Kupovala jsem to balení oplatek stejně jako posledních třicet let – Kolonáda, ty s vanilkovou náplní, co je v Karlových Varech seženete v každé trafice u kolonády. V košíku k tomu ležela ještě čokoláda Studentská pečeť, protože vnoučata k babičce chodí ve čtvrtek a pátek, a čtvrtek je náš den na „tajné" sladkosti, jak to nazýváme.
Jenže tenhle čtvrtek mi dcera Kateřina ten sáček vzala z ruky ještě u dveří.
„Mami, my jsme se domluvili s Honzou, že cukr omezujeme. Tobiášovi je pět, má sklony k nadváze, zubařka nám minule řekla dost jasně, co si o tom myslí."
Stála jsem v předsíni v kabátě, tašku s nákupem jsem měla pořád v ruce, a najednou jsem si připadala jako přistižená na hranicích s pašovaným zbožím.
„Kačenko, jednu oplatku o víkendu, to přece není žádná tragédie."
„Není to o jedné oplatce. Je to o tom, že když je u tebe, tak si myslí, že tady platí jiná pravidla než doma. A pak doma zase brečí, že chce sladké jako u babičky."
Měla pravdu, samozřejmě. Jenže mě to bodlo o to víc.
Bydlím v Rokycanech, v paneláku na sídlišti, kde jsem prožila skoro celý život. Dcera s rodinou má domek dvacet minut autem, ve Volduchách, tak k nám jezdí dost pravidelně – ona do práce, děti ke mně po škole, než si pro ně Honza odpoledne zajede. Byl to pro mě rituál: ve čtvrtek nastrouhat jablko, přidat trochu skořice, a k tomu ta oplatka nebo kousek čokolády, když se povedlo přinést jedničku z matematiky.
Po tom incidentu u dveří jsem tři týdny sladkosti do domu vůbec nekupovala. Tobiáš se mě druhý týden zeptal, jestli jsem se na něj zlobila, že mu nedávám nic dobrého. Sedmiletá Eliška, jeho starší sestra, byla praktičtější – přinesla si vlastní sáček žvýkaček schovaný v penálu a nabídla mi jednu, ať prý taky nejsem smutná.
Zavolala jsem Kateřině a řekla jí, že bych chtěla, abychom si sedly a promluvily si to pořádně, ne mezi dveřmi s taškou v ruce.
Sešly jsme se v neděli u ní na zahradě, děti byly s Honzou na fotbale. Přinesla jsem s sebou ten sáček oplatek – naschvál, aby byl na stole mezi námi, jako důkazní materiál.
„Nechci ti kazit výchovu," začala jsem. „Ale chci, abys věděla, jak se u toho cítím. Není to jen o cukru. Je to jediná věc, kterou jim ještě umím dát, co jim ty a Honza nedáváte. Vy jim dáváte školu, kroužky, dovolené, který si já v jejich věku nemohla ani představit. Já jim dávám tu oplatku ve čtvrtek."
Kateřina otáčela v ruce hrnek s kávou dýl, než jsem čekala, než promluvila.
„Mami, já vím, že to neděláš zle. Ale představ si to z mý strany. Tobiáš byl loni na prevenci u dětský lékařky a ona mi řekla, že už teď je na horní hranici váhy pro svůj věk. Že bysme s tím měli něco dělat, dokud je čas, a ne až mu bude třináct a bude se stydět jít na hřiště. Já se bojím, mami. A když pak přijde domů a řekne, že u babičky může všechno, tak se cítím jako ta zlá, co všechno zakazuje."
Bylo mi z toho úzko. Ne kvůli sobě – kvůli němu. Nikdy jsem si nepřipustila, že by to mohl být problém, protože jsem to brala jako neškodnou tradici, ne jako řešení, kterým bych mu ubližovala.
Domluvily jsme se na kompromisu, ale ne na takovém, jaký bych si sama vymyslela – lepším. Sladkosti zůstanou, ale jednou za dva týdny, ne každý čtvrtek, a místo čokolády a oplatek budu kupovat věci, který Tobiáš taky miluje: mražený jogurt z Albertu, ovocné tyčinky, jednou za čas domácí perník bez přidaného cukru, co jsme s Eliškou začaly péct spolu jako nový rituál – ona ráda meří lžičky, já hnětu těsto.
První dva čtvrtky beze sladkého Tobiáš brečel, že ho nemám ráda. Řekla jsem mu, že ho mám ráda tak moc, že chci, aby byl zdravý a silný, až povyroste, a že sladkosti si teď necháváme na výjimečné dny – na jeho narozeniny, na Vánoce, na jedničku z diktátu.
Uplynuly tři měsíce. Minulý týden jsme byly s Kateřinou na kontrole u té dětské lékařky spolu – požádala mě, ať jdu s ní, protože prý chci vědět, jak to s ním je, tak ať to slyším z první ruky. Doktorka řekla, že Tobiáš zhubnul kousek podle křivky a že je to přesně ten směr, který potřebují.
Cestou od lékařky jsme se zastavily na zmrzlinu – opravdovou, s pravou vanilkou, v cukrárně na náměstí. Tobiáš si dal dvě kopečky, Eliška tři, protože přinesla domů jedničku z přírodovědy a já jsem slíbila, že to bude počítat jako výjimečný den.
Sedly jsme si s Kateřinou na lavičku vedle kašny. Děti běhaly kolem holubů, hnaly je ke kašně a zase zpátky, Tobiáš s kornoutem nakloněným tak, že mu po ruce stékal pramínek rozteklé vaniilky až k zápěstí. Olízl si ho a zubil se na mě přes rameno.
„Babi, dáš mi příště taky tři kopečky, když budu mít jedničku?"
„Uvidíme, co to bude za jedničku," řekla jsem a podala mu papírový kapesník.
Eliška mezitím honila posledního holuba k fontáně, s prázdným kornoutem v ruce jako s trofejí, a smála se tak hlasitě, že se po nás ohlédla starší paní se psem na vodítku.
