Plán zněl jednoduše: jedny vypůjčené šaty, jedna nemožná noc a zmizet dřív, než vyjde slunce.
To bylo celé. Nic víc.
Jmenuju se Veronika, je mi pětadvacet a od rána do večera roznáším latté a větrníky v kavárně U Tří kohoutků na Veveří. Večer maluju – nic velkého, spíš takové malé olejomalby, co pak visí v průchodu na Mniší hoře a čekají, až si jich někdo všimne. Můj šatník má cenu jednoho nákupu v sekáči a o pražském či brněnském lepším světě vím jen to, co zahlédnu oknem z tramvaje. A přesto jsem v pátek večer stála před Besedním domem v dlouhých stříbrných šatech a maškarní masce na očích.
Pozvánku mi dala paní Věra. Paní Věra chodí ke Třem kohoutkům každé úterý v deset dopoledne, objedná si vždycky to samé – latte s ovesným mlékem a citronový koláč na vidličku – a pokaždé si přinese knížku, i když za celou hodinu obrátí tak dvě stránky. Místo čtení si povídá se mnou. O počasí, o vlcích v Karpatech, o tom, že jsem na takovéhle práci příliš chytrá.
V úterý mi podstrčila přes pult slonovinovou obálku. Uvnitř byla vstupenka na Maškarní ples rodu Moravců.
„Ples,“ řekla jsem.
„Bude se ti to líbit,“ řekla paní Věra.
„Já mám na účtu dohromady tři sta dvacet korun a budík nastavený na pátou ranní. To není úplně plesová konstelace.“
„Oblékni si tajemství,“ usmála se. „Je to levnější a mnohem elegantnější.“
A byla pryč dřív, než jsem stihla namítnout.
Kamarádka Katka mi přes známou z divadla sehnala ty stříbrné šaty. Masku jsem koupila v bazaru na Cejlu – drobné perličky na horním okraji, prasklinka v levém rohu, kterou jsem zalepila vteřinovým lepidlem. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla na záchodcích v kavárně, nepoznala jsem se. Nebyla to nablýskaná servírka. Byla to žena, která vypadala, že ví, co chce.
Sál Besedního domu byl jeden obří lustr, parkety vyleštěné tak, že odrážely boty hostů, a všude šaty s historií. Vydržela jsem tam přesně čtrnáct minut, než jsem vyklouzla na terasu.
Tam mě našel on.
Přišel dveřmi, v každé ruce skleničku šampaňského, sebejistý, ale bez arogance. Černá polomaska, tmavý oblek. Typ člověka, který v místnostech prostě je doma, i když tam nikoho nezná.
„Napadlo mě, že byste mohla chtít jednu,“ podal mi skleničku. Hlas měl hluboký a trochu pobavený, jako by ho svět právě teď zvlášť zajímal.
„Možná bych jich chtěla víc,“ řekla jsem.
„Drsný večer?“
„Drsná daňová skupina.“
Dotkly se nám prsty a cosi mi proběhlo po zápěstí nahoru. On to určitě poznal – koutek úst se mu pohnul.
Stáli jsme vedle sebe a dívali se na Brno. Neptal se, odkud jsem. Neptala jsem se, kdo je. Masky nám daly svolení být statečnější, než by dovolila jména.
Uvnitř se změnila hudba.
„Zatančíte si se mnou?“
Nebyla to tak docela otázka. Ale jeho ruka se vznášela vedle mé paže – čekal, nechytal.
„Valčík jsem se naučila z videa na YouTube,“ přiznala jsem.
„To přežiju.“
Položil mi dlaň kolem pasu a mnou projelo teplo. V tu chvíli jsem přestala počítat, kolik minut zbývá do rána.
Tančili jsme stranou od parketu. Ptal se, co dělám. Řekla jsem mu to – kavárna, obrazy, hlavně ženy na požárních schodištích. Ten moment mezi útěkem a cílem.
Na okamžik se odmlčel.
„Malujete svobodu na cestě,“ řekl.
Zůstala jsem stát a podívala se na něj.
„Přesně tak,“ zašeptala jsem. Nikdo to dosud netrefil na první pokus.
Z jednoho tance byly tři. Ze tří se stal rozhovor v zákoutích, pak soukromý výtah a nakonec apartmá s okny od podlahy ke stropu, za nimiž se rozsvěcelo město.
„Žádná jména,“ řekla jsem.
„Žádná jména,“ souhlasil.
„Žádné ráno.“
Jeho výraz se na vteřinu zatáhl. Pak se uvolnil.
„Opravdu to tak chceš?“
Strávila jsem tolik let tím, že jsem byla praktická – nájem, směny, který sen si můžu dovolit –, že otázka na to, co chci, zabolela.
„Chci tenhle večer,“ vydechla jsem.
Přistoupil ke mně tak blízko, že jsem cítila teplo jeho kůže.
„Řekni mi ano,“ požádal.
To slovo vyklouzlo dřív, než ho mozek stačil schválit.
„Ano.“
Políbil mě, jako by trpělivost byl cvik, který musel roky posilovat. Já ho líbala, jako by praktičnost byl cizí pojem.
