Já jsem to jméno vybrala. Ne manžel, ne tchyně. Já.
Když mi bylo sedmnáct, četla jsem v noci pod peřinou jednu knížku z knihovny a tam byla holka, která se jmenovala Anežka. Ne hlavní postava, vlastně jenom zmínka někde na okraji stránky. Ale mně to jméno zůstalo v hlavě. Znělo mi, jako když se zvoní na zvonek u starého domu, co má ve dveřích vitráž. Měkké a pevné najednou.
Pak jsem dospěla, vdala se a otěhotněla. A když mi doktor řekl, že to bude holka, sedla jsem večer ke stolu v kuchyni a řekla Láďovi: „Bude se jmenovat Anežka.“
Láďa zvedl hlavu od mobilu. „Anežka? To je takový… starý, ne?“
„Je hezký,“ řekla jsem.
A hotovo. Aspoň jsem si to myslela.
Jenže pak přišla moje tchyně. Paní Věra, šedesát čtyři let, bydlí dvě ulice od nás, v bytě plném fialek a porcelánových koček. K nám chodí každou středu na kafe a každou neděli na oběd. Má ráda, když se věci dělají správně. A podle ní se správně dělá to, co ona uzná za vhodné.
„Anežka?“ řekla, když jsem jí to v sedmém měsíci oznámila. Seděla u nás v obýváku, držela šálek s růžovým okrajem a tvářila se, jako bych jí oznámila, že dám dítěti jméno po traktoru. „To je přece jméno pro starou pannu. Dítě se bude jmenovat Valerie.“
Podívala jsem se na Láďu. On koukal z okna.
„Valerie? To se mi nelíbí,“ řekla jsem.
„Ale mně ano,“ usmála se Věra. „A Láďovi taky, že jo?“
Láďa pokrčil rameny. „Je to hezké jméno.“
V tu chvíli mi došlo, že jsem v tom bytě sama. Oni dva už dávno tvoří nějaký tým, o kterém jsem nevěděla.
Narodila se mi holka. Řekla jsem doktorovi při přebírání: „Anežka.“ Napsali to do papíru, dali mi to podepsat. Věra stála na chodbě porodnice s kyticí žlutých gerber, a když slyšela jméno, ztuhla. Nic neřekla. Jenom položila kytici na židli a šla si sednout do čekárny, jako by ji to jméno osobně urazilo.
Láďa za mnou přišel večer. „Mamka je zklamaná. Říkala, že Valerie je po její babičce, a ty jsi jí to vzala.“
„Nikdo jí nic nevzal,“ řekla jsem. „To je moje dcera. A tvoje. Ne její.“
„No jo, ale… mohla jsi aspoň počkat, až se na tom domluvíme.“
Domluvíme. Snažím se vzpomenout, kdy se mnou naposledy chtěl něco domlouvat, a nevzpomenu si.
Začalo to drobnostmi. Věra nosila Anežce oblečení s cedulkou „Valerie“ — prý omyl v obchodě. Koupila jí zlatý náramek s rytinou písmene V a dala mi ho se slovy: „Pro změnu, kdyby ses rozmyslela.“ Posílala mi články o tom, jak jméno ovlivňuje osud a že Anežka je jméno pro ženu, co nikdy nebude mít muže.
To jsem ještě snášela.
Jenže pak přišla ta příhoda s křtem. V kostele svatého Josefa, říjen, venku lítalo listí po náměstí. Věra se postavila ke křtitelnici a začala se přít s farářem, že holčička se jmenuje Valerie, ať to tak zapíše. Farář se na mě podíval, já jsem držela Anežku v krajkové zavinovačce a řekla: „Anežka. Jméno je Anežka.“
„Ale já ti říkám, že to dítě se bude jmenovat Valerie,“ pronesla Věra tak, že to slyšela půlka kostela. „Anežka je jméno, co nosí jeptišky a staré dívky. Chceš, aby se jí děti smály?“
Láďa stál vedle ní a mlčel. Všichni hosté z mé strany rodiny, brácha, ségra, moje máma s tátou — všichni zírali do země.
