Brokovnice se zapřela Kateřině Novotné do hrudi tak, že to bude ráno bolet. Usmála se přesto. Ne proto, že by se nebála. Strach jí projel pod kůží dávno — v tom okamžiku, kdy do jídelny U Nádraží vpadli tři muži v kuklách a přinutili ji couvnout ke kase.
Bylo čtvrt na tři ráno. Za oknem mokrala Havlíčkova ulice po dešti, který ustal před hodinou, a z kuchyně táhl pach spáleného oleje z fritézy, kterou měla umýt už na konci směny. Rádio za pultem tiše hrálo něco z Evropy 2 — hlasatel mluvil o počasí, jako by v místnosti nebylo pět lidí s namířenými zbraněmi.
Klepr Dvořák seděl schoulený za stolem u okna, dlaň přitisknutou na kapsu košile, kde měl prášky na srdce. Mladý pár u vchodu ležel na zemi, objímajíc se navzájem. Kuchař Pepa stál zamrzlý ve dveřích do kuchyně s vařečkou pořád v ruce, jako by ji zapomněl položit.
A pak muž v posledním boxu.
Měl tmavě šedý kabát přes černý oblek a nesedl si na zem s ostatními. Nesáhl po žádné zbrani. Seděl s loktem opřeným o opěradlo lavice a sledoval přepadení, jako by násilí bylo jazyk, který zná až příliš dobře na to, aby ho jeho přízvuk ještě dokázal překvapit. Tmavé vlasy sčesané dozadu. Tenká bílá jizva u pravého spánku.
Adam Rieger.
Kateřina to jméno znala. Znal ho celý Ústí — i když rozumní lidé je nevyslovovali nahlas. Riegerovi vlastnili síť hotelů, přepravní firmu, soukromou kliniku na Klíši, půl restaurací na nábřeží a tolik radních, že komunální volby působily spíš jako formalita. Jejich legální podnikání viselo na billboardech a sponzorských tabulích na fotbalovém stadionu. To druhé podnikání se zmiňovalo jen ztišeným hlasem v hospodě.
A z jakéhosi důvodu teď tenhle muž seděl sám v nonstop bistru ve čtvrt na tři ráno, zatímco ho tři ozbrojenci okrádali.
„Čemu se šklebíš?" vyštěkl nejmladší z nich. Jmenoval se — to se Kateřina dozvěděla později — Tomáš Beran. Nemohlo mu být víc než dvacet. Kapuce mikiny mu sklouzla dozadu, odhalila zpocené světlé vlasy a oči rozšířené vlastním hloupým rozhodnutím.
Kateřina držela obě ruce viditelně na pultu. „Protože kdybych se bála, bál by ses ty ještě víc."
Hlaveň se proti ní zachvěla. „Já se nebojím."
„Zapomněl jsi pojistku."
Klukovy oči sklouzly dolů. Víc nepotřebovala. Nezkusila mu zbraň vytrhnout, nic hrdinského. Jen udělala krok vzad, půl metru vzduchu mezi ústím hlavně a svým hrudníkem.
„Tomáši!" štěkl ten větší. Marek Souček stál u kasy s pistolí zdviženou, dech měl pod kontrolou, postoj pevný — chlap, který tohle už zažil. A pohled mu pořád sklouzával k chodbě vedoucí do kanceláře vedoucího.
Ne ke kase. Ke kanceláři.
„Co je tam vzadu?" zeptal se.
„Dřez na hadry, záchod a kancelář se sedmnácti nezaplacenými fakturami."
„Trezor."
„Žádný trezor tu není."
Přišel blíž a praštil dlaní o pult. „Ty čekáš, že uvěřím, že nonstopka nemá trezor?"
„Čekám, že si spočítáš, jestli tři tisíce korun stojí za dvacet let basy."
Tvář mu ztvrdla. Tomáš do ní znovu strčil hlavní. „Myslíš si, že jsi chytřejší?"
„Ne. Myslím si, že vám dochází čas."
Marek přimhouřil oči. Kateřina se podívala na hodiny nad výdejním okýnkem do kuchyně. „Hlídka jezdí Masarykovou každých jedenáct minut. Strážník Holub zpomaluje na křižovatce, protože semafor tam bliká špatně už měsíc. Projel tudy ve dvě dvanáct."
Ticho spadlo na místnost jako víko. I lednice u zdi jako by na chvíli přestala vrčet.
„Teď je za pět minut půl třetí. Máte tak tři minuty, než dojede na roh."
Tomáš zalétl očima k oknu. Marek se ani nehnul. „Lžeš."
„Dělám tu šest nocí v týdnu. Vím, kdo si dává vajíčka na měkko, kdo nedává spropitné a který policajt si tu bere kafe. Strážník Holub si dává dvě kostky cukru a stěžuje si na koleno, když prší."
