Každé ráno, když Bruno Vach krátce po šesté jel na kole na Jiráskovo náměstí do Českých Budějovic, aby odemkl květinářský stánek své sestry, sedával tam tentýž stařec na skládací stoličce před zavřeným řeznictvím. Od pekárny naproti se táhla vůně čerstvých rohlíků, promísená s vlhkým pachem mokré dlažby — v noci pršelo, jak to v tomhle listopadu bývalo skoro pravidlem. Stařec se jmenoval Ferdinand Brenner a z rozvrzaného vozíku prodával pár párů ručně pletených vlněných ponožek, vyřezávané dřevěné lžíce a sáčky sušeného bobkového listu. Většina lidí procházela kolem bez povšimnutí, někteří dokonce přecházeli na druhou stranu ulice, jen aby se mu nemuseli podívat do očí.
Vedle něj se vždycky krčil velký mourovatý kocour s natrženým pravým uchem. Zelené oči mu seděly v hlavě nějak příliš vážně na obyčejné zvíře. Když Ferdinand ztuhlými prsty rovnal zboží na dece, zvíře se k němu tisklo, jako by nechtělo zahřát jen tělo, ale něco mnohem hlubšího.
Bruno si od něj občas koupil ponožky, které vůbec nepotřeboval, nebo nechal ležet víc peněz, než kolik stála dřevěná lžíce. Ferdinand mince pokaždé přepočítal a snažil se přebytek vrátit. Jednoho obzvlášť studeného rána, kdy se mlha nad Vltavou ani nechtěla zvednout, si Bruno konečně sedl vedle něj na obrácenou bednu.
„Nechte si to, sedíte tu venku celý den," řekl a přisunul mu stokorunu.
„Cizí peníze nepotřebuju," odpověděl Ferdinand klidně. „Dokud mám co prodávat, nejsem žebrák."
Kocour se jmenoval Saze, i když jeho srst spíš připomínala mokrou kůru než uhlí. Ferdinand o sobě mnoho neprozrazoval, ale se zvířetem mluvil tak jemně, jako by to byl jediný člověk — jediný, komu ještě mohl něco svěřit.
Toho večera Bruno pozoroval, jak stařec balí neprodané zboží do vybledlé sportovní tašky, kocoura zavinuje do děravé deky a pomalu mizí směrem k hlavnímu nádraží. Zvědavost ho nenechala na pokoji. Sledoval ho z povzdálí a zjistil, že Ferdinand nikam domů nejde — oba zmizeli v opuštěné kůlně za nákladovým nástupištěm.
Druhý den přinesl Bruno termosku s gulášovou polévkou a konzervu kočičího krmiva. Když ho Ferdinand před kůlnou zahlédl, vzplanul takovým hněvem, že se mu jinak roztřesené ruce najednou úplně zklidnily.
„Kdo vám dovolil za mnou špehovat?" zeptal se ostře. „Nikoho jsem neprosil, aby zjišťoval, kde spím."
„Tady by neměl nikdo přespávat, natož v tomhle mrazu."
„V azylovém domě Saze nevezmou a já ho samotného nenechám. Takže se o tom dál bavit nebudeme."
Bruno se mu snažil vyprávět o sociálním odboru, o spolcích na ochranu zvířat, aspoň o poradně — ale Ferdinand každý návrh odmítl. Nechtěl soucit, bál se, že mu kocoura odeberou, a nejvíc ze všeho střežil malou koženou desku, kterou nosil pod bundou i ve spánku.
O pár dní později se ještě víc ochladilo a Ferdinandovo místo na trhu zůstalo prázdné. Bruno starce našel v kůlně v horečce, s těžkým dechem, sotva při vědomí. Saze mu seděl na hrudi a syčel pokaždé, když se Bruno přiblížil.
Sanitka odvezla Ferdinanda do nemocnice. Kocour se ale, vyplašený sirénou a cizíma rukama, protáhl mezi kolejemi. Bruno hledal do půlnoci, lezl pod vagony, vyptával se ostrahy, nechával krmení před kůlnou — Saze zůstal nezvěstný, jako by se po něm slehla zem.
V nemocnici se Ferdinand nejdřív nezeptal na svůj stav, ale na kocoura. Když uslyšel, že Saze je pryč, odvrátil se ke zdi. Po dlouhém mlčení Bruna požádal, aby mu přinesl koženou desku, schovanou pod uvolněným prknem v kůlně.
