Tomáš celý život snil o synovi. Dokonce pro něj měl dávno vymyšlené jméno – Matěj. Osud tomu ale chtěl jinak a v jejich rodině vyrůstaly tři dcery. Jeho žena Jana si z toho nikdy nic nedělala. „Podívej se, jaké máme krásky,“ opakovala s úsměvem. Tomáš pokaždé přikyvoval. Svoje chytré holčičky bezmezně miloval. Přesto v něm občas hlodala tichá závist, když pozoroval souseda, jak na trávníku kope do míče se svými syny.
„Neblázni, Tomáši. Tvoje Michaela chodí na karate. Pere se líp než leckterý kluk,“ uklidňoval ho kamarád. Tomáš se musel smát. Desetiletá Michaela byla opravdu bojovnice každým coulem. Její sestry – sedmiletá dvojčata Soňa a Dana – za ní v divokých nápadech nijak nezaostávaly. Jenže sen o synovi v Tomášovi stále doutnal.
Jeho dcery měly také jeden velký sen – domácího mazlíčka. „To ani náhodou. Nehodlám doma snášet věčně štěkající stvoření,“ odbýval jejich prosby o psa. „Kočka zničí všechny tapety. Křečci smrdí. Andulka je moc hlučná,“ zamítal jedno dětské přání za druhým. Holky se mračily a trucovaly.
„Eliška a Veronika mají doma dva psy! A vůbec to nevadí!“ rozčilovala se potichu Michaela, ale otec byl neoblomný.
„Něco vymyslíme,“ utěšovala sestry Soňa, která se nerada vzdávala.
Blížilo se Tomášovo narozeniny. Dívky seděly v Michaele v pokoji a dohadovaly se o vhodném dárku. „Termoska? Sada na holení?“ Michaela se zamračila. „To je ale strašně nudné!“ Soňa si odfrkla: „Tak přemýšlej sama, když jsi tak chytrá! My s Danou nakreslíme přáníčko. Stejně už zbývají jen dva dny.“ Michaela protočila očima. „To je vážně jako ze školky! Dárek má být nečekaný a nezapomenutelný! Máma to říká pořád.“
Hádka se pomalu rozjížděla a hrozilo, že přeroste v potyčku, když vtom zazvonil telefon. Dožadovala se matka, jestli vynesly odpadky. Michaela bez mrknutí oka zalhala, že samozřejmě ano. Jakmile zavěsila a ujistila se, že máma bude doma až za hodinu, začala se rychle oblékat. „Jdeme s tebou!“ vyrazila za ní dvojčata.
U popelnic se děvčata zarazila. Z jednoho kontejneru se ozývalo žalostné mňoukání. „Přece tam nemohli někoho zavřít,“ šeptla nejistě Michaela. Soňa jen pokrčila rameny a začala energicky vyhazovat pytle, kterými byl kontejner naplněný. Sestry s ošklivými výrazy ve tvářích jí začaly pomáhat. Zoufalý kočičí křik jim byl odměnou.
„Jen aby po nás odtamtud neskočil,“ funěla Michaela, nakloněná přes okraj. Z druhé strany bojovaly s odpadky Soňa s Danou. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. „Těm dospělým už fakt přeskočilo. Zavřít kočku do igelitky a vyhodit!“ zuřila Michaela, když rozvazovala šustící pytel, ve kterém se krčilo vyděšené mourovaté kotě. „Je tak krásný a mazlivý! Jak ho mohli vyhodit?“ vzlykla Dana. Kocourek se jí okamžitě zachytil drápky na bundě a přitiskl se k ní, celý se třásl.
Ticho dvora náhle protnul ječivý hlas. „Co tu vyvádíte, vy banditi malí? Všechny odpadky jsou na zemi! To bude rodičům vysvětlení, počkejte, vy uličnice!“ rozkřikovala se paní Vlachová. S touhle hrozivou sousedkou nemělo smysl diskutovat. I přes svůj vysoký věk se k dívkám bleskově blížila. „Utíkáme!“ zavelela Michaela a všechny tři vystřelily ke vchodu. U dveří bytu sotva popadaly dech. „Ještě to na nás řekne. Pamatujete, jak to udělala s tím oknem na chodbě?“ připomněla Michaela jejich předešlé rošťárny.
Tomáš se mezitím vracel z práce. Náladu měl skvělou. Před ním byl volný víkend a narozeniny. Miloval tenhle svátek od dětství a těšil se, jak ho stráví obklopený rodinou. Náhle u něj zastavila romská žena. „Čeká tě nečekaný dárek, drahoušku. Budeš se smát a budeš mít radost!“ zašeptala, dotkla se jeho ruky a hned odkráčela pryč. „Zvláštní věštkyně. Dřív aspoň chtěly pozlatit ruku,“ pomyslel si Tomáš a bezmyšlenkovitě na to zapomněl.