Za oknem se ještě leskl asfalt. Marek zatnul čelist. „Vysyp kasu."
Kateřina stiskla tlačítko. Zásuvka vyjela s veselým cinknutím, které v tu chvíli znělo absurdně. Tomáš nahrábl bankovky. Marek dál hlídal chodbu ke kanceláři.
Třetí, mlčenlivý, stál u dveří a hlídal vchod. Měl na hlavě motorkářskou přilbu se sklopeným hledím. Na rozdíl od ostatních ani nepromluvil. Kateřina si ho prohlédla — levé rameno o kus výš než pravé, boty naleštěné, drahé. Ruka na pistoli se ani nechvěla.
Tenhle tu nebyl kvůli tržbě. A Marek taky ne. Kasa byla jen kulisa.
„Co tu vlastně hledáte?" zeptala se.
Marek na ni otočil hlaveň. „Drž hubu."
„V kanceláři vedoucího nic cenného není, leda že byste sbírali propadlé slevové kupony."
„Sklapni."
„Ale pod stolem číslo šest něco je."
Poprvé se pohnul i muž v posledním boxu. Jen očima. Stůl číslo šest byl jeho stůl.
Marek se k němu otočil celým tělem. Celá loupež se v tu vteřinu přeskupila. Kateřina to cítila fyzicky. Vyděšený kluk vedle ní přestal být důležitý. Peníze přestaly být důležité. I hlaveň namířená na ni se stala jen kulisou.
Marek přišel kvůli Adamovi Riegerovi.
„Všichni zůstat na zemi," nařídil. Vykročil ke stolu číslo šest. Adam zůstal sedět. Muž u dveří zamkl vchod.
Marek se zastavil krok od boxu. „Máš něco, co ti nepatří."
Adam se na něj podíval. Když promluvil, jeho hlas byl tak tichý, že se všichni museli napnout, aby ho slyšeli. „Většina lidí začíná představením."
„Víš, kdo nás poslal."
„Vím, kdo byl dost neopatrný, aby vás poslal."
Marek zvedl pistoli. Adamova tvář se nezměnila.
Kateřina zahlédla, jak se Tomášova pozornost úplně přesunula ke konfrontaci u stolu. Brokovnice v jeho rukou poklesla. Za stolem u okna se ozval Klepr Dvořák — sípavý, přiškrcený zvuk. Dech se mu zkracoval.
Kateřinin strach se proměnil v něco jiného. Zbraně byly jedno nebezpečí. Sedmdesátiletý muž se selhávajícím srdcem uprostřed tohohle byl nebezpečí úplně jiné.
„Pan Dvořák potřebuje léky," řekla.
„Nikdo se nehne," odpověděl Tomáš.
„Možná má infarkt."
„Řekl jsem, ať se nikdo nehne!" Prst se mu na spoušti napjal.
Kateřina se mu podívala přímo do očí. „Přišel jsi sem pro peníze. Ne pro mrtvého dědu."
„Varuju tě."
„Ne. Varuješ sám sebe."
Tomáš polkl. Ztlumila hlas. „Nech mě mu dát jednu tabletku. Hlaveň drž na mně. Nic jiného se nezmění."
Ruka se zbraní se roztřásla. Za jeho zády Marek dál žádal na Adamovi nějaký sešit. To slovo k Kateřině doletělo jasně.
Účetní kniha.
Adam se opřel zády o lavici. „Jestli si Dominik Balík myslí, že jsem to sem přinesl, má špatné informace."
Marek popošel blíž. „Viděli tě odcházet od soudu s tím."
„Viděli mě odcházet s koženou deskou na dokumenty."
„Dej mi ji."
„Ne."
Marek natáhl kohoutek. Adam vypadal skoro znuděně.
Kateřina chápala, co ani jeden z lupičů nechápal. Mafiánský šéf nebyl bez ochrany. Žádný muž s pověstí Adama Riegera se netoulal městem sám ve tři ráno. Jeho ochranka byla buď venku, nebo schovaná dost blízko, aby mohla zasáhnout. Čekal. Na co, to nevěděla.
Ale Klepr Dvořák čekat nemohl.
Sáhla jednou rukou pod pult. Tomáš trhl brokovnicí vzhůru. „Ruce!"
„Jeho prášky mám ve fartuchu. Nechal je tu minulý týden."
Klepr na ni vytřeštil vyděšené oči. Byla to lež — jeho léky měl ve vlastní kapse.