Křest jsme odložili. Věra prohlásila, že do kostela nepůjde, dokud se jméno nezmění.
A mezitím doma mi začaly mizet věci. Ne šperky, ne peníze. Malé věci, které měly vztah ke mně a k mojí holce. Fotka z ultrazvuku, co jsem měla zastrčenou za rámečkem v ložnici. Botičky, co jsem Anežce upletla. Účtenka z porodnice. Našla jsem je později v igelitce pod dřezem v koupelně, mokré a popsané propiskou: „Mysli na to, co děláš.“
Nebyl to Láďa. Ten doma skoro nebyl — začal jezdit na služebky i o víkendech. Byla to Věra. Měla klíče od našeho bytu, protože jsme jí je kdysi dali kvůli zalévání kytek, a od té doby je nevrátila.
Dneska je Anežce osm měsíců. Včera večer seděla Věra u nás v kuchyni a řekla mi: „Víš, co jsem zjistila? Že když podáš žádost na matriku, dají ti změnit jméno do tří let bez udání důvodu. A Láďa už mi podepsal souhlas. Takže to uděláme. Koncem měsíce se z Anežky stane Valerie.“
Koukám na ni. V ruce drží lžičku, co jsem chtěla dát Anežce do pusy, a míchá s ní kafe. Lžička mé dcery. V kafi mé tchyně.
„Láďo?“ řekla jsem.
On seděl u stolu, zády ke mně, a koukal do mobilu. „Prosím tě, nech toho, mami. Už mě to nebaví.“
„Co tě nebaví?“
„Ty scény. To jméno jí nikdo nevezme, tak proč z toho děláš drama?“
Takže on to ví. Ví, že jeho matka chce přepsat naši dceru bez mého souhlasu, a řekl jí, že s tím souhlasí. Ne mě. Jí.
Ráno jsem vzala Anežku, dala jí do fusaku červeno-proužkovaný, co mi zbyl po ségře, a jela autobusem na kraj města. K notářce, ke které chodila moje máma, paní Krátká. Šedivá žena, brýle na šňůrce.
Sedla jsem naproti ní. Položila na stůl rodný list Anežky.
„Potřebuju se ujistit,“ řekla jsem. „Může otec dítěte sám podat žádost o změnu jména?“
Paní Krátká si nasadila brýle. Prohlížela papír. Pak se na mě podívala přes ně a řekla: „Bez souhlasu matky ne. Ale pokud jste vdaná a otec má svolení soudu… je to složitější. Na to by musel mít pádný důvod. Vy jste se nerozvedli?“
Ne. Nerozvedli. Zatím.
Domů jsem se vrátila v půl šesté. Věra seděla v našem obýváku, nohu přes nohu, a na klíně měla papíry. Samé úřední formuláře, vytažené z internetu.
„Můžeš mi podepsat,“ řekla, jako by mi nabízela čaj.
Držela jsem Anežku na boku, v jedné ruce. Druhou jsem vzala ty papíry. Přečetla první stranu. Někde uprostřed bylo okýnko: „Jméno navrhované: Valerie.“ A pod tím podpis Ládi. Kulaté písmo, co znám z přání k narozeninám.
„Ty podpisy mají platnost jenom když jsou oba rodiče,“ řekla jsem.
Věra se zasmála. „Ale jdi. Vždyť matriky mají jen jedno razítko, ty tomu nerozumíš. To víš, já jsem na úřadě dělala dvacet let.“
„A přesto ti to jméno nepodepíšu.“
„Tak ho podepíše někdo jiný,“ řekla Věra tiše. „Víš, co se dá sehnat za pár tisíc?“
Ztuhla jsem. Vážně. Podívala jsem se na Láďu, co stál ve dveřích obýváku s výrazem kluka, co čeká, až mu mamka řekne, že může jít spát.
„Ty to necháš?“ řekla jsem.