Doma zatím probíhala živá diskuse. „A co dá máma tátovi? Zjistily jste to?“ naléhala Michaela na sestry. Soňa zavrtěla hlavou. „Máma říkala, že je to překvapení a že se to dozvíme, až přijde čas.“ To bylo podezřelé. Matka vždycky připravovala tatínkův svátek společně s nimi. „Viděla jsem, jak do obálky něco strká. Třeba poukaz do lázní? Vždyť pořád mluví o tom, jak si potřebují odpočinout,“ zapřemýšlela Dana. Michaela se zazubila. „Náš dárek bude taky stát za to. Zapamatuje si ho na celý život. Hlavně ho nesmí objevit dřív, než přijde čas,“ přiložila si prst na rty.
V předsíni cvakl zámek a dovnitř vstoupili oba rodiče. Jana si dcery podezřívavě prohlížela. „Jste nějaké podezřele tiché. Co jste zase vyvedly?“ Ale sestry ji horlivě ujistily, že je všechno v naprostém pořádku. „Dokonce jsme vynesly odpadky!“ ohlásila hrdě Michaela. „Tak to je dobře. A proč je tak mokro v koupelně?“ nedala se matka a zamířila k umyvadlu. Dívky si vyměnily pohledy. „Promiň, mami, chtěla jsem si vyprat tričko. Trochu jsem si ho umazala,“ sklopila oči Dana. Tomáš se rozesmál, plný skvělé nálady.
Děvčata se neobvykle rychle rozutekla do pokojů a bez odmlouvání šla spát. „Máme z nich spořádaný tým. Dneska jsou jako beránci. Asi pro mě chystají překvapení,“ usmál se Tomáš a políbil manželku. „Spíš to vypadá jako ticho před bouří,“ vyslovila s pochybnostmi Jana. Své dcery znala až moc dobře.
Už se chystali ke spánku, když z Michalina pokoje zazněl podivný šramot. „Zdálo se mi, že někdo mňoukal,“ zamumlal Tomáš rozespale. Když vešli do dětského pokoje, Michaela seděla na posteli s Soňou. „Měla jsem ošklivý sen. Můžu spát s Mišou, prosím?“ šeptala Soňa tiše. Matka ji pohladila po vlasech. Zbytek noci byl klidný.
Den před svými narozeninami spal Tomáš neklidně. Zdály se mu podivné sny o romské věštkyni, která mňoukala a upírala na něj zářivě zelené oči. Když konečně otevřel oči, strnul. Přímo na jeho hrudi seděl mourovatý ďáblík a vrtalo do něj svůj neúprosný pohled. „Mňau,“ pozdravilo monstrum poněkud neomaleně. Z Tomášova hrdla se vydral jen nesrozumitelný výkřik.
Jana sebou trhla a nechápavě zamrkala. Oslavenec na ni vyděšeně zíral a ukazoval na mourovatého kocoura, který se mu teď spokojeně uveleboval u nohou. „Jé, tati! Už jsi objevil náš dárek!“ snažila se Michaela o co nejveselejší tón, když vcházela do ložnice. Za ní se přikradla dvojčata. „Všechno nejlepší, tatínku! Chtěly jsme ti dát nezapomenutelný dárek. Seznam se, tohle je Pupek. Je to moc hodný, klidný a vychovaný kocourek. Mimochodem, bydlí u nás už dva dny a vůbec jste si ho nevšimli. Všechny gauče i tapety jsou v pořádku,“ drmolily Dana se Soňou.
Jana se musela smát, když viděla, jak Tomáš bezmocně lapá po dechu. „Neměj strach, tati. Máma ti teď dá dárek v obálce, abyste si mohli odpočinout od nás. My to tu zatím zvládneme samy,“ vyhrkla Michaela. „Jaká obálka? Počkejte, holky,“ zarazila se Jana zmateně. „No přece ten poukaz na dovolenou. Sama jsem to viděla,“ přispěchala sestře na pomoc Dana.
Jana nervózně zakašlala a odběhla pro malou krabičku. „V tomhle domě se zkrátka nedá nic utajit,“ povzdechla si nakonec. „Ale co já teď budu dělat s tím zvířetem?“ zeptal se Tomáš bezradně a díval se, jak kocour tiše přede u jeho nohou. Dívky se na sebe podívaly. „To bylo všechno trochu jinak, tati. Našly jsme ho u popelnic, zavřeného v pytli na odpadky. A pak přišla paní Vlachová a začala tak strašně křičet,“ začala Michaela. „A my jsme se jí lekly a utíkaly jsme, co nám nohy stačily, až domů. A tím pádem je teď kočka tady. Přece ho nemůžeme zase vyhodit,“ dodala Soňa. „Už jsme ho i vykoupaly. Je strašně trpělivý a hodný,“ zašeptala Dana.
Tomášovi zničehonic probleskla hlavou slova cikánky o nečekaném dárku. „Teda, to je dáreček,“ hlesl a zadíval se na celou společnost. „Miláčku, holky možná mají pravdu. Je mi ho líto. Musel si toho prožít strašně moc. A vypadá opravdu klidně a mazlivě,“ zastala se dívek matka. Tomáš si těžce povzdechl. „Bude nám chytat myši. Určitě!“ vystřelila Soňa s železnou logikou. „Ale my žádné myši nemáme,“ opáčil Tomáš. „To nikdy nevíš. Nedávno jsem slyšela nějaké šramocení za zdí,“ podpořila sestru Dana s andělským výrazem.
