Vesnice Rokytno nedaleko Náchoda voněla v září dýmem z komínů a vlhkým listím. U Boženy Krčmářové, na malém statku na kraji vsi, tuhle vůni skoro nebylo cítit — protože v kuchyni se od rána vařila polévka z vývaru a na parapetu stály muškáty, které tam sázela ještě tchyně, když byla mladou nevěstou v téhle stejné kuchyni.
Božena měla dvaačtyřicet let, manžela Františka, tři vlastní děti a k tomu dvě vnoučata od nejstaršího syna Pavla. Dům praskal ve švech. A přece, když sousedka z druhého konce vsi, stará Anežka, zemřela a zanechala po sobě manželovu tetu — vzdálenou, skoro cizí příbuznou —, byli to právě Božena s Františkem, kdo řekli: vezmeme si ji.
„Pamatuješ, jak Anežka seděla s tebou celou noc, když měla Anička zápal plic?“ řekla Božena manželovi a utírala si ruce do zástěry. „Nikdo ji o nic neprosil. Přišla sama.“
František neřekl nic, jen kývl a šel pro bedýnku na nářadí, aby udělal místo na půdě. Nikomu nebylo třeba nic víc vysvětlovat.
Teta se jmenovala Jarmila. Bylo jí osmdesát šest let, byla nevidomá už deset let a upřímně řečeno, jak se ve vsi říkalo, „už ne úplně při sobě“. Zapomínala jména, pletla si denní dobu, občas plakala bez důvodu. Sama si neuměla donést lžíci k ústům. Nikdo by jí nic nevyčítal, kdyby skončila v domově pro seniory v Náchodě — byla vzdálená příbuzná, ne matka, ne babička. Ale František jen mávl rukou nad těmihle řečmi sousedů.
„Člověk není pes, aby se dával pryč,“ řekl u stolu, a tím to skončilo.
Přivezli jí uzlík s věcmi — tři sukně, ohmataný růženec, fotografii nějakého muže v uniformě. Vykoupali ji, převlékli do čisté zástěry, uvázali šátek pod bradou. Nad postel pověsili gobelín s jeleny, i když Jarmila stejně nic neviděla. Božena prostě usoudila, že prázdná stěna je nepořádek.
A začal obyčejný život: bramboračka a pohanková kaše k obědu, občas instantní polévka z pytlíku pro děti, čaj se třemi lžičkami cukru, protože Jarmila měla ráda sladké. Doprovod na záchod, převlékání, mytí. A poslouchání jejích nesmyslů — protože stařenka mluvila bez přestání, tenkým, chvějícím se hlasem, o věcech, které nedávaly žádný smysl.
Až jednou večer, když v televizi v kuchyni běžela předpověď počasí a František po práci uklízel nářadí, se Jarmila posadila zpříma na posteli a řekla:
„Ve stodole je zloděj. Jdi, Franto.“
František se zasmál, ale šel. Ve stodole zastihl opilého souseda Vencu, jak si balí do pytle brambory a dvě sklenice kvašeného zelí. Náhoda, pomyslel si tehdy František. Hloupá náhoda.
Uplynuly možná dva týdny. Jarmila seděla na posteli, přebírala v prstech korálky růžence, když najednou ztuhla a natáhla ruku, hledajíc Boženin rukáv.
„Ať Honzík nejezdí do města. Auto se rozbije.“
Honzík, nejmladší syn, měl v sobotu jet s kamarádem Liborem na koncert do Náchoda, starou škodou octavia, kterou vždycky jezdili spolu, Honzík vždy vepředu vedle řidiče. Božena se zaváhala. František řekl, že jsou to nesmysly, ale podíval se na ženu a něco v jejím výrazu ho zastavilo. Honzík zůstal doma, i když zuřil a bouchl dveřmi tak, že se zachvěla okenní tabule.
Libor jel sám. V neděli ráno zazvonil telefon — narazil do svodidel na silnici do Náchoda, přesně na tom místě, přesně v tu dobu, kdy tam měli projíždět oba dva. Auto bylo zdemolované ze strany spolujezdce, té přední, kde vždycky sedával Honzík. Sám Libor skončil v nemocnici se zlomenou rukou a otřesem mozku. Nikdo v domě to nevyslovil nahlas, ale všichni si mysleli totéž.
Od té doby už nikdo Jarmiliným řečem před ní neřekl nesmysly. Pravda, pořád si pletla dny v týdnu, pořád si nepamatovala, že před hodinou obědvala, pořád si sama netrefila lžící do úst. Ale začali poslouchat.
V říjnu se Jarmila zatvrdila, že chce los do loterie. Opakovala to den co den, tenkým hlasem, tahajíc Boženu za rukáv: kup los, kup los. Božena to odbývala týden, pak druhý. Nakonec František, když jel traktorem pro díly na secí stroj, zastavil u trafiky v Náchodě a koupil jeden obyčejný los Sportky za sto korun — spíš aby stařenka dala pokoj, než že by čemukoli věřil.
Los ležel na kredenci tři dny, než ho vůbec někdo zkontroloval. Kontrolovala dcera Anička, přes aplikaci v mobilu — a vykřikla tak, že František upustil vidličku na zem.
Vyhráli sedm milionů dvě stě tisíc korun.
Ve vsi se mluvilo různě — jedni říkali „přes pět mega“, jiní „sedm a něco“, protože sama rodina, jak už to u prostých lidí bývá, o tom mluvila vyhýbavě, aby to nikdo nevěděl přesně. Ale částka byla skutečná: 7 200 000 korun, převedená na účet v bance v Náchodě, potvrzená papírem, který si Božena uložila do desek s rodinnými dokumenty a zamkla do zásuvky komody.
Za ty peníze splatili hypotéku na dům, koupili Pavlovi ojetou škodu superb na rozvoz zboží a Jarmile — nový župan s kytičkovým vzorem, perník z Pardubic, který zbožňovala, a krásný přehoz na postel, vínový se zlatými vzory.
„Ona ten přehoz stejně nevidí,“ prohodil kdosi ve vsi s úšklebkem.
„Ona vidí jinak,“ odpověděla Božena a víc se k tomu nevracela.
Teď, skoro rok poté, když v televizi po osmnácté hodině běží večerní seriál a za oknem voní posekaná tráva a dým ze sousedova ohniště, sedí Jarmila na tom vínovém přehozu, v čisté zástěře a naškrobeném šátku, jako panenka. Přebírá v prstech růženec, lehce se pohupuje a mumlá cosi hezkého svým tenkým hlasem — nikdo se už nesnaží rozluštit slova, prostě sedí u ní, kdo zrovna má čas.
Ona si pořád nepamatuje, že obědvala. Pořád si sama netrefí lžíci do úst. Ale Božena si každý večer sedá vedle ní na kraj postele, bere její ruku do své a říká:
„Tak co, teto, ještě nám něco povíte?“
A Jarmila se usměje.
