Pracuji v lékárně na náměstí Svornosti v Olomouci už třináct let. Za tu dobu jsem viděl stovky lidí, kteří přišli pro léky, pro radu, pro úlevu. Ale na jednu ženu nezapomenu. Jmenovala se Anežka Havlová. Bylo jí osmdesát dva let.
Přišla k nám poprvé minulý podzim, když se ochladilo. Měla na sobě tmavě modrý kabát s prošoupanými rukávy a v ruce držela papírek s receptem. Ten papírek byl zmačkaný, jako by ho nesla celou cestu v pěsti.
„Dobrý den, mladý muži,“ řekla tiše. „Mám tady recept od pana doktora. Prosím vás, mohl byste mi připravit ty léky?“
Podal jsem jí taštičku s krabičkami. Otevřela peněženku — byla to taková kožená peněženka s patentkou, které se prodávaly v Prioru ještě za minulého režimu. Dlouho v ní hledala, pak položila na pult zmuchlanou dvoustovku.
„Není zač,“ řekl jsem. „Všechno je v pořádku.“
Sledoval jsem, jak odchází. Šla pomalu, přidržovala se hrany pultu, pak kliky dveří. Venku foukal vítr z Horního náměstí. V tu chvíli mi to došlo: pro ni nebyla cesta do lékárny žádná maličkost. Byla to výprava. Ale tenkrát jsem si řekl, že to přeháním.
Za týden přišla znovu. Měla předepsaný jiný lék, kapky na oči. Postavila se do fronty, i když jsem jí říkal, že může jít dopředu. Nechtěla. Držela se svého místa, jako by stála frontu na uhlí v padesátých letech.
„Až přijdu na řadu já,“ řekla, „tak přijdu. Každý má svůj čas.“
To mě překvapilo. Lidé dneska předbíhají, strkají se, zuří, když čekají tři minuty déle, než by chtěli. A ona stála vzpřímená, s tou svojí starou taškou přes rameno, a čekala, až na ni dojde.
Když konečně přišla na řadu, položila na pult recept. Ruka se jí mírně třásla. Všiml jsem si, že má prsty zkroucené artrózou, klouby vyvýšené, kůže tenká jako pergamen.
„Můžu vám to nachystat,“ řekl jsem.
„Ano, prosím. A kdybyste mohl…“ zarazila se. „Ne, nic. Jen ty kapky.“
Podal jsem jí balení. Zaplatila, tentokrát přesně. A pak se stalo něco, co mi zůstalo v hlavě. Otevřela dveře, ale než vyšla, podívala se na hodiny nad vchodem. Byly tři čtvrtě na dvanáct.
„Ještě musím stihnout pekaře,“ řekla spíš pro sebe. „V úterý mívají žitný chleba. Ne vždycky na mě vyjde.“
A tehdy jsem pochopil, že tahle žena žije ve světě, na který nikdo z nás nemá čas se podívat. Svět, kde žitný chleba v úterý je událost. Svět, kde cesta do lékárny zabere půl dne. Svět, kde se člověk bojí, že něco nestihne, i když venku je deset dopoledne a celý den leží před námi.
Ale to nejdůležitější jsem se dozvěděl až v prosinci.
Bylo mrazivé ráno, když Havlová přišla s mužem ve fedoře. Muselo být kolem desáté. Venku křupal zmrzlý sníh, z oken lékárny jsem viděl, jak lidé kloužou po chodníku na nároží Riegrovy ulice. Ona se držela toho muže za loket. Nebo spíš on ji držel, těžko říct.
„To je můj bratr Josef,“ řekla Anežka, když vešli. „Přijel mě navštívit z Brna. Chce mi koupit něco pro zdraví. Řekněte mu, prosím, že nic nepotřebuju.“
Josef si sundal fedoru a položil ji na pult vedle váhy. „Prosím vás, co byste sestře doporučil? Vitamíny? Nápoj na imunitu? Chce pořád chodit jen s rukavicemi, ale ruce má jako led. A pořád něco dělá. Když jsem včera přijel, zjistil jsem, že sama umývala okna v kuchyni. V jejím věku? A ona mi řekla, že to dělá odjakživa a že na to nikoho potřebovat nebude.“
Anežka se usmála, ale byl to takový zvláštní úsměv. V koutcích rtů, ne v očích.
„Bratře,“ řekla, „padesát let jsi se nestaral, kdo mi umývá okna. Nebudu to měnit, protože ty jsi najednou přijel.“
Josef se zasmál. To je tvoje sestra, pomyslel jsem si, ale neřekl jsem nic.
Probrali jsme vitamíny, nakonec koupil jen hřejivou mast na ruce. Klouby, svaly. Anežka nechtěla nic jiného. Když odcházeli, zaslechl jsem, jak Josef říká: „Tak mi slib, že už nebudeš lézt na stoličku, když si chceš něco podat z horní police.“
A ona na to: „A co mám dělat, když tam mám hrnce? Mám tě čekat z Brna na oběd?“
To mě pobavilo. Ale jakmile se dveře zavřely, napadlo mě: tenhle rozhovor nebyl o hrncích. Byl o tom, že Josef najednou vidí sestru jinak, než ji viděl posledních čtyřicet let. A ona to ví. A bolí ji to, že svět jí teď vidí jen skrze to, co už nezvládne, ne skrze to, co celý život dělala.
