Už deset let bydlím v tomhle paneláku na Koterovský, Plzeň. Čtyři patra, výtah, co věčně nejede, a okna do tramvajový tratě. Každej zvonek znám nazpaměť, ale tenkrát v listopadu se rozedřel tak, až mi vyklouzla konvice. Ten křik šel přes chodbu, dveřma, i přes moje nedoslýchavý uši. Jenže já jsem tu od toho, abych si všímala. Ne proto, že bych neměla vlastní život, ale protože v důchoďáku ty dny splývají jedna jako druhá a cizí osudy je občas trochu rozbijou. Tak jsem se postavila ke kukátku a dívala se.
Jana Malá bydlela naproti. Znala jsem ji, ještě když nosila v kočárku malýho Tomáše a měla vlasy sepnutý pestrou sponou. Párkrát mi podržela dveře, jednou mi dala talířek vanilkový rolády, co sama upekla. Jak je to u panelákovejch dveří, nikdy z toho nebylo opravdový přátelství, ale věděli jsme o sobě dost, abychom se vzájemně hlídaly. Věděla jsem, že Jana vstává ve čtyři. Slyšela jsem, jak klapou dveře a pak rychlý kroky po schodech dolů, protože výtah zlobil. Vracela se kolem třetí odpoledne, v jedné ruce taška s pečivem z pekárny na rohu, v druhé vlastní únava. Občas jsem ji potkala na zastávce tramvaje, jak tiskne kabelu a dívá se do blbýho počasí. Nikdy si nestěžovala, ale stačilo se podívat na její ramena. Nosila toho víc, než měla.
Její muž, Petr, dělal kdysi ve Škodovce. Pak ho propustili, a zatímco ona brala druhou práci, on seděl doma a tvrdil, že ho všechno bolí. To vím ze vzduchu, ne z jejích slov. Jana vyprávěla málokdy, ale občas stačilo, že otevřela ústa a z jedný věty vypadlo půl roku ticha. „Včera jsem vezla tchyni na rehabilitaci, nemůžou jí dát injekci, musela jsem počkat venku,“ prohodila jednou, když jsem jí podávala sůl. Pak dodala: „Petr na to nemá nervy.“ Takový ty věty, co nejsou výčitkou, spíš konstatováním, jako by dohrávala cizí hru.
Tchyně Anna ležela po mrtvici, a Jana k ní jezdila třikrát týdně autobusem na Lochotín. Viděla jsem ji, jak odvážela nákupní tašku s jogurty a plenama. V létě to bylo ještě snesitelný, ale v zimě, když napadl ledovka, se kolikrát málem svalila na chodníku. Tenkrát jsem jí řekla: „Paní Jano, měla byste si vzít hole, je to náledí.“ Usmála se a jen pokrčila rameny. Dělala to často.
Asi měsíc před tou bouřlivou nocí jsem si všimla, že jí zmizel tenkej zlatej řetízek, co nosila na krku odjakživa. Vypadala bez něj tak nějak odevzdaně, jako strom bez kůry. Když se mě zeptala, jestli nevíte, kde by prodali levný prsten, došlo mi, že musela dát do zastavárny i snubní prsten. V našem věku člověk pozná, že něco shořelo, i když druhej mlčí.
Pak přišel ten večer. Někdy v půli listopadu, krátce po sedmý. Petr se vrátil z nový práce v logistickým centru, a už ve dveřích začal řvát. Okna tenká, zdi papírový, takže jsem slyšela každý slovo. „Ty jsi k ničemu!“ křičel. „Všechno, co děláš, je jenom tvoje šaškárna, aby si mohla hrát na trpitelku!“ A pak něco praštilo o stůl. Já jsem v tu chvíli stála u linky a držela sluchátko, protože jsem právě vytočila dceru. Nestihla jsem položit. Jana odpověděla tiše, ale přes tu zeď to znělo jako něco, co už dávno nemělo zůstat v sobě: „Já tě neprosila, abys se mnou jednal jako s hadrem. Já jenom… dělala, co bylo potřeba.“ Dlouhá pauza. Pak Petr dodal: „No právě. A za to ti tady nikdo třikrát nepoděkuje, Jasno?“
Druhý den ráno Jana odešla s kufrem. Viděla jsem ji z okna, jak stojí na zastávce, malou kabelku přes rameno, vlasy schovaný pod čepicí. Tramvaj přijela, ona nastoupila a už se neohlídla. Naproti se potom rozhostilo divný prázdno. Petr domů vodil jinou ženskou, takovou s výraznym obočím a smíchem, co se nesl celou chodbou. Tomáš, jejich syn, chodil za tátou jen občas, ale spíš jen proto, aby si vyzvedl poštu. Z okna jsem viděla, jak jednou kopl do popelnice a bouchl dveřma od auta. Zjevně se v tom nevyznal.
