Zámek, který jsem vyměnila v neděli
Nejdřív jsem si myslela, že jen zaspal. Martin občas vstával pozdě, hlavně v sobotu, když se předchozí večer díval na hokej. Jenže bylo půl dvanácté dopoledne, v obýváku se vršily tři plné igelitky prádla od jeho rodiny a on stál ve dveřích koupelny s mobilem u ucha a tvářil se, že mě neslyší.
„Mami, jasně, není problém," říkal do telefonu. „Přivez to, Věrka to vypere."
Zrovna jsem držela v ruce krabici s pracím práškem, kterou jsem koupila v úterý v Tescu za tři sta čtyřicet korun. Prášek byl skoro netknutý. Zato koš na prádlo už nebyl vidět — přikrývaly ho cizí ručníky, trika a povlečení, které sem navezl Martinův bratr Radek i s jeho ženou. Vlastně ne oni. To Martin všechno posbíral. Jezdil s autem, stavoval se u matky v Chocni, pak u švagrové v Ústí nad Orlicí, a vracel se domů jako kurýr s cizím špinavým prádlem v kufru.
„Ať to přinese v sobotu," pokračoval Martin. „Klidně i to ložní."
Položila jsem krabici na pračku a otevřela okno. Zvenku foukalo, venku bylo pět nad nulou, po ránu sněžilo a teď všechno pleskalo o parapet. Na lince stál hrnek s nedopitým čajem, ve kterém se už udělal škraloup. Vedle ležela složená papírová taška z pekárny. Na ní byl fixem napsaný seznam, ne mým písmem. Martinovou rukou: „Povlečení — dvakrát. Ručníky — bez aviváže. Svetry — na vlnu, ručně." Ten seznam měl založený za okrajem kávovaru, jako by to byl vzkaz pro nějakou uklízečku.
Martin konečně dořekl a podíval se na mě.
„Co je?"
„Nechala jsem ti vzkaz," řekla jsem.
„Jakej?"
„Ten tvůj seznam. Vedle kávovaru."
„Tak ho nezapomeň vyřídit."
Přistoupil ke mně, vzal krabici s práškem a odsunul ji stranou, jako by mu překážela. Z kapsy u bundy vytáhl klíče od auta, položil je na polici vedle zrcadla. Chvíli tam jen tak stál, jako by se rozhodoval, jestli mi má ještě něco říct.
„Hlavně to bílý per odděleně," řekl nakonec. „Máma má nový povlečení z Ikey, nechce, aby zešedivělo."
Zastavila jsem Martinovi ruku na klice.
„Počkej. Tahle bunda je Gabčina. Loni si u oběda chválila, jakou má novou pračku."
„No a?"
„Tak proč ji máš ty v kufru?"
„Ona teď nestíhá, má ty děcka."
„Já mám taky práci, Martine."
„Všichni máme práci."
Otevřel ledničku, vytáhl otevřený jogurt, přičichl k víčku. Choval se jako člověk, který se právě vrátil z dvanáctihodinové směny, i když bylo sobotní dopoledne a on jenom objížděl příbuzné s autem.
Postavila jsem se mezi něj a tašky v koupelně.
„Já dneska jdu na pohotovost do lékárny. Sloužím do šesti. Pak musím k mámě do Hradce, má narozeniny. Nebudu prát."
Martin si povzdechl, jako bych mu oznámila, že odvolávám Vánoce.
„Mami to nevadí, že to bude zítra."
„Prát nebudu vůbec."
Nastalo ticho, ve kterém bylo slyšet, jak venku z rýny kape voda. Martin vzal seznam od kávovaru, prohlédl si ho, jako by ho snad viděl poprvé, a pak ho položil zpátky.
„Víš co, Věrko? V mý rodině se tohle nedělá. Když někdo poprosí o pomoc, tak se pomůže. Nehrotí se to."
Chvíli jsem mlčela. Pak jsem otevřela skříňku pod umyvadlem, vytáhla prázdnou krabici od sušáku, co jsem před rokem koupila v Hornbachu, a rozložila ji. Bylo to hloupost, ale potřebovala jsem zaměstnat ruce. Krabice měla na boku dávno prošlou záruku. Tak zapadala do celé té soboty.