„Dobře, vy banditi. Ale budeme ho zkoušet. A taky budu koukat, jak se k němu chováte,“ zasmál se nakonec Tomáš. „A proč vlastně Pupek?“ napadlo Janu. Dívky se rozesmály. „To je podle toho, jak legračně přední, když ho hladíš po bříšku.“ Jana podala manželovi malou krabičku s obálkou. Když ji Tomáš otevřel a vytáhl malý černobílý obrázek z ultrazvuku, ztuhl. Ruce se mu roztřásly a v očích se mu zaleskly slzy. Nedokázal ze sebe vydat ani slovo. Tichý údiv vystřídala vlna naprostého štěstí a po tvářích mu stekly slzy, na které byl celá ta léta hrdý, že je nikdy neukáže. Objímal Janu a nemohl přestat. Dcery je mlčky pozorovaly.
„To je teda síla,“ zašeptala Soňa k Daně, když se večer choulily pod peřinou. „Bratříček je určitě super. Ale náš Pupek na tátu udělal taky nezapomenutelný dojem.“ Dana se zachichotala. „Pupek je ale pěkný zrádce. Dva dny spal s námi, a dneska se přestěhoval k rodičům do ložnice.“ Michaela se otočila na bok a usmála se. „To je přece jasný. Je to tátův kocour.“
Tomáš ležel v posteli a v pokoji se rozléhalo tiché, hluboké předení. Na hrudi měl stočeného Pupka a v dlani svíral teplou ruku své ženy. Pohladil ji po břiše. „Takový uklidňující zvuk. Nechápu, proč jsme si kočku nepořídili už dávno,“ zašeptal. Jana se na něj láskyplně podívala. „Užívej si toho ticha, miláčku. Až se nám ten malý uragán narodí, na spánek můžeš zapomenout.“ Tomáš zavřel oči a blaženě se usmál. Tolik snil o synovi, a přitom celou dobu netušil, že ten největší poklad už dávno má doma. A že ho bude brzy ještě víc.
Ráno se Tomáš cítil jako znovuzrozený. U snídaně vládla sváteční atmosféra. Dívky se předháněly, kdo nakrmí kocoura, a Jana s úsměvem pozorovala, jak její muž s rozzářenýma očima listuje v kalendáři a počítá týdny. Idylu náhle přerušilo hlasité, neodbytné zvonění u dveří.
V předsíni bylo slyšet dusot dětských nohou, který se okamžitě zastavil. Soňa se podívala kukátkem a zbledla. „Paní Vlachová,“ zašeptala zděšeně. Paní Vlachová stála na prahu s rukama založenýma na prsou. Její pohled byl stejně neúprosný jako obvykle. „Tomáši, přišla jsem si oficiálně stěžovat na vaše dcery. Tyhle tři uličnice včera zdemolovaly celé stanoviště s kontejnery a já to po nich musela uklízet!“
Tomáš cítil, jak se v něm všechno vaří. Chystal se otevřít pusu, aby dívky pokáral, ale Michaela ho předběhla. Slzy se jí hrnuly do očí. „Ano, pane Vlachová, vyhodily jsme pár pytlů, to je pravda. Ale zachraňovaly jsme živého tvora! Někdo hodil kotě v igelitové tašce do popelnice a my jsme ho nemohly nechat umřít! Podívejte, tady je!“
A v tu chvíli se stalo něco naprosto nečekaného. Paní Vlachová sklonila pohled k zemi. Když ho zvedla, v jejích očích už nebyla zloba, ale hluboký smutek. „Kotě? V igelitce? Počkejte… vy jste ho vytáhly z kontejneru?“ Její hlas se zachvěl. „Já… já myslela, že tam hrabete jen tak z nudy… Nikdy bych ale nevěřila…“ odmlčela se a otřela si koutky očí. „Můj nebožtík manžel zachraňoval zvířata celý život. Měli jsme jich doma deset. Když zemřel, zůstala jsem na všechno sama. A teď mi někdo hodí kotě do popelnice přímo přede dveřmi…“
Z kapsy vytáhla skleničku domácí marmelády a položila ji na botník. „To je pro vás, za ty narozeniny, Tomáši. Za sousedskou křivdu. A vy, holky, se zastavte. Mám pro vás dort. A pro kocourka taky něco najdeme.“ Všichni na sebe překvapeně hleděli. Michaela přestala plakat a pomalu se začala usmívat. Tomáš objal své dcery kolem ramen. Toho rána pochopil, že nemusí mít synovu jedenáctku na fotbal, aby byl šťastný. Má tři neuvěřitelně statečné holky, které i přes svůj strach dokázaly zachránit život. A jestli se k nim brzy přidá kluk, bude to největší parta pod sluncem. Pupek, spokojeně rozvalený na gauči, hlasitě předl, jako by dával najevo, že s tímto verdiktem naprosto souhlasí.