„Beru je pomalu," řekla a zvedla dlaně tak, aby Tomáš viděl každý centimetr pohybu. Vytáhla z kapsy zástěry vlastní inhalátor na astma — jediné, co tam měla — a bez zaváhání ho přendala do dlaně jako by to byl lék na srdce. Šla ke stolu Klepra Dvořáka pomalým krokem, hlaveň brokovnice ji sledovala jako ukazatel na kompasu.
„Dýchejte se mnou," řekla mu potichu a vtiskla mu inhalátor do dlaně, protože skutečné léky, jak dobře věděla, měl v náprsní kapsičce už celou tu dobu — stačilo, aby na ně sáhl sám, až se pozornost odvrátí. Stařec pochopil. Ruka se mu přesunula k vlastní kapse, zatímco cizí inhalátor svíral jako rekvizitu.
U stolu číslo šest se odehrávalo něco, co změnilo směr celé noci.
„Poslední varování," řekl Marek. „Kde je ta kniha?"
„Pod stolem, jak řekla dáma," odpověděl Adam klidně. „Ale než na ni sáhneš, měl bys vědět, že Balík ti lhal o tom, co v ní je. Není tam nic o penězích, které bere z přístavu. Je tam, komu je posílá. A jedno z těch jmen je tvoje, Marku."
Ticho.
Markova pistole se maličko zaklonila. „Lžeš."
„Klidně si to přečti. Je to na straně devatenáct."
V tu chvíli se ozvalo prudké zabušení na skleněné dveře. Muž u vchodu s přilbou se otočil — a to bylo poslední, co udělal jako svobodný člověk. Dveře se rozletěly dovnitř, sklo se rozprsklo po dlaždicích, a dovnitř vtrhli tři muži v neprůstřelných vestách s nápisem POLICIE ČR na zádech. Ne náhodná hlídka strážníka Holuba — zásahová jednotka, o které Kateřina nic nevěděla a kterou tam nikdo nepovolal jinak než Adamovým tichým gestem k telefonu v kapse deset minut předtím, než vešla do dveří.
Tomáš upustil brokovnici, jako by ho pálila. Marek se otočil s pistolí, ale vteřina rozhodování ho stála všechno — jeden z policistů ho srazil k zemi dřív, než stačil vystřelit. Muž u dveří zvedl ruce, přilba mu sklouzla a odhalila tvář, kterou Kateřina neznala, ale kterou zřejmě znal někdo jiný v místnosti — Adam se na něj podíval dlouze, beze slova, a ten pohled řekl víc než jakýkoli výslech.
Za pár minut bylo po všem. Klepr Dvořák seděl s rukou na hrudi a dýchal už normálně, cizí inhalátor pořád svíral v dlani jako talisman. Mladý pár u okna se zvedal ze země, objímajíce se teď z jiného důvodu. Pepa v kuchyni konečně položil vařečku.
Adam Rieger vstal ze stolu číslo šest, sáhl pod desku a vytáhl tenkou koženou složku, kterou tam měl přilepenou páskou celou dobu. Podal ji jednomu z policistů bez jediného slova vysvětlení, jako by odevzdával vratnou láhev.
Pak přišel ke Kateřině, která stála za pultem a teprve teď si všimla, že se jí třesou prsty na kase.
„Jak jste věděla o hlídce, co jezdí každých jedenáct minut?" zeptal se.
„Nevěděla jsem nic. Vymyslela jsem si to. Strážník Holub bere dvě kostky cukru, to je pravda. Ale dneska má volno."
Poprvé za celý večer se na tváři Adama Riegera objevilo něco jako úsměv — malý, jednostranný, ale skutečný.
„Jak se jmenujete?"
„Kateřina Novotná."
„Kateřino, kolik vám dluží tenhle podnik za směnu?"
„Sto sedmdesát korun na hodinu. Proč?"
Nic neřekl. Jen si zapsal její jméno do telefonu a odešel dřív, než přijeli další policisté sepisovat protokoly.
*
Uplynuly tři týdny. Kateřina se vrátila k obvyklému životu — směny v bistru, nájem za garsonku na Klíši, který jí každý měsíc bral skoro polovinu výplaty, a matka v Domově pro seniory v Trmicích, za kterou dojížděla autobusem každou neděli, protože si nemohla dovolit auto. Přepadení se stalo místní legendou — jídelna U Nádraží měla najednou fronty lidí, co chtěli vidět „ten stůl" a „tu servírku, co si nevšimla pistole".
Pak jednoho čtvrtka odpoledne, když měla volno, jí zazvonil telefon. Neznámé číslo.
„Slečno Novotná, tady je advokátní kancelář Beneš a partneři. Voláme jménem pana Adama Riegera."
Srdce jí poskočilo way, jaký nečekala. „O co jde?"
„Rád by se s vámi sešel. Ohledně nabídky."
