Denisa Kratochvílová seděla v garderobě Národního divadla v Brně a přes reproduktor v rohu poslouchala vlastního manžela. Vysílali to živě, odpolední pořad na komerční stanici, moderátorka s culíkem se ptala na "muže za slavnou právničkou" a Radek se smál tím svým jevištním smíchem, který znala z tanečních soutěží.
"Já to říkám na rovinu," řekl do mikrofonu. "Kdyby mi manželka nevydělávala tolik, co vydělává, tak bych s ní asi nebyl. Chlap musí mít z ženy nějaký profit, ne? Jinak to nemá smysl."
Moderátorka se zasmála, jako by to byl vtip. Denisa v garderobě odložila propisku a dál nic nedělala. Jen seděla.
Bylo jí čtyřicet tři, byla to trestní advokátka s kanceláří na Joštově ulici, specializovala se na hospodářskou kriminalitu a měla za sebou patnáct let praxe, ve které se naučila nikdy neukazovat, co si myslí, dokud si to sama nerozhodne. S Radkem Kratochvílem, profesionálním tanečníkem a lektorem standardních tanců, byla svoji šest let. Poznali se na kurzu pro páry, který si dala jako dárek k čtyřicátinám – chtěla se konečně naučit valčík, o kterém mluvila celý život a nikdy na něj nebyl čas.
Radek byl o dvanáct let mladší. Měl studio na Vídeňské, kde učil začátečníky i závodní páry, ale příjem z toho byl nepravidelný a skromný. Denisa mu na založení studia před třemi lety půjčila osm set tisíc korun – bez úroku, bez splátkového kalendáře, protože to byl přece její muž a věřila mu.
Ten večer po vysílání jí volal.
"Denčo, to bylo vytržený z kontextu, oni sestříhali–"
"Slyšela jsem to celé, Radku. Bylo to devadesát vteřin, živě, žádný střih."
"No tak jsem to řekl blbě, ale myslel jsem to jako recesi, víš jak jsem…"
Nechala ho mluvit ještě chvíli, pak zavěsila. Ne naštvaně – jen zavěsila, jako člověk, který dokončil poznámku ve spisu a jde k dalšímu bodu.
Druhý den ráno jí zavolala kamarádka z právnické fakulty, dnes soudkyně na Krajském soudě v Brně, Bára Vachková. Bára to viděla taky.
"Deniso, celá advokátní komora si to teď přehrává na chodbě. Co budeš dělat?"
"Nic dramatickýho," odpověděla Denisa. "Jenom si spočítám čísla."
A to udělala. Ten víkend, v pracovně bytu na Lužánkách, kde bydleli poslední čtyři roky – byt byl psaný na ni, to si pohlídala už při koupi, ještě než se vzali – si Denisa vytáhla veškeré finanční doklady. Smlouvu o půjčce na studio, kterou měla naštěstí sepsanou u notáře, i když bez úroku. Výpisy z účtu, kde za poslední tři roky platila nájem za studio, protože Radkovi na to "zrovna nezbývalo". Fakturu za rekonstrukci tanečního sálu, kterou uhradila ona. A jednu položku, kterou si dlouho nechtěla přiznat: dvě stě čtyřicet tisíc korun, které mu poslala loni v létě, když říkal, že potřebuje nové vybavení a "výpadek klientely po covidu ho pořád drtí".
Celkem to bylo přes milion korun za tři roky. Vlastního manžela financovala jako tichého společníka, který jí ještě do televize řekl, že bez jejích peněz by s ní nebyl.
V pondělí ráno šla Denisa do své kanceláře na Joštově, ne domů. Zavolala svého kolegu, specialistu na obchodní právo, Tomáše Berana, se kterým sdílela prostory už osm let.
"Tomáši, potřebuju, abys mi připravil žalobu na vrácení půjčky. Osm set tisíc, plus ty menší položky, dohromady s úroky z prodlení."
Tomáš zvedl obočí. "To je na Radka?"
"Je to na dlužníka," řekla Denisa. "Jestli je to náhodou taky můj manžel, to už je jeho problém."
Tomáš věděl líp, než se ptát dál. Připravil dokumentaci za dva dny – měli přece všechno papírově, protože Denisa nikdy v životě nepůjčila peníze bez smlouvy, ani manželovi ne, to byl profesní reflex, který jí teď possloužil líp než cokoliv jiného.
Radek přišel domů ve středu večer, studio zavřel dřív, protože mu prý "nešly nohy". Denisa seděla u kuchyňského stolu, na stole ležela černá koženková desky s logem její kanceláře.
"Co to je?" zeptal se a ukázal bradou na desky.
"Výzva k úhradě," řekla Denisa klidně. "Osm set čtyřicet tisíc korun z půjčky na studio, splatnost do třiceti dnů. Plus dvě stě čtyřicet tisíc, které jsi dostal loni v srpnu, tam už běží úrok z prodlení od doby splatnosti, kterou jsme si tehdy dohodli přes SMS – mám to uložené, jestli by ses divil."
"Ty mě žaluješ?" Hlas mu přeskočil, jako by to bylo poprvé, co ho v životě někdo bral vážně za slovo.
"Já ti posílám výzvu k mimosoudnímu vyrovnání," opravila ho. "Žaloba přijde, jestli to nevyrovnáme do měsíce. A ohledně bytu – tady bydlíš na základě mého svolení jako manžel, ne jako spoluvlastník. To svolení teď odvolávám. Měsíc na to, aby sis našel něco jiného, to je zákonná lhůta, kterou ti dávám z dobré vůle, ne proto, že bych musela."
Radek se posadil, jako by mu podklesla kolena, ne ta z tance. "Deniso, to bylo přece jenom – lidi říkaj blbosti v televizi, to přece víš líp než kdokoliv–"
"Vím," řekla. "A taky vím, že jsi to řekl nahlas, s kamerou na sobě, protože sis myslel, že to tak i je. Že tě financuju a že to je normální. Máš pravdu, financovala jsem tě. To bude teď formálně u soudu, s úroky."
Vzala ze skleníku na parapetu suchý list muškátu, který zapomněla zalít celý týden, protože byla v Praze na kongresu, a hodila ho do koše u dřezu. Bylo to jediné gesto, které si při tom rozhovoru dovolila – něco udělat rukama, něco maličkého a nedůležitého, zatímco to hlavní už bylo řečeno.
Radek se odstěhoval o tři týdny později, k rodičům do Kuřimi. Studio na Vídeňské nakonec prodal, protože bez peněz na provoz nedokázal splácet ani nájem prostor, natož vracet Denise dluh v hotovosti – polovinu vyrovnal z prodeje vybavení, zbytek soud rozložil na splátky přes exekuční příkaz, protože dobrovolně platit nezačal.
Denisa v rozhovoru pro internetový portál o právu, kam ji pozvali komentovat "mediální kauzu", řekla jen jednu větu, kterou pak citovali všude: "Manželství není sponzoring, a když to někdo veřejně přizná, měl by počítat s tím, že si to ta druhá strana taky přečte jako smlouvu – a smlouvy se dají vypovědět."
Byt na Lužánkách zůstal jí. Na parapetu teď roste nový muškát, tenhle žije, protože ho zalévá pravidelně – v úterý a v pátek, přesně podle rozvrhu, který si napsala do kalendáře hned vedle jednání u soudu.
