Petr zemřel v pátek. Bylo mu osmapadesát. Stihla ho podržet za ruku jen na chodbě Pardubické krajské nemocnice, na jednotku intenzivní péče ji nepustili.
Pohřeb byl v pondělí, na hřbitově na Dukle. Padal drobný zářijový déšť a jedna ze sousedek přinesla deštník, protože Marta vyšla z domu bez ničeho. Farář mluvil o vzkříšení a ona v duchu počítala roky: devětadvacet let manželství. Dvě dcery, obě dospělé, bydlí jinde – jedna v Brně, druhá v Olomouci. Obě přijely, obě zase v úterý odjely, protože práce, děti, život jede dál.
A ona zůstala sama v bytě, kde na věšáku pořád visela jeho bunda, ta zelená, do které se oblékal, když šel do garáže.
První týdny si pamatuje jen v útržcích. Jak vařila kávu do dvou hrnků, než si to uvědomila. Jak televize hlásila něco o zdražování energií, a ona seděla a koukala na obrazovku, aniž by slyšela jediné slovo. Sousedka zespodu, paní Kropáčková, jí občas nosila vývar ve sklenici a nechávala ho za dveřmi, zvonit nechtěla, aby nerušila.
Do kostela svatého Bartoloměje začala chodit bezúčelně, prostě aby někde byla. Sedávala v poslední lavici, tam, kde to vonělo starým dřevem a voskem, a nemodlila se, jen tam byla. Až jednou večer, snad v říjnu, kdy za oknem šuměl déšť a pouliční lampa blikala jako pokažená zářivka, řekla nahlas, do prázdného bytu, do ničeho konkrétního: Pane, já tohle bez tebe neunesu.
Hned se nic nezměnilo. Složenky pořád chodily, byt byl pořád moc velký pro jednoho člověka a postel měla pořád prázdnou polovinu. Začala si po mši krátce povídat s panem farářem Dvořákem, pár vět u dveří kostela. Nevysvětloval jí, proč musel Petr zemřít zrovna teď, zrovna takhle. Řekl jen, že Bůh na otázky ne vždycky odpovídá, ale vždycky zůstává. Napadlo ji tehdy, že je to málo, a přesto přišla i na další mši, a na další.
Zima nějak uběhla. Na jaře začala zase péct jablečný závin, ten stejný, který dělávala Petrovi každou neděli, jenom teď kousek nosila paní Kropáčkové a druhý nechávala na okenním parapetu pro kočky ze dvora.
V září, rok po tom dni se sanitkou, šla k notářce na Pernštýnském náměstí. Nemusela – dědictví po Petrovi bylo dávno vyřízené. Šla proto, aby změnila závěť. Doposud měl byt připadnout rovným dílem oběma dcerám. Teď chtěla přidat třetí bod: pětsettisíc korun z termínovaného vkladu, toho, na který si s Petrem roky spořili na stáří, mělo jít Charitě farnosti svatého Bartoloměje, na jídelnu pro osamělé.
Notářka, paní Krejčová, se zeptala, jestli si je jistá, že to není příliš. Nestihla odpovědět – v kapse jí zazvonil mobil. Volala dcera z Brna, náhodou, kvůli něčemu úplně jinému, ale Marta, s telefonem v jedné ruce a perem v druhé, jí rovnou řekla, co má v plánu.
Ve sluchátku se rozhostilo ticho, a pak hlas dcery, tvrdší než obvykle: že táta by tohle nechtěl, že jsou to peníze na jejich budoucnost, na vnoučata, že cizí jídelna není rodina. Marta poslouchala a hleděla na papír ležící před ní na notářčině stole, na místo, kam měl přijít její podpis. Řekla jen, že táta třicet let dával na faru do obálky, co mohl, i když bylo těžko, a že ona v tom teď, právě teď, přestávat nehodlá – právě teď, když ví, co znamená cizí polévka nechaná za dveřmi, aniž by za ni kdokoli něco chtěl.
Dcera to ještě zkoušela – že přece i sestra by se k tomu měla vyjádřit, že je to vůči nim nespravedlivé. Marta odpověděla klidným hlasem, že byt zůstane oběma tak jako tak, že jim nebere nic, co bylo jejich otce, jen odevzdává kousek toho, co bylo společnou dřinou jejím a Petrovou. Hovor skončil bez rozloučení, ale Marta po chvíli váhání přitáhla pero a podepsala dokument svým obvyklým drobným písmem.
Papír založila do obálky a uložila do desek, které pak nechala v šuplíku komody, vedle svatební fotografie s Petrem. Večer zapálila svíčku na parapetu, tam, kde dřív nechávala koláč pro kočky. Plamínek se zachvěl v průvanu od okna, znovu se narovnal, a Marta se na něj dívala dlouho, dokud knot tiše nezapraskal ve vosku a za sklem neprojela poslední tramvaj té noci.
