Byla neděle večer, na Vinohradech pomalu chladlo, a Hanka Dvořáková seděla u kuchyňského stolu s krabicí od bot plnou starých fotek. Vnučka Terezka, dvanáct let, seděla naproti s telefonem v ruce, ale tentokrát ho aspoň položila displejem dolů.
„Babi, a to jste fakt neměli žádný mobil? Jako vůbec?"
Hanka se usmála a vytáhla z krabice fotku, na které stála bosá holka s odřenýma kolenama před panelákem na Jižním Městě.
„Neměli jsme nic. A přesně proto jsme měli všechno."
Vyprávěla o tom, jak se narodila v šedesátém třetím a vyrostla ve světě, kde se den měřil podle toho, kdy máma zavolala z balkonu, že je večeře. Ráno vyběhla z paneláku s klíčem na tkaničce kolem krku a vrátila se, až se rozsvítila okna. Mezitím se dělo všechno — hráli si na schovku, kreslili na chodník křídou, dělali si "štáb" ze starých beden od piva, které nasbírali za samoobsluhou.
„A víš, čím to celé vonělo? Rozpáleným asfaltem po dešti a housky z pekárny na rohu. Ty jsi to nezažila, protože teď je tam vinotéka."
Terezka se zamračila, ne z nezájmu, spíš přemýšlela.
„A jak jste se domlouvali, když jste chtěli jít ven? Jako bez esemesek?"
„Zapískala jsem pod oknem. Nebo jsem prostě zařvala jméno."
Hanka si vzpomněla na tranzistorové rádio dědy Jindřicha, které stálo na parapetu a chraptělo písničky od Karla Gotta i pašované nahrávky Beatles, jež poslouchaly potichu za zavřenými dveřmi, protože táta říkal, že "buržoazní hudba" se venku poslouchat nemá.
Pak vytáhla z krabice další fotku a na chvíli zmlkla. Byla na ní dvě děvčata s copánky, ruku v ruce, na kovových houpačkách, které v létě pálily jako plotna.
„To je Jitka," řekla Hanka a hlas jí ztvrdl. „Bydlela o patro níž. Nejlepší kamarádka, jakou jsem kdy měla. Chodily jsme spolu nakupovat s pletenou taškou, a za drobné, co zbyly po chlebu, jsme kupovaly bonbony z velkýho zavařovacího hrnce v krámě."
„A co se s ní stalo?"
Hanka na chvíli neodpověděla. Prsty přejížděla po okraji fotky, jako by tam chtěla najít něco, co tam už dávno nebylo.
„V osmdesátém devátém odešli s rodinou pryč. Otec dostal šanci na Západě a nikdo tenkrát nevěděl, jestli se ještě někdy uvidíme. Napsala jsem jí asi deset dopisů. Ona mi odpověděla na dva. Pak už nic. Ani vánoční pohled." Hanka si odkašlala. „Neměly jsme telefon, neměly jsme internet. Když někdo zmizel, tak prostě zmizel. Nebylo kam kliknout, abys ho našla."
Terezka se na ni podívala a poprvé za celý večer nevěděla, co říct.
„A vy jste se nikdy nesnažili… nevím, najít ji přes něco?"
„Před pěti lety jsem ji našla na Facebooku, který jsi mi tehdy nainstalovala ty," řekla Hanka a v koutku úst jí zacukalo. „Psala jsem jí. Nic. Možná už tam ani není. Možná nechce. Někdy si říkám, že bych to radši nechala tak, jak to bylo — jako to poslední léto, kdy jsme spolu jedly bonbony z hrnce a nevěděly, že se to všechno za pár měsíců rozpadne."
V kuchyni bylo najednou jinak ticho než předtím — ne prázdné, ale plné něčeho, co Terezka neuměla pojmenovat.
„To je mi líto, babi."
„Mně taky. Ale víš co je zvláštní? Kdybych měla tenkrát telefon, možná bych se s ní nikdy nemusela rozloučit doopravdy. Jenom bysme si posílaly srdíčka a nikdy by nám nedošlo, že se ztrácíme."
Terezka vzala telefon do ruky, ale nepsala zprávu. Otevřela fotoaparát a vyfotila babičku, jak sedí nad krabicí s fotkami.
„A nebáli jste se? Jako bez helmy, bez ničeho?"
„Báli jsme se pádu ze stromu. Spadla jsem jednou z třešně u babiččiny chalupy v Posázaví, rozbila si koleno, brečela jsem, a pak jsem vstala a běžela dál."
Terezka se najednou zvedla, položila telefon na stůl obrazovkou dolů a šla si obout boty.
„Kam jdeš?"
„Ven. Chci zkusit to s pískáním."
Hanka se zarazila, jako by čekala, že to řekne ona sama, a teď jí to vzala z úst vnučka.
„Za kým chceš pískat? Vždyť tu nikoho neznáš od vidění."
„Za Adélou z třetího patra. Sedí vedle mě ve škole." Terezka se u dveří ještě otočila. „A když se ztratím?"
„Zavoláme z balkonu," řekla Hanka a vstala, aby ji doprovodila ke dveřím.
Za oknem se rozsvěcovala světla ve Vinohradské ulici a dole projela tramvaj číslo jedenáct. Hanka došla k oknu, otevřela ho a vyklonila se ven, právě když se dole na chodníku objevila malá postava s rukama v kapsách, nejistě se rozhlížející k domu naproti.
„Terezko!" zavolala Hanka dolů, tak hlasitě, že se za ní na chodbě otevřely sousedovic dveře. „Zapískej, ne zvoň!"
Dole se ozvalo něco mezi pískáním a smíchem, nešikovné a přerývané, a Hanka se opřela lokty o parapet a dívala se, jak její vnučka stojí na chodníku a zkouší to znovu.