„Necháš to ty,“ řekl. „Vždyť jde jenom o jméno. Proč z toho děláš válku?“
Jenom o jméno. Té ženy, co mi leze do bytu už čtyři roky, co mi schovává věci po kapsách a píše na moje doklady vzkazy propiskou, co mi chce přepsat dceru, jako by to byla smlouva na plyn — jí jde jenom o jméno.
Vzala jsem Anežku a šla do ložnice. Zavřela dveře. Posadila jsem se na postel a položila holku před sebe. Koukala na mě modrýma očima, ruce měla zvednuté, prsty rozevřené. A já jsem jí řekla: „Ty se budeš jmenovat Anežka. A já ti to jméno nikdy nedám nikomu vzít. Rozumíš?“
Ona se usmála. Bez zubů. A já jsem měla v sobě takový klid, jako když se člověk v noci vzbudí a zjistí, že už přestalo pršet.
Druhý den ráno jsem vzala kabelku, všechny doklady, rodný list, kartičku pojišťovny, snubní prsten, co jsem nosila čtyři roky, a šla na matriku. Sama. Bez Ládi.
Stála jsem ve frontě mezi lidmi, co si měnili trvalý pobyt, a přemýšlela jsem, jak to udělat. Pak přišla řada na mě. Mladá úřednice s culíkem a nehty nalakovanýma do modra. Řekla jsem jí: „Dobrý den, potřebuju se zeptat… může někdo změnit jméno mého dítěte bez mého souhlasu?“
Úřednice zvedla obočí. „Ne. To by nešlo. Bez souhlasu obou rodičů ne. Pokud by jeden nesouhlasil, musel by to řešit soud. A to trvá roky.“
„A co kdyby… někdo podepsal za mě?“
„To by byl trestný čin. To se nevyplácí.“ Ušklíbla se trochu, jako bych se ptala, jestli můžu ukrást chleba ze samoobsluhy.
„Děkuju,“ řekla jsem. A najednou se mi chtělo smát.
Šla jsem domů pěšky. Vzala jsem to parkem, kolem zahrádek, bylo chladno a po chodníku šel pán s bíglem, co měl červený šátek. Ta zima mi dělala dobře.
Ve dveřích bytu stála Věra. V ruce igelitku z večerky, v ní jako vždycky něco pro Anežku — dneska to byla čepička. Modrá, s nápisem Valerie. A na stole čekalo mé oblíbené kafe, to se zlatým obalem, co mi kupuje, jenom když po mně něco chce.
„Tak co,“ řekla. „Rozmyslela sis to?“
„Ne,“ řekla jsem. „Nic se nemění. Jmenuje se Anežka. A jestli mi ještě jednou přineseš cokoli s tím jménem, vyhodím to do popelnice. A tobě dám nové klíče od bytu, to ti rovnou říkám, protože ty svoje si dneska nemusíš nechávat.“
Věra se zasmála. „To by ti Láďa nedovolil.“
„Láďa tady zítra nebude,“ řekla jsem. „Láďa se stěhuje k tobě. Protože já jsem dneska dopoledne podala žádost o rozvod.“
Tohle byla ta část, co nevěděla.
Nastalo ticho. Věra položila igelitku na stůl. „Ty… a kam půjdeš? S dítětem?“
„Nikam,“ řekla jsem. „Byt je napsaný na mě. Víš to. Celou dobu to víš. Proto jsi mi ho chtěla vzít — protože jsi věděla, že nemám kam jinam jít. Ale ten byt patřil mé babičce. A mně. A teď jenom Anežce a mně.“
„Ty nemůžeš…“
„Můžu,“ řekla jsem. „Už jsem to udělala. Všechno je u notáře. A podepsala jsem, že Anežka zůstává Anežka. Je to hotovo.“
To poslední nebyla celá pravda — u notáře jsem nechala jenom ověřit podpis na prohlášení, které jsem si ten den ráno napsala doma. Že já, matka Anežky, nesouhlasím s žádnou změnou jména. A to prohlášení jsem dala na matriku, na soud, a jedno jsem dala mámě do šuplíku, pro jistotu. Ale Věra to vědět nemusí.