V lednu se něco změnilo. Havlová přišla a místo dobrý den řekla: „Prosím vás, mohl byste mi poradit? Mám krevní tlak a pan doktor mi změnil prášky. Nechci je brát špatně.“
Ukázala mi krabičku. Valzap 80. Vysvětlil jsem jí dávkování, zapsal jsem jí to na lístek velkými písmeny. Nabídl jsem, že jí lék přehledně rozdělím do dávkovače. Máme je vzadu.
Zavrtěla hlavou. „Ne, ne, mladý muži. To zvládnu. Nejsem přece malé dítě. Jen mi to, prosím, napište. Hůř vidím.“
Napsal jsem jí to. A když mi podávala peníze, viděl jsem, jak jí spadla stokoruna na zem. Nevšimla si. Sklonil jsem se, zvedl ji a podal jí ji.
Podívala se na stokorunu, pak na mě. Rty se jí sevřely a prsty pevně sevřely bankovku, jako by ji chtěla schovat před vlastníma očima.
„Děkuju vám,“ řekla potichu. „Já jsem vždycky byla pečlivá na peníze. Víte, já jsem celý život účtovala. Pětatřicet let. Nikdy mi nescházel ani halíř. A teď… mi peníze padají z ruky.“
Pak se usmála — poprvé za ty měsíce — a já viděl, jaké to pro ni musí být ponížení. Žena, která pětatřicet let střežila cizí peníze a nikdy neztratila ani halíř, teď stojí v lékárně a z ruky jí padá stokoruna, a ještě je vděčná, že jí ji někdo zvedl.
Zaplatila a odešla. Doslova. Jen se zvedla a zmizela.
O půl hodiny později jsem si všiml na pultě peněženky. Stará kožená, s patentkou. Havlové. Srdce se mi sevřelo. Musela ji tu nechat. A v peněžence měla určitě všechno — doklady, kartičku pojištěnce, možná poslední peníze na týden.
Věděl jsem, že šla k pekaři. Nechal jsem kolegyni u pultu, vzal kabát a vyběhl ven. Na náměstí Svornosti pusto, jen vločky, vítr. Obešel jsem pekařství u svatého Mořice — zavřeno. Vydal jsem se směrem k Hornímu náměstí, pak jsem si vzpomněl: říkala, že bydlí na Nové Ulici. Neznal jsem přesnou adresu.
Vrátil jsem se do lékárny. Nechal jsem peněženku v trezoru. Říkal jsem si: přijde. Určitě se pro ni vrátí. Ale nevěřil jsem tomu tak docela. V osmdesáti dvou, v lednu, po cestě k pekaři a zpátky, to není tak snadné, otočit se a jít znovu.
Přišla druhý den. Celá udýchaná, v kabátě zapnutém nakřivo. Viděl jsem ji už z dálky skrz výlohu. Šla, pak se zastavila, opřela se o sloup veřejného osvětlení. Pak se zase vydala dál.
Když vešla, okamžitě jsem vzal peněženku a položil ji na pult. „Paní Havlová, máte ji tady. Včera jste ji u nás zapomněla. Všechno je uvnitř.“
Otevřela peněženku. Spolu s doklady tam bylo i čtyři sta dvacet korun. Pro ni to byl majlant.
„Nevíte, co to pro mě znamená,“ řekla. Pak vytáhla padesátikorunu a položila ji na pult. „To je pro vás. Za poctivost.“
„To si nemůžu vzít,“ řekl jsem.
„Můžete. A jedno vám řeknu, mladý muži. Vy jste se ke mně vždycky choval slušně. Ne jako k obtížnému hmyzu. A to se dneska moc nenosí.“
Nakonec jsem si tu padesátikorunu vzal — ne pro sebe, ale protože jsem věděl, že by ji ranilo, kdybych ji odmítl. Koupil jsem za ni kávu a zbytek dal do kasičky na dětské oddělení nemocnice. Přišlo mi to jediné správné.
Havlová u nás v lékárně byla ještě dvakrát. Jednou pro léky, podruhé jen tak — „přišla jsem se podívat, jestli máte tu mast, co mi bratr koupil,“ řekla, ačkoli mast ještě měla. Vlastně to bylo na rozloučenou. Za týden mi jedna paní z Nové Ulice řekla, že Anežka zemřela. V klidu, prý ve spánku.
Na pohřbu jsem nebyl — směna a tak. Ale myslím na ni často. Hlavně teď, v zimě, když staří lidé jdou pomalu a pořád se drží zábradlí, protože se bojí, že upadnou.
Dneska přinesl starý pán recept na léky na tlak. Stejný, jaký měla Havlová. Připravil jsem mu je, usmál se, popřál mu hezký den. Vzal si sáček, narovnal si čepici a řekl mi u dveří: „Víte, já sem chodím rád. Tady se na mě nikdy nemračíte.“
Zavřel za sebou dveře. Venku začínalo sněžit a on se pomalu vydal přes náměstí Svornosti, jednou rukou se opíraje o zeď lékárny, než se pustil dál sám.
