Smuteční síň brněnské vily tonula v bílém světle. Desítky lilií obklopovaly otevřenou rakev z tmavého dubu a pod křišťálovými lustry ležela Klára — tichá, nehybná, oblečená do sněhobílé krajkové róby. Na prstě se jí leskl snubní prsten.
Tobiáš stál těsně u rakve. Prsty se mu chvěly, když jemně svíral Klářinu chladnou levou ruku. Hlas se mu zadrhl polohlasem plným žalu: „Kláro… přijel jsem pozdě.“
Sklonil hlavu o něco níž, než musel. Stačilo přirozené pohnutí látky na jejích ramenou. A v tu chvíli se objevila — drobná modrofialová skvrna u klíční kosti. Žádná krev, žádná otevřená rána, jen tichý stín pod kůží.
Tobiáš ztuhl.
V následující vteřině se pohnula Markéta. Učinila přesně půl kroku vpřed, jako by chtěla zakrýt vlastní odraz v zrcadle. Lehounce přetáhla uvolněnou krajku zpátky na místo.
Klářino tělo zůstalo bez hnutí. Tobiáš však viděl všechno. Viděl skvrnu a viděl, jak ji Markéta schovává. Opatrně pustil Klářinu dlaň a položil ji do stejné polohy, v jaké ležela předtím. Pak se otočil přímo k Markétě.
„Co to je?“
Markéta strnula. Za ní stál Adam a v mžiku sklopil oči. Vzduch zhoustl.
„Tobiáši, nedělej scény,“ pokusila se Markéta o pevný hlas, ale oči jí prozrazovaly paniku.
Tobiáš se postavil mezi rakev a Ada. Jeden krátký krok. Jednu pevnou dlaň na Adamovo rameno. Žádný úder, žádné strkání. Jen tlak.
„Řekni mi, co se stalo, než jsem přijel.“
Adamovy rty se roztřásly. Pokusil se podívat Tobiášovi do tváře, ale nedokázal to. Pohled mu na zlomek vteřiny uhnul k Markétě. Ztratila barvu.
Tobiáš ruku sundal a přednesl poslední otázku. Každé slovo položil jako kámen.
„Byla těhotná. Kdo to udělal?“
Adam se zhluboka nadechl. Markéta na něj zděšeně zírala a zavrtěla hlavou.
„Adame, mlč,“ vyjekla.
Tobiáš ji ignoroval. Jeho pohled zůstal přibitý na Adamovi. „Podívej se mi do očí. Kdo jí to udělal?“
Adamovi se zlomil hlas. „To nebylo jen tak… Markéta za ní přišla v noci do pokoje. Říkala, že dítě nesmí přijít na svět. Že by všechno zničilo. Dědictví, jméno, celou rodinu. Klára křičela, chtěla utéct…“
Markéta vykročila vpřed. „Lže! Celou dobu ho manipuluje!“
Tobiáš ji zastavil pouhým zdvižením dlaně. Síla okamžiku byla tak naléhavá, že na pár vteřin ztichla celá síň. I zvuk klimatizace jako by vyvanul.
„Pokračuj,“ řekl Tobiáš Adamovi.
„Markéta ji chytila pod krkem. Šlo to rychle. Já… já stál u dveří. Klára padla. Markéta mi řekla, že to bude vypadat jako nehoda na schodech. Jenže ta modřina zůstala. A já to nedokázal nahlásit. Bál jsem se, že to svádějí na mě. Markéta řekla, že pokud promluvím, půjdu do vězení místo ní, že má svědky, že jsem s Klárou byl příliš často sám. Víte, pracoval jsem v domě jako zahradník. Každý den jsem jí nosil čerstvé květiny. Markéta to chtěla použít proti mně. Přinutila mě držet jazyk za zuby a pomoct jí tělo upravit. Ale… já už nemůžu. Klára si to nezasloužila. A to dítě taky ne.“
Markéta vykřikla a vrhla se k východu. Tobiáš na nic nečekal. Zachytil ji za paži tak prudce, až klopýtla do stojanu s věnci. Bílé lilie se rozsypaly po mramorové podlaze.
„Zavolej policii,“ kývl Tobiáš na Adama. Ten zbledl, ale vytáhl telefon. Markéta se pokusila vyškubnout, strhla si při tom náramek, jenže Tobiášův stisk byl neúprosný.
„Ty hlupáku!“ sykla mu do tváře. „Kvůli tobě se celá rodina rozpadne. To dítě ani nebylo tvoje, Tobiáši! Adam a Klára…“
„Dost!“ utnul ji. „Ať to bylo, s kým chtělo, Klára byla moje žena a nosila život. Vy dva jste ho uhasili. Neexistuje jediná výmluva, která by to ospravedlnila. A teď tě budou soudit podle zákona, ne podle tvých lží.“
Markéta se pod jeho pohledem roztřásla jako list. Její dokonalá maska chladné elegance se rozpadla na křik a slzy. Adam už do telefonu udával adresu vily v Brně-Bohunicích, zatímco se mu třásla brada.
Tobiáš naposledy pohlédl do rakve. Klečel a prsty se dotkl Klářiny dlaně, kde se ještě leskl prsten. Pak tiše zašeptal: „Došel jsem pozdě. Ale spravedlnost přijde včas. Slibuju.“