„V mé rodině se zase nenosí, aby si někdo dělal z cizího bytu mandl," řekla jsem.
Martin na mě chvíli koukal. Pak se otočil a odešel do předsíně. Myslela jsem, že odjíždí. Místo toho otevřel dveře na chodbu a dovnitř vtáhl další dvě tašky. Z jedné čouhala dětská bunda s reflexními proužky, z druhé pruhovaná prostěradla.
„A nech si ty řeči o mandlu."
Ty tašky postavil tak, že se dveře do koupelny nedaly dovířít. Pak si sedl do křesla v obýváku a zapnul televizi. Zněly z ní zprávy. Moderátorka říkala něco o cenách energií.
Já jsem se mezitím oblékla. Nebylo to protestní gesto. Prostě jsem měla za dvacet minut být v práci. Vzala jsem si kabát, tašku, mobil. Když jsem procházela kolem něj, zvedl oči od obrazovky.
„Tak to večer hodíš do pračky, ne?"
Zastavila jsem se.
„To hodíš ty, jestli ti to připadá tak snadný."
„Já tomu nerozumím."
„Tak si přečti návod."
S tím jsem odešla.
Ve dveřích lékárny na třídě Míru jsem si uvědomila, že mi v kabelce chybí platební karta. Zůstala doma, v té druhé peněžence, co mám v nočním stolku. Nebyla to věc, kvůli které by se měl dělat povyk. Jenom mě napadlo, že až se Martin zeptá, jestli jsem si něco nekoupila, odpovím, že nemám čím.
Po službě jsem jela do Hradce. Máma bydlela v malém bytě u Orlice, ve čtvrtém patře bez výtahu. Když jsem jí předávala sadu hrnců, co si přála k narozeninám, řekla mi, že vypadám unaveně.
„To je z ranní," řekla jsem.
„Z jaké?"
„Z domácí."
Víc jsem neřekla. Jenom mi pořád v hlavě zůstával obrázek té bílé povlečené plachty, která čouhala z tašky a na které bylo zblízka vidět, že ji dali do tašky ještě mokrou z předešlého praní. Možná proto to celé smrdělo tou zvláštní zatuchlinou, která se v předsíni usadila.
Domů jsem dorazila po osmé. V bytě svítilo. V koupelně hučela pračka. Martin seděl v kuchyni u stolu, před sebou otevřený notebook. Vedle něj stál půllitr s pivem.
„Tak vidíš," řekl, aniž zvedl hlavu. „Zvládl jsem to."
Vzala jsem si sklenici a pustila si vodu. Tekla chvíli zbytečně. Pak jsem si všimla, že na pračce leží můj tmavý svetr, ten, co jsem si chtěla vzít v pondělí do práce. Byl zmuchlaný, napůl mokrý, napůl suchý. Někdo ho vytáhl z pračky a položil stranou, aby uvolnil místo cizím věcem. Na podlaze se udělala loužička.
„Martine."
„Hm."
„Tys mi vytáhl ten svetr?"
„Pral jsem to bílý, máma říkala, ať je to jenom bílý. Tohle by to obarvilo."
„Tak jsi ho nechal ležet na pračce?"
Teď zvedl hlavu.
„Ježiš, Věrko, co pořád máš? Vytáhni si ho znova. To je přece normální."
Šla jsem do ložnice. Sedla jsem si na postel. Na nočním stolku ležela karta, o kterou jsem odpoledne neměla zájem. Vedle ní byla otevřená plechovka s čokoládovými sušenkami, co si Martin nosil domů z nějakého školení. Seděla jsem na peřině, na které bylo vyměněné povlečení — to moje staré, s kytičkami. Cizí plachty se ještě sušily na sušáku v obýváku, rozvěšené přes topení, takže v celém bytě bylo vlhko a páchlo to cizím bydlením.
Napadlo mě, že se vyspím na gauči. Ale gauč byl plný složeného prádla. Martin ho rovnal podle nějakého vlastního systému, který zjevně spočíval v tom, že se kopečky přesunují z jedné strany na druhou.
Ráno jsem vstala dřív než on. V koupelně voněl prášek. Z kohoutku tekla vlažná voda, než se ohřála. Otevřela jsem skříňku a našla v ní cizí froté prostěradlo, které tam večer předtím nebylo.