Devět měsíců uteklo. Já zalívala muškáty na balkoně a čekala na nic. Jenom na tu tramvaj, co jezdí tam a zpátky. A jednou, bylo to v úterý dopoledne, uprostřed srpna, kdy je vzduch v baráku jako otevřená trouba, zazvonil zvonek u dveří naproti. Otevřela Jana. Tentokrát ne s taškama, ale s tenkou deskou v ruce. Měla na sobě světlou košili, vlasy upravený, a něco v tý její postavě bylo jiný — jako by všechny ty roky, kdy nosila cizí břemena, z ní spadly. Člověk nemusí bejt psycholog, aby poznal, že se chystá něco uzavřít.
Nešla dovnitř. Počkala, až Petr otevře, a pak mu podala tu desku. Stála jsem ve svých dveřích, ručník přes ruku, a s neslušnou zvědavostí nakukovala. „Co to má bejt?“ vyjel Petr a vytáhl papír. „Výpis z účtu,“ řekla Jana. „A potvrzení o převodu. Sto osmdesát tisíc korun, Celý naše stavebko a moje úspory. Převedla jsem to na účet hospicu Svatýho Josefa v Černicích, kde ležela tvoje máma, Petr. Víkendový kurzy pro pečovatelky, nový polohovací lůžka, cokoli. Jmenuje se to darovací smlouva a už to nejde vzít zpátky.“ Její hlas zněl tak věcně, jako by četla jízdní řád. Petr zbledl, deska mu vypadla z rukou a listy se rozletěly po chodbě. „Tos nemohla nechat aspoň na Tomáše?!“ vykřikl a chytil ji za předloktí tak prudce, že jsem nadskočila. Jana se ani nehnula. Vytáhla mu prsty ze svý kůže, ten pohyb, kterej zná každej, kdo se naučil, že si musí pomoct sám. „Tomáš dostane, co si jednou zaslouží. Ale teď mám právo se rozhodnout, co udělám já. Děkuju ti za tu lekci, Petře,“ a otočila se.
Zůstal stát v roztržitý košili a civěl na ty papíry na dlaždičkách. Dveře naproti zůstaly otevřený. Já jsem sehnula, posbírala dva listy, co zavál až k mý rohožce, a položila je na dřevěnou skříňku pod oknem. Pak jsem si všimla, že na zemi zůstala malá složenka, jakoby přehled transakcí. Datum, razítko, věta: _„Účel platby: dar — vybavení pro pacienty bez rodiny.“_ Ten papírek jsem nechala ležet, ať si ho sebere sám.
Jana sestupovala po schodech pomalu, ale ne těžce. Když procházela kolem, na okamžik se na mě podívala a lehce kývla. Ne jako že se loučí, spíš jako že ví, že já to celý pochopila. Neřekla nic, já taky ne. Jen jsem za ní zavřela vchodový dveře.
Petr večer tloukl pěstí do futra, ale to už mu nikdo neodpovídal. Za tři dny jsem viděla, jak před barákem zastavilo auto a Tomáš nakládal pár krabic. Z oken naproti zmizely muškáty, co jsem vídala roky. Uschly dávno předtím, ještě za Petrovýho dozoru. Na výpis z účtu, co jsem zvedla, se mi zašpinil kraj od něčeho mastnýho, jak ležel v kuchyni. Teď je složenej v šuplíku pod účtenkama, a občas si říkám, že ho jednou odnesu na poštu a nechám poslat na tu adresu hospicu jako poděkování za to, že někde existuje místo, kde i lidi, co už nemůžou dávat, dostanou aspoň postel. Možná to udělám, až přestane bejt takový horko.
