Jarda vytáhl z garáže starý Škodovku Favorit, kterou po tátovi zdědil, a naparkoval ji rovnou na záhon s mrkví. Sousedka Bohunka to viděla z okna kuchyně, jak tam auto stojí nakřivo, jedno kolo v hlíně, a hned běžela ven s utěrkou v ruce, jako by tou utěrkou mohla něco zachránit.
"Ty jeden Vine Diesel," křikla na něj přes plot. "Kde ses to učil jezdit, na Rallye Bohemia?"
Jarda vystoupil, otřel si ruce o triko a culil se, jako by mu právě dali medaili.
"Babi, to bylo drift. Klasika."
"Drift mi tu nedělej, drift mi tu nedělej, ty mi tu mrkev rozmašíruješ!"
To bylo v květnu. Bohunčina záhonka byla jediná věc na světě, kterou měla ráda víc než televizní seriály po obědě, a to už něco znamenalo. Sedmdesát tři jí bylo, muž jí zemřel před jedenácti lety, syn bydlel v Brně a volal jednou za měsíc, tak jí ta mrkev, ta cibule a ten petržel dělaly víc společnosti než leckterý člověk.
Jarda byl sám sobě šéfem, jak rád říkal — ve skutečnosti pracoval na směny v pekárně na kraji Kolína a mezi směnami jezdil s tou favoritkou po sídlišti, jako by čekal, že ho někdo natočí pro nějakou soutěž. Bohunka mu nadávala, on se smál, a tak to šlo pořád dokola až do того léta.
V srpnu přišla první bouřka.
Byla neděle, kolem půl sedmé večer, obloha zezelenala tím zvláštním způsobem, kdy víte, že bude zle. Jarda stál u okna ve svém bytě v přízemí a díval se, jak vítr ohýbá vzrostlou třešeň na dvoře. Pak to prasklo — ne strom, ale plot mezi jeho parkovacím místem a Bohunčinou zahradou. Vichr ho vyvrátil přímo na ni.
Bohunka byla venku. Sbírala prádlo, protože prý "ta bouřka mi to všechno zničí", a stála zrovna u toho plotu, když spadl.
Jarda to viděl z okna a vyběhl bez bundy, bez bot, v ponožkách přes mokrý beton k plotu. Odsunul ze sebe kus plotu a jednu latu, co ji přišpendlila za rameno, ne vážně, ale bolestivě, a odtáhl ji pod stříšku.
"Nesahej na mě, zvládnu to sama," bránila se, i když jí z brady tekla voda a ruka jí visela nějak divně.
"Babi, mlč a pojď."
Odvezl ji na pohotovost do kolínské nemocnice tou samou favoritkou, se kterou předtím dělal driftové kousky po dvoře. Tentokrát jel jako by vezl vejce — čtyřicítkou, ostražitě, s pravou rukou pořád nataženou k jejímu sedadlu, jako by ji mohl zadržet, kdyby to smyklo.
Rameno měla vykloubené, ne zlomené, díky bohu. Doktorka to napravila, dala jí pásku a řekla, ať to dva týdny šetří.
Cestou zpátky, už za tmy, mlčeli oba. Bohunka se dívala z okna na osvětlené ulice Kolína, na McDonald's u kruháku, na ceduli lékárny, co blikala v dešti.
"Ten plot spravím," řekl Jarda po chvíli. "Zítra dojedu pro latě do Hornbachu."
"Nemusíš."
"Musím. Je to moje vina, měl jsem to opřít pořádně už na jaře."
Přijela k baráku, pomohl jí ven, a ona se zastavila u toho, co zbylo z plotu, mezi rozdupanou mrkví a polámanou cibulí.
"Zahrada je v háji," řekla tiše, spíš sama pro sebe.
"Zahradu taky spravím. Koupím sazenice, vysadíme znova."
"Ty a zahradničení."
"Uvidíš."
A skutečně druhý den, v úterý, přijel s otcovým autem — tentokrát pomalu, po celé délce ulice, jako důchodce — naložený prkny a plechovkou zelené barvy na plot. Celý den tloukl kladivem, propocené triko, dvakrát si praštil přes prst a nadával tak, že to slyšela celá ulice. Bohunka seděla na židli vedle s rukou v pásce a komentovala každý jeho pohyb.
"Křivo. To je křivo, Jardo."
"Není křivo, to je optický klam."
"Klam tvoje hlava."
Do konce srpna měli nový plot, zelenou barvou natřený, a vedle něj vysazené nové sazeničky mrkve, které Jarda koupil na trhu za sto dvacet korun i s cibulí a petrželí navrch. Bohunka mu je nechala sázet samotného, protože prý "ty jsi to celý rozjel, tak si to teď taky vytrpíš", a stála nad ním s rukou v bok a povídala mu, jak hluboko má strkat semínka.
Na podzim mu koupila ke svátku bandel domácích koláčů a přidala k tomu vzkaz na papírku: "Za plot. A za to, žes přišel v ponožkách."
Favoritku od té doby parkuje jinam, dál od záhonu, o dva metry vedle, na místě, které mu Bohunka sama vyznačila starou cihlou. A když jede kolem jejího okna, přidá plyn jenom o kousek — víc pro forma, aby si udrželi ten svůj rituál, než že by to ještě myslel vážně.
