyprávěla celý příběh o svém náhodném seznámení se strýčkem Vláďou, i o tom, jak si to málem rozmyslela kvůli tetiným řečem.
— Srdci přece neporučíš, — pokrčila matka rameny a opřela se o Vladimíra. — Jednou už jsem si to nechala vymluvit životem. Podruhé jsem si to vymluvit nedala.
— Haf, haf! — potvrdil její slova Punťa a hned na to utíkal na svou podložku, znovu přemožen návalem štěstí.
Všichni přítomní vyprovodili to štěně hlasitým smíchem.