„To nejsou moje papíry," řekl stařec tiše. „To je důkaz, že Saze má domov — jen já už nemám právo se tam vrátit."
V desce Bruno našel fotky malého domku v Hluboké nad Vltavou, očkovací průkaz kocoura a notářsky ověřenou dědickou listinu, kde byl Ferdinand zapsán jako jediný vlastník. Mezi tím vším ale vězel dopis od jeho dcery, který otce označoval za „nesvéprávného" a žádal pro ni plnou moc nad veškerým jeho majetkem.
Druhý den ráno vstoupila do pokoje dcera — žena jménem Kateřina Brennerová-Holá, v drahém vlněném kabátě, s hlasem tak chladným, jako by její vlastní otec už nebyl člověk, ale otravná formalita. Položila na noční stolek novou složku a žádala, aby Ferdinand podepsal plnou moc — jinak že se postará, aby ho zbavili svéprávnosti.
„Dům stejně připadne mně," řekla, aniž by se vůbec posadila. „A o tu kočku si nedělej starosti. Jestli ji najdou, postará se o ni útulek."
Ferdinand se zaťal do nemocniční přikrývky. V tváři neměl vztek ani strach — jen bolest, jakou Bruno vídal u lidí, kteří nepřišli o majetek, ale o posledního člověka, který jim byl blízký.
V tu chvíli se za dveřmi ozvalo hlasité mňoukání. Sestřička volala, že po chodbě pobíhá špinavý mourovatý kocour, kterého nikdo nemůže chytit. Saze vletěl do pokoje, jedním skokem vyskočil na Ferdinandovu postel a přitiskl se mu k hrdlu. Kateřina znechuceně ucouvla.
Pak posunula složku k otci a s pohledem upřeným přímo na Bruna řekla: „Podepiš, nebo se postarám, abyste spolu už nikdy nebyli."
Bruno se podíval na papíry, pak na koženou desku, kterou stařec schovával pod polštářem, a konečně pochopil, proč Ferdinand celou dobu mlčel. Věděl už, komu má zavolat — spolužákovi z vysoké školy, který dělal notáře na náměstí Přemysla Otakara II. a jednou mimochodem zmínil, že se specializuje na dědické právo. Bruno vytáhl z bundy mobil, vytočil číslo a ustoupil o krok stranou, aby Kateřina neviděla na displej.
O dva dny později seděl notář u Ferdinandovy postele a společně s ním procházel obsah desky: dědickou listinu, pravou a nenapadnutelnou, k tomu lékařské potvrzení dosvědčující Ferdinandovu plnou způsobilost k právním úkonům — ošetřující lékař zjistil vyčerpání a podchlazení, nikoli zmatenost. Kateřinin dopis tím ztratil jakoukoli oporu. Notář sepsal plnou moc, ale jinou, než jakou Kateřina požadovala: Ferdinand jí pověřil Bruna, aby na jeden rok spravoval dům v Hluboké, s podmínkou, že ho dá do pořádku a připraví pro Sazeho, zatímco se on sám bude zotavovat.
Když se Kateřina o tři týdny později znovu objevila v nemocnici, aby se zeptala, jak to celé dopadlo, položil jí Bruno na stůl složku s notářskou listinou. Přečetla si první řádek, pak notářův podpis, pak datum. Tvář jí zůstala chladná, ale ruka, která složku držela, se na okamžik zachvěla.
„Dům patří tvému otci," řekl Bruno. „A dokud žije, rozhoduje on, kdo u něj bydlí a kdo ne. Klidně můžeš jít."
Kateřina už nic neřekla. Odložila složku zpátky na stůl, otočila se a odešla z pokoje, aniž by za sebou zavřela dveře. Průvan z chodby na okamžik zavlnil záclonami.
Ferdinand si přitáhl Sazeho blíž k sobě, palcem přejel po natrženém uchu kocoura a řekl Brunovi, aniž by se na něj díval: „Víš, jak se ten dům jmenuje? Ještě je to napsané na starém štítku u branky — 'U ořechu'. Ten název vybrala moje žena, před osmadvaceti lety."
Bruno na to nic chytrého neřekl. Jen z přinesené termosky nalil trochu gulášové polévky do plastového kelímku a postavil ho Ferdinandovi na noční stolek, hned vedle kožené desky, kterou už teď nikdo nemusel schovávat.
