Jmenuju se Radek Novotný, dvacet let řídím dodávku pro stavebninu na okraji Prahy, a tohle vyprávím proto, že jsem to viděl na vlastní oči skoro tři týdny po sobě.
Naše firma vždycky sháněla brigádníky na vykládku pytlů s cementem. Nic zvláštního – normálně nabízíme tak sto padesát korun za hodinu, a lidi chodí, odpracují si směnu a zmizí. Ale letos v červenci majitel, pan Dolejší, najednou vyvěsil na vrátnici papír: dva tisíce korun na den, hotově, ihned po směně. Jen vyložit a rozvézt cement na dvanáct až třináct adres po Praze a okolí. Kolem dvou set pytlů, někdy dvě stě padesát, a za těch padesát navíc ještě příplatek sto až dvě stě korun.
Sedával jsem v tu dobu na dvorku u boxu s paletami, jedl svačinu – manželka mi vždycky balí chleba s tvarůžky, smrdí to na sto honů, ale chutná skvěle – a díval se, jak lidi přicházejí. Přišel Míra, bejvalej zedník z Radotína, silnej jak medvěd. Vydržel dva dny. Pak přišel kluk odněkud z Ukrajiny, jmenoval se Andrij, mlčenlivej, pracovitej – ten vydržel tři dny a pak zmizel beze slova, i výplatu si nechal vyzvednout přes kámoše.
Divil jsem se tomu spolu s ostatníma. Práce sice není žádná selanka, ale za takové peníze by se měla rvát fronta. A přitom lidi mizeli jeden po druhém, jako by za tou vykládkou bylo něco skrytýho.
Jednou v pátek, když jsem čekal na fakturu v kanceláři, slyšel jsem hádku skrz tenkou příčku. Paní účetní, taková drobná ženská od nás z Karlína, jménem Jitka, se ptala pana Dolejšího, proč zase musí vyplácet dvěma novým lidem zálohu předem – prý jinak by prej nikdo nenastoupil, protože se to už proslechlo po okolí. A Dolejší na to jen suše: "Tak ať se proslechne, hlavně ať naloží ty palety, než přijede kontrola z hygieny."
To slovo – hygiena – mi trčelo v hlavě celý týden. Až jednou v pondělí jsem měl přivézt cihly na tu stejnou trasu, kudy jezdily kamiony s cementem, a viděl jsem to sám. Sklad, kam se pytle nakládaly, neměl pořádnou rampu – kluci museli tahat pytle po dřevěném prkně nahoru, ruce si dřeli o hrubou juta, a prach z cementu se jim usazoval všude, v krku, v očích, na kůži. Žádné respirátory, žádné rukavice, jen stará bavlněná trika přes ústa. A odpoledne, když slunce pálilo přes čtyřicet stupňů na plechové střeše skladu, teplota tam nahoře musela lézt někam k padesátce.
Dva tisíce denně za to, aby si člověk sedřel plíce a záda za tři dny? Chápal jsem, proč nikdo nevydržel déle.
Přesně o tři týdny později jsem tam znovu čekal na naklad. Přišla mladá ženská, jmenovala se Petra Vránová, asi třicet let, samoživitelka, potřebovala peníze na splátku hypotéky za byt na Černém Mostě. Vzala tu práci, protože jí nikdo jinej nenabídl tolik za tak krátkou dobu. První den vydržela. Druhý den přišla s obvázanou rukou, prsty odřené do krve od jutových pytlů. Třetí den ráno omdlela přímo na rampě, spadla ze dvou schodů dolů na beton a rozbila si loket. Volali jsme sanitku z Vysočan, přijela za osmnáct minut. Sanitář jí měřil tlak a ptal se, jestli pila dneska vůbec něco jinýho než kafe. Dolejší stál opodál s rukama v kapsách a mlčel.
Tenkrát jsem to nevydržel. Zatímco sanitka odjížděla, vešel jsem do kanceláře a řekl Jitce, ať mi ukáže tu složku, o který jsem věděl, že ji vede – seznam brigádníků za poslední dva měsíce, hodiny, váhy pytlů, kdo kdy skončil. Jitka mlčky otevřela šuplík a položila mi ji na stůl. Bylo tam přes třicet jmen. Nikdo nevydržel víc než čtyři dny. Vyfotil jsem každou stránku mobilem, list po listu, a Jitka se ani nepohnula, jen se dívala z okna na dvůr, kde ještě ležela krev na dlažbě.
V pátek ráno přijela kontrola z hygienické stanice – dva inspektoři, jeden s deskami, druhý s teploměrem, kterým měřil povrch plechové střechy. Nahlásil jsem to já, telefonicky, v úterý večer, s fotkami skladu i s tou složkou jmen v příloze e-mailu. Dolejší je čekal ve dveřích kanceláře v čisté košili, usmíval se, nabízel kafe. Ukázal jim novou paletu s respirátory, kterou nechal navézt ve středu, a tvrdil, že to tam bylo vždycky. Inspektor se ale zeptal na tu složku jmen – měl ji vytištěnou, s mým podpisem pod oznámením. Dolejší zbledl a přestal se usmívat.
Firma dostala pokutu sto dvacet tisíc korun za porušení bezpečnosti práce a nedodržení mikroklimatických podmínek na pracovišti, a měsíc na to, aby postavil pořádnou rampu se zábradlím a zajistil pitný režim a respirátory. Petra dostala od pojišťovny odškodné za úraz při práci, i když tou dobou už u nás nebyla ani den navíc – k podpisu smlouvy jí stačilo její jméno v té staré Jitčině složce.
Se mnou si Dolejší promluvil ve čtvrtek odpoledne, sám, na dvorku u palet. Řekl, že ví, kdo volal hygienu, že už to nemá cenu popírat, a že si mám hledat práci jinde, jakmile skončí výpovědní lhůta. Podepsal jsem výpověď dohodou ten samý den.
Dnes už tam nejezdím. Ale byl jsem se tam minulý týden podívat, protože jsem měl cestu kolem s jinou dodávkou. Na vrátnici visí nový papír, psaný na počítači, ne tužkou: nábor brigádníků, sto osmdesát korun na hodinu, respirátory a rukavice zajištěny, pitný režim zdarma. Podepsáno – nové vedení skladu.
