Vlak do Drážďan odjížděl v 10:47 a já stál na nástupišti jako idiot, se dvěma batohy na ramenou, a sledoval, jak se moje žena Lenka sklání k něčemu u popelnice. V ruce svírala jízdenky, naše dva lístky do Berlína, první společná dovolená po třech letech bez jediného volného víkendu.
„Lenko, kurva, vlak nám ujede!“ zařval jsem přes celý perón.
Ona se neotočila. Dřepěla u zdi nádražní budovy, kde se mezi kontejnery na tříděný odpad pletla dvě koťata. Černá obě. Malá, špinavá, s očima, kterýma koukala přesně tím způsobem, ze kterého mojí ženě vždycky změkly kolena. Znal jsem to. Viděl jsem to už u pěti koček, tří ježků a jednoho přeraženýho holuba, kterýho nám pak půl roku doručovala pošta v podobě účtů od veterináře.
„Nech je bejt!“ křikl jsem znova. „Jsou to černý kočky, přinese nám to smůlu, my to nestihnem!“
Lenka se otočila. A ten výraz jsem znal taky. Ten výraz znamenal, že vlak v 10:47 pojede do Drážďan beze mě.
Nelituju dneska ničeho. Teda skoro. Lituju toho, co jsem řekl. Ne proto, že bych věřil na pověry — to Lenka dobře ví. Lituju toho, že jsem ty dva tvory před ní shazoval kvůli tomu, že jsem se bál zmeškat spoj. Jako by na světě existoval vlak, kterej má větší cenu než to, co moje žena cítí, když se dívá na něco malýho a opuštěnýho.
Ale tehdy jsem to neviděl. Tehdy jsem viděl jen hodiny na nádražní věži, který ukazovaly 10:44, a taxíka, co nás stál tři sta padesát korun, aby nás sem dovezl včas.
Koťata si hrála s víčkem od plastový lahve. Točívalo se jim pod tlapkama, odskakovalo, naráželo do zdi, a oni se po něm sápali, jako by to byl ten nejlepší lov jejich života. Bez mámy. To jsem nevěděl, že jsou bez mámy. To mi řekla Lenka až pozdějc, když přijel zvěrolékař a ona z něj tahala každou informaci, jako by šlo o členy rodiny.
Vlak mezitím odjel. Stál jsem na perónu, slyšel jsem to hlášení — „Vlak EC 175 Berlin Hauptbahnhof je odjezděn“ — a jen jsem zavřel oči. Tři roky jsem šetřil dovolenou. Tři roky jsem bral přesčasy v ústecký chemičce, kde se dělá po dvanáctkách a smrdí to tam čpavkem tak, že to z tebe cítí i pes, když jdeš večer kolem. A teď to celý leží v tom, že moje žena vzala do náruče dvě černý koťata z kontejneru.
„Vždyť je nemůžem nechat,“ řekla tiše a přitiskla si je k bundě.
Byly tak malý, že se jí oba vešli do dlaní. Jedno z nich se jí zachytilo drápkem za rukáv a začalo příst. To druhý se na mě podívalo. A já, kretén, jsem zase něco utrousil o tom, že nám přinesou smůlu.
„Pověry,“ řekla Lenka. „Máma mi říkala, že kočky nosí bídu. A víš co? Máma měla doma dvě kočky, když jsem se narodila, a podívej, jak dopadla.“
To byla fér připomínka. Její máma, paní Nováková z Litoměřic, je žena, co ve třiapadesáti rozjela vlastní květinářství a dneska jí to nese víc než mně přesčasy. A kočky doma měla vždycky, černý nevyjímaje.
Jenže já nebyl ochotnej to poslouchat. Měl jsem vztek. Ne na Lenku — na sebe, že jsem to neustál, na šéfa, že mi ty přesčasy schválil tak, že jsme dovolenou museli brát zrovna teď, na nádraží, na ten debilní vlak, na celý svět. A tak jsem udělal to, co dělám vždycky, když nevím, co s emocema: začal jsem všechno řešit prakticky.
„Tak co teď? Kde je necháš? My jedeme na osm dní, kdo je bude krmit?“
„Nikam nejedem,“ řekla.
