Do restaurace U Černého vola v Brně chodím už dvanáct let mýt sklenice a tahat tácy. Ten večer jsem měla nohy jako z olova, v kuchyni hučel rádio Impuls a vzduch voněl smaženým sýrem a starým pivem, které se vsáklo do dřevěné podlahy. V sále se sešla třída z gymnázia, ročník devadesát pět. Chlapi chlubili se auty a dovolenými, ženské se objímaly, jak se chodí v televizi. Objednávali jeden tác utopenců za druhým.
Paní Ivanu jsem poznala hned. Starala se o moji mámu před třemi lety na interně u svaté Anny. Máma o ní vždycky mluvila hezky — že jí držela ruku, když nemohla spát, a nikdy se netvářila, že spěchá. Teď seděla u okna, v jednoduchém černém tričku, a před sebou měla jen sklenici s vodou. Vypadala unaveně, ale seděla zpříma, jakoby měla v zádech železnou tyč.
Nevšimla bych si jí, kdyby ten pán vedle ní nezačal mluvit přes celý stůl. Vysoký, vlasy pečlivě sčesané, na zápěstí hodinky, které se blyštěly při každém gestu. Držel v ruce skleničku se sektem a otáčel se tak, aby ho slyšelo co nejvíc lidí.
„No jo, Ivi,“ povídá nahlas, „ty ses z té nemocnice nikdy nedostala? Furt tam převlíkáš postele a meleš prášky?“
Ona nepřestala hladit okraj sklenice. „Vedoucí sestra oddělení,“ řekla tiše.
„No, to je taky kariéra,“ smál se a lokl si. „Aspoň že ses neztratila úplně. Ale přiznej si to – v životě ti chybí pořádný chlap, co by tě uživil. Taková ženská s dítětem a bez nikoho… to je dneska normálně sociální případ.“
V ten moment jsem na okamžik zapomněla, že mám roznést pivo ke stolu číslo sedm. Ruce mi zůstaly zvednuté nad tácem, jako by mi je někdo vypnul. Ivana položila sklenici na stůl tak prudce, že trochu vody vyteklo na ubrus. Neřekla nic. Ten muž ale nezmlkl.
„A co tvůj kluk? Kolik mu je? Osm? Už jsi ho naučila, že táta je nepřítel?“
Zvedla bradu. „Devět. A ne. Jen jsem ho naučila, že sliby se plní.“
On se rozesmál a mávl rukou, až mu sklenička cinkla. „Však ty s emocemi. Já ti nabízel, že se vrátím, ne? Řekl jsem ti, že koupím větší byt. Ty jsi mě odmítla. Tvoje volba, ne moje. Tak se teď nezatvářej, že jsem já ten špatný.“
Viděla jsem, jak se jí začala třást ruka pod stolem. Sáhla do kabelky, vytáhla mobil, pak ho zase schovala. Otočila hlavu ke dveřím od kuchyně, jakoby odtamtud měl někdo přijít. Napadlo mě, že bych měla něco udělat, říct mu, ať ji nechá být. Ale já jsem jen servírka. Nikdo se mě neptá na názor.
V ten okamžik se otevřely dveře od ulice a dovnitř vstoupil muž v černé bundě. Za sebou vedl malého kluka, který oběma rukama svíral bílou krabici s dortem. Kluk se rozhlédl, uviděl paní Ivanu, a rozběhl se k ní. „Mami! Přinesli jsme jahodovej dort!“
Ivana se k němu sklonila, vzala ho kolem ramen. Všechny ty dveře, o kterých jsem si myslela, že se nikdy neotevřou, se najednou otevřely. Ten muž v černé bundě došel klidným krokem ke stolu, položil krabici na roh a teprve potom pohlédl na toho hlasitého pána. Pak se obrátil k Ivaně.
„Museli jsme objíždět kvůli tramvaji,“ řekl. „Neboj, dort drží.“
Ten bývalý vedle nich zůstal stát s pootevřenými ústy. Díval se na prsten na Ivině ruce, pak na kluka, pak na muže. „Kdo je tohle?“
„Můj manžel,“ řekla Ivana. Neznělo to vítězně, spíš jako konstatování, které visí ve vzduchu.
Muž v černé bundě kývl na toho pána. „Já jsem Michal. Ty jsi…?“
„To je Tomáš. Otec Matyáše,“ řekla Ivana. „Ten, co čtyři roky nepřišel na žádný hokej, ale dneska mi tu vysvětluje, že jsem sociální případ.“
Tomáš polkl. Všimla jsem si, že ruka se skleničkou mu znehybněla. „Já jsem jen říkal… že bys mohla být vděčná. Nabízel jsem ti pomoc.“
„Pomoc,“ zopakovala Ivana. Vytáhla z kabelky složený list papíru a rozložila ho na stole. „Tady je rozpis schůzek s Matyášem. Soud to schválil. Když chceš, přijď v neděli v jedenáct. On na tebe čeká už od minulého měsíce. To je tvoje pomoc.“
Tomáš sáhl po papíru, přejel po něm prsty, jako by chtěl přehyby narovnat. Podíval se na Matyáše, který se pořád držel matčina boku.
„Tak ty máš nového tátu?“ houkl na kluka. „Ten ti koupí víc, viď? Už mě nepotřebuješ?“
Matyáš se podíval na matku, pak na Michala. Pak udělal krok k Tomášovi, nejistý, s bradou schovanou v límci bundy. „Přijď v neděli,“ řekl jen. „Na hokej.“
V sále ztichly i ty nejhlasitější hlasy. Viděla jsem, jak chlap u vedlejšího stolu zapomněl na svůj guláš. Tomáš stál, díval se na papír ve své ruce, pak ho náhle smačkal do kuličky a hodil na zem vedle sebe. Otočil se a vyšel ven. Dveře za ním bouchly.
Ivana si sedla ke stolu a oběma rukama objala sklenici s vodou. Michal jí položil ruku na rameno, ale ona se nehýbala. Jen seděla a zírala na dveře, kterými se odešlo. Dlouho. Matyáš si mezitím rozbalil krabici s dortem a ukazoval Michalovi, jak jsou jahody rovnoměrně nakrájené.
O hodinu později se rodina zvedla. Matyáš držel mámu za ruku, Michal nesl zbytek dortu. Když procházeli kolem mě, Ivana se zastavila u pokladny a řekla: „Dobrý večer. Vaše máma se má líp, doufám?“ Usmála jsem se a přikývla. Nezmínila se o tom, co se stalo. Ani její manžel. Jenom šli.
A já jsem ještě půl hodiny sklízela talíře a narovnávala židle. Ve vzduchu zůstala vůně jahod a mokré bundy. Na stole, kde seděla ta rodina, zůstala jen sklenice s vodou, prázdná.
Když jsem konečně zhasla světla v sále, uviděla jsem na zemi u dveří zmuchlaný papírek s razítkem soudu. Sebrala jsem ho, narovnala roh a chvíli držela v ruce, než jsem ho hodila do koše. Pak jsem si sedla na barovou stoličku a sundala boty. Nohy mě bolely jako nikdy. Za oknem projela poslední tramvaj a v sále bylo slyšet jen bzučení lednice za barem.
