Radka zapíchla kartu do terminálu a čekala na to tiché pípnutí, které nikdy nepřišlo. Displej ukázal červený křížek. Podruhé taky.
— Nemáš tam náhodou nulu? — zeptal se Tomáš a nakrčil čelo, jako by se ho ta věta, kterou zrovna vyslovil, ani netýkala. Stál vedle vozíku v Albertu na Vinohradské, v pátek kolem šesté, kdy se fronty u pokladen táhnou skoro k mrazákům s knedlíky.
— Karta je v pořádku, — řekla pokladní, mladá holka se jménem na visačce Petra, a dál civěla na obrazovku, jako by tam bylo napsáno něco zajímavějšího než "transakce zamítnuta".
Tomáš zkusil přiložit telefon ještě jednou. Nic. Na pásu ležel víkendový nákup: vepřová panenka, brokolice, balík hoblinkového sýra, dvě láhve rakouského rulandského a — jak si Radka všimla až teď — nová sada holicích strojků, které do košíku přihodil sám, cestou kolem drogerie.
— Radko, máš u sebe kartu?
Stála kousek od něj, s kabelkou přes rameno, prsty svírala peněženku, jako by v ní bylo něco křehkého. Za nimi se už formovala fronta — pán s dvěma taškami PET lahví, paní s dítětem, co si stěžovalo, že chce Kinder vajíčko.
— Mám.
Natáhl ruku, automaticky, tím gestem, které za jedenáct let manželství nikdy nikoho nepřekvapilo.
Radka se na tu ruku podívala a nechala ji viset ve vzduchu o dost déle, než bylo příjemné.
— Ne.
— Co "ne"?
— Touhle kartou už tvoje nákupy platit nebudu.
Tomáš zamrkal, jako by mu právě řekla, že Vltava teče od moře k pramenu.
— To myslíš jako vážně? Tady? Teď?
— Tady. Teď.
Petra za pokladnou zůstala nehybná, oči upřené na skener čárových kódů, jako by ho poprvé v životě viděla tak zajímavý.
Radka vytáhla svou kartu z peněženky, ale nepřiložila ji hned. Čekala.
Tomáš to pochopil po pěti vteřinách ticha, které mu připadaly jako pět minut. Sáhl do košíku a jeden po druhém vyndal ty věci, které tam přibyly jen kvůli němu — holicí strojky, energetický nápoj, čokoládovou tyčinku značky, kterou Radka nikdy nekupovala, protože ji nesnášela. Položil je stranou, na okraj pásu, vedle regálu se žvýkačkami.
Až pak Radka přiložila kartu. Pípnutí. Platba prošla.
Tomáš mlčel celou cestu k autu. Naložil tašky do kufru stříbrné Škody Octavia, kterou splácela ona — na to si vzpomněla přesně v tu chvíli, když zaklapl víko kufru. Dvě stě osmdesát korun za litr nafty tehdy, teď benzin, protože přestoupili na hybrid, který taky platila ona, ale řídil hlavně on.
— Vysvětlíš mi, co to bylo? — zeptal se, když nastartoval.
— Vysvětlím. Doma.
Doma, v bytě na Žižkově, který zdědila po babičce a který teprve před třemi lety kompletně zrekonstruovala — za peníze z prodeje podílu ve firmě, kde pracovala jako účetní patnáct let — Radka postavila tašky na kuchyňskou linku a vytáhla z kabelky tenkou modrou desku.
— Sedni si.
— Radko, co se sakra děje?
— Před měsícem jsem si dělala pořádek v internetovém bankovnictví. Víš, co jsem tam našla?
Nečekala na odpověď. Otevřela desky a položila před něj vytištěný výpis.
— Za posledních osmnáct měsíců jsi z mého účtu, z té karty, kterou jsi právě chtěl použít, utratil sto dvanáct tisíc korun. Ne na společné věci. Na věci pro Blanku.
Tomáš zbledl. Jméno viselo v kuchyni jako pach spáleného mléka.
— To je nesmysl.
— Fitness permanentka v Sáze, dvě tisícovky měsíčně. Kadeřník na Národní, salon Alfa. Víkend v lázních v Luhačovicích, přes deset tisíc za dvě noci. A tenhle poslední — mobil iPhone, koupený na tvoje jméno, ale placený z mého účtu, protože jsi tvrdil, že "firemní karta se zpožďuje".
— Byla to kolegyně. Pomáhal jsem jí s…
— S čím, Tomáši? S nájmem bytu na Smíchově, který jsi taky platil z mého účtu čtyři měsíce po sobě? Řekni to slovo, co jsi právě spolknul.
Ticho v kuchyni bylo hustší než pára z hrnce, ve kterém se ještě před hodinou vařily brambory k obědu.
— Já ti to chtěl vrátit.
— Nechtěl jsi mi nic vracet. Nevěděl jsi, že to vůbec vím.
Sedla si naproti němu, položila ruce na desky, jako by je chránila.
— Zítra jdu do banky. Zruším tvé oprávnění k mému účtu — to, co jsi měl od svatby, protože jsem ti věřila. Založím si nový účet, na který ti nikdo nedá přístup. A tuhle kartu — vytáhla z peněženky tu, kterou minutu předtím schoval do kapsy — ti dneska vezmu, protože je pořád moje.
— A co byt? Co auto?
— Byt je zapsaný na mě, to víš. Octavii doplatím sama, je to dalších sedmnáct splátek, ke Škodě mě nikdo nenutil. Hybrid — ten prodám. Napůl je tvůj, dostaneš svou polovinu, notář to vyřídí do měsíce.
Tomáš vstal, prošel se ke stříbrné, celomramorové na první pohled, ve skutečnosti obyčejné dřevotřískové kuchyňské lince, kterou vybírala ona sama, a opřel se o ni zády.
— A Blanka?
— Blanka je tvoje věc. Já jsem svoji věc vyřídila v Albertu, před kasou, přede všemi. Ty svou vyřiď, s kým chceš a kde chceš — jenom už ne z mého konta.
Za oknem projela tramvaj číslo devět, rachotem přehlušila poslední slovo. Radka vstala, sebrala ze stolu modré desky a šla je uložit do zásuvky vedle sporáku — tam, kde měla vždycky recepty a záruční listy. Zásuvka cvakla.
Tomáš zůstal stát u linky s telefonem v ruce — s tím samým telefonem, kterým se před hodinou marně pokoušel zaplatit sýr a víno na cizí účet.