A bylo to. Tak jednoduše to řekla, jako by se ptala, jestli mám žízeň. Nikam nejedem. Osmset kilometrů vlakem, hotely, zálohy, Lipsko, Postupim, Braniborská brána, všechno to, co jsme plánovali u stolu v kuchyni s mapou rozloženou mezi hrnkama od kafe — všechno to zmizelo v jediný vteřině.
„Já ti to zaplatím,“ dodala. „Vrátím ti to. Ale tyhle dva já tady nenechám.“
Nemám páru, co přesně se ve mně zlomilo. Možná nic. Možná jsem jen byl unavenej, fakt nevím. Ale pak jsem se podíval na to druhý kotě, to co na mě koukalo, a ono zívlo. Normálně zívlo, s tím růžovým jazykem a přimhouřenýma očima, a v tu chvíli jsem pochopil, že se s Lenkou nikam nepojede. A že jestli ji teď nechám na nádraží v Ústí samotnou, s téma dvěma černýma kouličkama v náruči, tak ztratím něco, co mi žádná dovolená nikdy nevrátí.
Tak jsem vzal batohy a řekl: „Tak jedem domů.“
Doma to začalo. První den. Druhej. Třetí. Koťata obsadila náš byt v paneláku na Severní Terase, ten 3+1, co jsme před dvěma rokama vytáhli z dražby a co do něj Lenka dala každej večer po práci. Jedno, to aktivnější, jsem pojmenoval Smola. Druhý, to co zívalo, dostalo jméno Štístko. Nevím proč. Asi mi přišlo vtipný, že dvě černý kočky ponesou jména, co si protiřečí. Lenka se smála tak, že málem upustila kafe.
A víte co? Ta zvířata nám smůlu nepřinesla. Ani jednou. Ani jedno z nich. Štístko spalo u Lenky na polštáři, Smola mi lezl po ramenou, když jsem ráno dělal snídani. Na nádraží jsme jeli znovu až za tři měsíce, když jsme jeli pro jiný věci — ne do Drážďan, ale do Prahy, na výstavu koček, kam Lenka Smolu přihlásila. Vyhrál třetí cenu. Třetí cenu v kategorii „Evropská krátkosrstá — černá varianta“. Stál jsem tam s tím diplomem, díval se na tu modrou stužku, a říkal si, že tohle bych jaktěživ nezažil, kdybych tenkrát chytil ten vlak.
Ale neřekl jsem to nahlas. Jen jsem se usmál. A Smola, kterej neměl ponětí, co se kolem něj děje, se v kleci otočil zády k porotě a začal si olizovat ocas.
Největší ironie přišla o rok pozdějc. Lenka otěhotněla. A první věc, co v bytě musela vyřešit, nebyla postýlka ani kočárek, ale to, že jí Štístko začal každý ráno nosit mrtvý myši na polštář. Jako dárek. Jako poctu. Kdo kdy řekl, že černý kočky nosí smůlu, ten nikdy nedostal mrtvou myš na polštář od tvora, kterej ti důvěřuje natolik, že ti nosí to nejlepší, co umí ulovit.
Dneska jsou těm kočkám čtyři roky. Vlak do Drážďan, ten co jsme ho prošvihli, jezdí pořád, každý ráno v 10:47. Občas ho slyším, když mám noční a vracím se domů kolem nádraží. Poslouchám to hlášení a říkám si, že díky bohu za to, že ho moje žena nestihla.
Protože kdyby ho stihla, neměl bych doma dvě černý kočky. A neměl bych dvouletou dceru Terezku, která se dneska ráno postavila do kuchyně, vzala Štístkovi z misky granuli a šla ji Leně donést na talířek. „Pro maminku,“ řekla.
A já jsem stál ve dveřích a koukal, jak moje žena bere od naší dcery tu kočičí granuli, děkuje jí a schovává si ji za ucho, aby to Terezka neviděla. A pak se na mě podívala. Tak, jak se dívá už pět let. A já věděl, že vlak v 10:47 byl ten den to nejzbytečnější na světě.
