Jmenuju se Bohumila Kratochvílová, dvacet dva let dělám recepci v hotelu kousek od hlavní brány Všeobecné vojenské akademie v Zaragoze. Hotel je starý, klimatizace chrastí, ale okna mám právě na tu ulici, kudy jednou za čas projíždí kolona s doprovodem. Sedím tam od šesti ráno, piju kávu z automatu, co dělá spíš teplou vodu s příchutí, a dívám se, kdo přijíždí a kdo odjíždí. Není to práce, kde byste čekali, že potkáte budoucí hlavu státu. A přesto jsem ji viděla. Ne jednou.
Bylo mi tenkrát jasné jenom jedno: přijíždí nějaká dívka na výcvik, o které se šušká, že je to ta španělská princezna. Byla to srpnová sobota, horko jak v peci, a před hotelem stály dva černé vozy s registrací, kterou jsem si zapamatovala jen proto, že řidič si u nás koupil láhev vody a nechal dvě eura spropitné, ačkoli jsem mu vracet nemusela.
Ona sama vystoupila v obyčejném khaki oblečení, vlasy stažené dozadu, žádný make-up, který by stál za řeč. Nesla si tašku sama. To mě tehdy překvapilo nejvíc — že jí nikdo tu tašku neponesl. Někdo z doprovodu jí chtěl pomoct, ona zavrtěla hlavou a šla dál. Pomyslela jsem si tenkrát, že je to gesto pro fotografy, a mrzelo mě, že jsem takhle cynická hned od první minuty.
Přes tři roky jsem ji vídala nepravidelně — když se vracela na propustku, když rodina přijela na slavnostní nástup, jednou i o Vánocích, kdy jsme měli v baru pustou televizi a na obrazovce běžela reportáž z kasáren. Kolegyně z recepce, Iveta, si z toho dělala legraci: "Podívej, princezna dělá kliky ve dvoře jako kluci." A bylo to tak — na záběrech z tiskovky měla stejné maskáče jako ostatní kadeti, žádné zlaté portepé, žádnou výjimku. Gesto s taškou přestalo být gesto. Začalo to vypadat jako způsob, jak žije.
Jednou v listopadu, bylo asi půl deváté večer, přišla k nám do hotelové kavárny se dvěma spolužačkami — bez ochranky, aspoň žádnou jsem u dveří neviděla. Objednaly si čokoládu a churros, u jednoho stolu se hihňaly nad telefonem, úplně obyčejně, jak to dělá kdejaká dvacetiletá holka po namáhavém dni. Servírka jim přinesla účet a ona platila kartou, ne hotovostí — všimla jsem si, protože jsem stála u pokladny a řešila výpadek internetu. Na chvíli se zvedla, přišla si stěžovat, že jí terminál nefunguje, úplně jako každý host. Nikdo z nás jí neřekl "Vaše Výsosti", a ona to zjevně ani nečekala.
Co mě zarazilo víc než uniformy nebo lodě, o kterých se pak psalo v novinách, byla jedna věc, kterou jsem zaslechla mimochodem. Bavila se s tou druhou dívkou o zkoušce z navigace, kterou prý napsala na jedničku, a najednou ztichla a řekla: "Táta se mě zeptal, jestli chci ještě jednou zopakovat celý ročník. Řekla jsem ne, chci to mít za sebou stejně jako všichni ostatní." Ta druhá se zeptala proč, a ona jen pokrčila rameny a řekla, že jinak by to nemělo smysl, kdyby jí to prošlo jinak než ostatním. Pak si dopila čokoládu a odešla nahoru do pokoje, který měla rezervovaný na jedno jméno bez titulu.
V červnu, když byl na akademii ten parašutistický výcvik, jsme měli hotel plný novinářů — přijeli natáčet přílety a odlety, obsadili nám všechny pokoje s výhledem na cvičiště. Jeden fotograf, takový starší chlap s britským přízvukem, mi po třetím dni nabídl padesát eur, abych mu půjčila klíč od skladu v podkroví, odkud by měl lepší úhel záběru přímo na okno, kde bydlela ona. Odmítla jsem. Ne kvůli penězům — to bych si klidně vzala na jiný účel — ale protože jsem si najednou vzpomněla na tu tašku, kterou si nesla sama, a přišlo mi, že bych jí tou klíčovou dírkou vzala přesně to jediné, co jí ještě patřilo. Fotograf se ještě ten večer zeptal podruhé, nabídl sto, a když jsem znovu odmítla, řekl recepčnímu na noční, že prý "dělám drahoty, i když nikdo neuvidí, kdo klíč půjčil". Nespala jsem tu noc dobře — ne proto, že bych litovala peněz, ale protože jsem si uvědomila, jak snadné by bylo to udělat a nikdy to nepřiznat. Ráno jsem to nahlásila manažerovi sama, než to mohl nahlásit někdo jiný. Chtěla jsem, aby bylo jasné, na čí jsem straně, i kdyby se mě nikdo neptal.
Poslední, co jsem viděla, bylo na začátku července, když končil ten tříletý cyklus. Kolona vozů, tentokrát větší, král s ní přijel osobně. Stála jsem na chodníku s deštníkem, protože zrovna pršelo, což je v Zaragoze v létě vzácnost, a viděla jsem, jak vystupuje z auta v uniformě. Než nastoupila zpátky, otočila se směrem k hotelu — možná náhodou, možná ne — a na zlomek vteřiny se naše pohledy setkaly přes ulici plnou novinářů a bodyguardů. Nekývla mi, neusmála se okázale, jen mírně sklonila hlavu, tím způsobem, jakým člověk pozdraví někoho, koho už párkrát potkal na chodbě. Bylo to gesto tak malé, že si ho nikdo z těch kamer nevšiml. Ale já vím, co jsem viděla, a vím, že to gesto patřilo mně, ne princezně u kamer.
Teď prý začíná studovat na univerzitě v Madridu, politologii, jako kterákoli jiná prvačka. Já jí popřát nemůžu, protože ji už asi neuvidím — z Madridu k nám do hotelu žádná kolona jezdit nebude. Ale tu tašku, co si nesla sama v tom srpnovém horku, si pamatuju dodnes. A tu čokoládu, co si sama zaplatila kartou, když terminál vrtěl hlavou stejně jako mně — a ten klíč, který jsem nedala nikomu, i když by o tom nikdo nikdy nevěděl.