Sešli se v kavárně na Mírovém náměstí — ne v žádné z jeho restaurací, což si všimla a ocenila. Adam přišel bez doprovodu, v tmavě modrém saku, a objednal si černou kávu bez cukru.
„Chci vám nabídnout práci," řekl bez okolků. „Ne jako servírce."
„Jakou práci?"
„Vedení jedné z mých restaurací na nábřeží. Ta u Mariánského mostu potřebuje někoho, kdo umí číst lidi rychleji, než stihnou vytáhnout zbraň. Plat sto dvacet tisíc měsíčně, plus podíl na zisku."
Kateřina se na něj podívala přes okraj hrnku. „A co za to?"
„Nic. Za to, co jste udělala tu noc. Bez vás bych tam čekal na svoji ochranku o pět minut déle, než jsem měl. A Marek Souček by možná stihl přečíst tu stránku devatenáct dřív, než si uvědomil, na čí je straně."
„To zní jako splacení dluhu, ne jako nabídka práce."
„Je to obojí. Ale jestli tu práci nechcete, řeknu vám i to druhé, kvůli čemu jsem sem vlastně přišel."
„Poslouchám."
„Ten lupič, Tomáš Beran — dostal podmínku, protože byl mladistvý a spolupracoval s policií. Marek Souček dostal dvanáct let za pokus o vraždu a vydírání. A muž s přilbou byl bývalý zaměstnanec bezpečnostní agentury, kterou najal Dominik Balík — můj bývalý společník, který se rozhodl, že chce moje podíly v přístavní společnosti bez toho, aby za ně zaplatil. Ta kniha, co jsem měl pod stolem, ho poslala na deset let do vazby, než stačil utéct za hranice."
Kateřina mlčela chvíli, prstem obkružovala okraj hrnku. „A co z toho mám já?"
„Nic, pokud nechcete. Ale nabízím vám ještě jednu věc, o kterou jste nepožádala." Podal jí přes stůl bílou obálku.
Otevřela ji tam u stolu. Uvnitř byla kopie výpisu z katastru nemovitostí a smlouva — Adam na ni převáděl vlastnictví bytu v Klíši, ve kterém dosud bydlela v podnájmu, spolu s vyrovnáním dluhu jejího nájmu za poslední dva roky, který, jak se ukázalo, byl skoro sto osmdesát tisíc korun kvůli tomu, že majitel domu nezákonně navyšoval nájem bez ohlášení.
„To nemůžu přijmout," řekla okamžitě.
„Můžete. Je to darovací smlouva, ne úplatek. Zavolejte si svého vlastního právníka, ať to ověří, než cokoliv podepíšete. Netlačím na vás." Vstal, nechal na stole bankovku na kávu a dodal: „Práce na vás čeká, kdykoli budete chtít. Byt je váš bez ohledu na to, jak se rozhodnete."
Odešel a nechal ji sedět s obálkou v ruce a se zvukem cinkající lžičky o hrnek, který jí najednou připadal hlasitější než kdy dřív.
*
Kateřina si tu smlouvu nesla tři dny v kabelce, než ji ukázala právničce, kterou jí doporučila kolegyně z bistra. Právnička potvrdila, že je čistá — žádné háčky, žádné skryté podmínky. Kateřina podepsala. Ne kvůli vděčnosti a ne kvůli Adamu Riegerovi jako muži, kterého sotva znala. Podepsala, protože si po jedenácti letech placení nájmu, který ji nikdy nenechal ušetřit ani korunu navíc pro matku v Trmicích, konečně mohla dovolit složit vlastní klíč do vlastní zásuvky.
Práci v restauraci u Mariánského mostu přijala o měsíc později — ne proto, že by jí to nabídl Adam, ale poté, co se sama zeptala, jestli místo ještě volné. Při pohovoru seděla naproti manažerce, ne naproti němu. Adama od té doby potkávala jen občas, na chodbě, u jednacího stolu, jednou na vánočním večírku firmy, kde jí popřál hezký večer a odešel dřív, než stihla odpovědět.
Bistro U Nádraží dostalo od pojišťovny odškodné za rozbité dveře. Klepr Dvořák chodí na snídaně každou středu a pořád nosí u sebe cizí inhalátor, který mu tehdy vtiskla do dlaně — říká, že mu nosí štěstí, i když astma nemá.
A Kateřina, když jednou za čas otvírá zásuvku v kuchyni svého vlastního bytu na Klíši a vidí tam ležet klíč a papír s razítkem katastrálního úřadu, nepřemýšlí o vděčnosti ani o muži, který jí ten papír dal. Zavře zásuvku a jde si uvařit kávu, protože zítra má směnu v šest ráno a autobus na Trmice jí jede v devět čtyřicet, a to je jediná věc, na kterou má v tu chvíli čas myslet.