V pět devět ráno jsem se probudila v jeho posteli. Město za oknem vyplňovalo modrošedé světlo. Opatrně jsem se oblékla. U dveří jsem se otočila – spal, jedna ruka přes místo, kde jsem před chvílí ležela.
Moje maska ležela na nočním stolku.
Natáhla jsem po ní ruku.
A zastavila se.
Když ji tam nechám, napadlo mě, možná tu žena, co ji měla na sobě, zůstane tak, jak lidé zůstávají na místech, která opustili.
Nechala jsem ji tam.
Výtah, chodba, ulice. Všechno bylo tiché. Říkala jsem si, že to bylo čisté, rozumné a přesně takové, jak podle plánu mělo být.
Než jsem došla na zastávku tramvaje, nevěřila jsem z toho ani půlce.
A pak přišlo pondělí a s ním další směny, další utěrky a další lhostejné obličeje nad šálky s kávou. Večer jsem otevřela barvy, ale ruka se mi třásla. Něco se změnilo. Možná jsem se změnila já.
Šest týdnů nato jsem stála na záchodcích U Tří kohoutků a zírala na dva proužky na plastové tyčince.
Těhotná.
S nikým cizím. S mužem, jehož jméno jsem neznala. S dědicem rodu, který staví obchodní centra a obrací miliardy.
První tři dny jsem byla naprosto paralyzovaná. Volala jsem Katce, ale ta jen zírala. Říkala jsem to paní Věře – bez jmen, bez detailů. Paní Věra na mě chvíli hleděla svýma bleděmodrýma očima, a pak jen prohodila: „Ty jsi přece malířka, Veroniko. Umíš se dívat na prázdné plátno a najít v něm obraz. Tohle je jenom další prázdné plátno.“ A odešla. Jako vždycky.
Jenže já nepotřebovala plátno. Já potřebovala křestní jméno. Příjmení. Telefon. Cokoliv.
Vzpomněla jsem si na to, jak jsem se masky dotkla, když jsem ji brala do ruky – drobná značka na vnitřní straně, vyražené číslo. Druhý den jsem sedla na internet a začala hledat. Hodinu, dvě, tři. A pak to přišlo: zápis v databázi aukční síně století. Maska z dílny prvorepublikového pasíře, do aukce ji před osmi lety dal právník jménem David Moravec. Moravec. Maškarní ples Moravců. Té noci jsem spala s Davidem Moravcem.
Za další tři dny jsem stála před prosklenou budovou v centru Brna, srdce až v krku. V kapse jsem svírala tu zatracenou masku. Na recepci jsem ze sebe vypravila: „Potřebuju mluvit s panem Moravcem. Osobně. Je to… je to ohledně aukce starožitností.“ Lhala jsem jim do očí a oni to věděli, ale něco ve mně je přesvědčilo.
Výtah. Dlouhá chodba. Dveře se jmenovkou: David Moravec, výkonný ředitel.
Zaklepala jsem.
Otevřel. Bez masky vypadal mladší – tmavé vlasy, hnědé oči, ten samý pobavený koutek. Když mě uviděl, strnul. Ne snad, že by mě poznal. Ale jako by vycítil, že ta žena ve dveřích není úplně neznámá.
„Přišla jsem… vrátit masku,“ vydechla jsem a vytáhla ji z kapsy.
Díval se na ni, pak na mě. A najednou mu to došlo – ne to, kdo jsem, ale kde se to se mnou stalo. Noční Brno. Terasa. Valčík. Jeho dlaně kolem mého pasu.
„To jsi ty,“ řekl tiše.
„Já,“ přikývla jsem a hlas se mi zlomil. „A… je toho víc. Jsem těhotná. Tvoje dítě. Omlouvám se, že to na vás takhle chrlím, já…“
Nenechal mě domluvit. Překročil tu vzdálenost mezi námi a objal mě tak pevně, jako by se bál, že mu zase uteču do šedého rána.
„Já tě hledal,“ zašeptal mi do vlasů. „Tu masku jsem neprodal, vždycky jsem ji měl na stole. Ptal jsem se organizátorů, kdo měl tu vstupenku, ale nikdo nevěděl. Najal jsem člověka, aby zjistil, odkud se vzala. Prý stará dáma z Cejlu.“ Lehce se zasmál. „Chtěl jsem za tebou přijít už zítra. Zjistil jsem adresu kavárny a… sakra, Veroniko, já ani neznám tvý příjmení.“
„Nováková,“ vyhrkla jsem do jeho saka.
„Nováková.“ Zopakoval to, jako by bylo z cukru.
Stáli jsme tak dlouho. Pak mě vzal za ruku, odtáhl mě k oknu a pod námi se lesklo Brno, stejně jako tenkrát, jen bez hvězd.
„Co teď?“ zeptala jsem se a poprvé jsem doopravdy nevěděla, jestli se mám bát.
Podíval se na mě a jeho palec přejel po hřbetu mé ruky.
„Teď si dáme kafe. A pak mi povíš o těch ženách na požárních schodištích. A o všem ostatním. O všem, co jsi neřekla, protože ráno bylo moc brzy.“
Uvnitř mě cosi povolilo. Vytáhla jsem masku z kapsy a položila ji na kraj jeho stolu. Vedle ní skončila moje dlaň.
A poprvé po šesti týdnech jsem se neotočila k ústupu.