Věra stála uprostřed kuchyně a držela tu modrou čepičku. Pak ji položila na stůl. Uhladila ji dlaní. A řekla: „Ty jsi vždycky byla sobecká. Už od začátku. Já jsem mu říkala, že si tě nemá brát. Říkala jsem to.“
„Já vím,“ řekla jsem. „Láďa mi to říkal. Dvakrát.“
Stála ještě chvíli. Pak se otočila a šla ke dveřím. Boty si obouvala dlouho, zip se jí zasekl, musela se ohnout, tkanička se zapletla o háček. Chtěla jsem něco říct, ale neřekla jsem nic. Jenom jsem si stoupla tak, aby viděla, že držím Anežku v náručí, a čekala.
Když odešla, vytáhla jsem klíč ze zámku a položila ho do krabičky od másla, co mám v šuplíku pod dřezem. K ostatním věcem, co mi poslední měsíce brala. Věci nebyly ztracené, jen přemístěné. Ale ten klíč jsem teď měla já.
Večer přišel Láďa. Seděl v obýváku, já v křesle naproti němu, Anežka spala v postýlce vedle. Díval se na mě a já jsem mu řekla, že je konec. Ne kvůli jménu. Kvůli všemu.
Zeptal se: „A kvůli čemu konkrétně?“
„Když se tvoje máma poprvé přede mnou postavila do dveří křtitelnice a řekla, že moje dcera se bude jmenovat jinak, tys mlčel. To je důvod. Všechno, co přišlo potom, jsou jenom další důvody.“
„To není fér,“ řekl.
„Ne,“ přikývla jsem. „Není. Ale my jsme se vzali, abychom se zastávali jeden druhého. Ty jsi stál vždycky za ní. Ať řekla cokoli. Já už nechci stát sama.“
Nechal klíče na lince. Vzal si jenom tašku s věcmi, co si sbalil cestou z práce. Když odcházel, řekl: „Mamka říkala, že tě to přejde. Že do týdne se vrátíš a poprosíš nás, ať ti to jméno dovolíme nechat.“
„Vyřiď jí, ať si přečte občanský zákoník,“ řekla jsem. „Paragraf o neoprávněném užívání cizího bytu.“
A zavřela jsem za ním dveře. Otočila klíčem. Dvakrát.
Dneska je 18. března. Anežce je osm měsíců. Věra poslala po Láďovi dárek: zlatý náramek s písmenem V. Položila jsem ho na okno v kuchyni, k ostatním věcem, co nosí. Náramek tam leží dodnes. Nikdo se ho nedotkl.
A jméno? Jméno je Anežka.
Nevybrala jsem ho jen tak. Když mi bylo sedmnáct, ležela jsem v noci pod peřinou a četla o holce, co se jmenovala Anežka. Měla jsem tehdy v pokoji zelenou stolní lampu, co vrhala světlo jenom na jednu půlku stránky. Pamatuju si, že jsem si to jméno napsala na papírek a schovala do penálu. Nosila jsem ho celý gympl. A teď to jméno leží v postýlce vedle mě a dýchá.
Včera jsem šla s Anežkou kolem kostela a potkala jsem faráře, co tenkrát v říjnu stál u křtitelnice. Poznal mě. „Tak co,“ řekl. „Kdy to malé necháte pokřtít?“
„Až bude čas,“ řekla jsem. „A bude se jmenovat Anežka.“
Farář se usmál. „Hezké jméno,“ řekl. „Podívejte, jak se jí lesknou oči.“
Prošla jsem bránou na náměstí, foukal vítr a nad kostelem kroužili holubi. Anežka měla ruku vysunutou ven z fusaku, prsty roztažené proti větru, jako by ho chtěla chytit. Zastavila jsem se, zastrčila jí tu ruku zpátky pod deku a šla dál k domovu.