Sedla jsem si na okraj vany a dlouho se dívala na tu látku. Nebyla moje, ale zabírala moje místo — v košíku, ve skříňce, na sušáku, v celém tom bytě. Vzala jsem ji, přeložila a hodila zpátky do jedné z tašek na chodbě. Pak jsem šla do kuchyně, otevřela sešit, kam si Martin zapisoval výdaje, a na první volnou stránku napsala telefonní číslo zámečnické firmy z Pardubic, kterou jsem večer předtím našla na internetu — fungovala i o víkendech.
Zavolala jsem hned po deváté. Pán řekl, že může přijet odpoledne, po obědě, a že si za výjezd o víkendu účtuje čtyři stovky navíc. Řekla jsem, ať si to naúčtuje.
Martin mezitím odjel k matce — zmínil to jen tak, cestou ke dveřím, s tím, že se vrátí odpoledne. Nezeptal se, co budu dělat já.
Zámečník přijel kolem druhé. Vyměnil vložku, dal mi dva nové klíče, sbalil nářadí a odjel. Zbylé tašky s cizím prádlem jsem odnesla na chodbu, jednu po druhé, a postavila je vedle dveří.
Martin se vrátil kolem čtvrté. Slyšela jsem, jak zkouší odemknout. Klíč se v zámku otočil naprázdno. Pak zazvonil.
Vstala jsem, otevřela zevnitř. Mezi námi stály tašky.
„Co to má bejt?" zeptal se.
„Vyměnila jsem zámek."
„Tys… cože?"
„Protože bys to do zítřka zase dotáhl zpátky."
Koukal na tašky, pak na klíč ve svý dlani, pak na mě.
„Ty mi děláš scénu kvůli prádlu?" zeptal se.
„Ne. Kvůli tomu, že se o tom se mnou nikdy nemluví."
„Moje máma ti nikdy neublížila."
„Tvoje máma mi včera poslala seznam na papíru z pekárny. Ani se nezeptala."
„Musíš bejt taková krákora?"
Zavřela jsem dveře. Ne prudce. Jen tak, že se mezi námi cvakla pojistka.
Za pár minut přišla zpráva. „Jedu k mámě. Přijeď za mnou, až ti přejde záchvat."
Neodpověděla jsem. Sedla jsem si na podlahu v předsíni, zády ke dveřím, a poslouchala, jak z výtahu odeznívá jeho krok. Přede mnou stály ty tašky. Dvě z nich se začaly pomalu naklánět, jak se plast pod tíhou mokrého prádla dál prověšoval. Jedna se rozjela a převrhla se. Vysypala se z ní cizí dětská ponožka s obrázkem dinosaura. Ležela na rohožce u dveří a mně se nechtělo ji zvednout.
Vstala jsem až za hodinu. Zavolala jsem Radkovi, Martinovu bratrovi, a řekla mu, že u mých dveří čekají tašky jeho domácnosti. Že jsem do teď nikdy neuklízela cizí věci a teď taky nezačnu.
Radek mlčel. Pak řekl: „Tak vy se s Martinem perete kvůli prádlu?"
„Ne. Vy jste se s ním kvůli němu přestali bavit."
Radek na chvíli ztichl a pak jenom řekl, že tašky vyzvedne zítra ráno cestou do práce.
Večer přišel Martin. Tentokrát nezvonil. Stál na chodbě a poslouchal, jak za dveřmi hraje rádio.
Zaklepala jsem na dveře zevnitř.
„Klíč je na stole v kuchyni," řekla jsem skrz dveře. „Novej. Jestli přijdeš dovnitř, rozdělíme si nádoby. Ale tašky zůstanou před prahem."
Chvíli bylo ticho, za dveřmi jenom tlumený ruch z ulice. Pak řekl:
„Tak jo."
Otevřela jsem zámek novým klíčem a podala mu ho přes práh, do dlaně. On si ho prohlédl, jako by chtěl najít rozdíl od toho starého, a pak ho strčil do kapsy u bundy. Přes rameno se ještě podíval na tašky na chodbě, ale nesáhl po nich. Přešel je a šel dovnitř k tomu, co zůstalo v bytě jeho.
