Marcela mi vzkázala přes syna, že jsem sobec. To slovo mi vrtalo hlavou celý týden, ještě když jsem vrtal do brzdového kotouče na zvedáku.
Jmenuju se Radek, je mi čtyřiačtyřicet, mám autoservis kousek od Kbelského letiště — dva zvedáky, kompresor, který kašle už třetí rok, a jednoho učně, co mi loni rozbil turbo na Octavii. Dcera Verunka má dva roky a půl. S manželkou Petrou jsme si spočítali, že školka nás vyjde na osm set korun měsíčně plus obědy, jenže volné místo je až od září, a teď je únor.
Tchyně Marcela je pořád ještě v práci — vede účtárnu ve firmě, co dováží kancelářský nábytek, do penze jí zbývají tři roky. Bydlí dvacet minut od nás, v Hloubětíně, v paneláku s výhledem na tramvajovou smyčku. Petra jí zavolala v neděli večer, seděli jsme u telewize, dávali detektivku, a zeptala se, jestli by nemohla hlídat Verunku ve středy a čtvrtky, dokud nezačne školka.
Marcela na to řekla, že pracuje na plný úvazek a nemá na to sílu ani čas.
Petra se rozbrečela v kuchyni nad hrncem s vývarem. Řekla mi, že prý je jasné, na čí straně matka stojí — na své vlastní.
Já jsem to slyšel jinak. Slyšel jsem ženskou, která si dvacet let ráno v šest budí budík, jezdí metrem z Českomoravské na Anděl, sedí u tabulek do půl páté a ve středu večer chodí na kurz němčiny, protože chce v šedesáti ještě rozumět fakturám z Drážďan. Slyšel jsem ženskou, která pohřbila manžela před sedmi lety a rozhodla se, že nebude sedět doma a čekat, až ji někdo potřebuje.
Já jí zavolal sám, v pondělí, o polední pauze, seděl jsem na zvedáku s bagetou v ruce.
Zeptal jsem se, jak se má. Ne jak to bude s hlídáním — jak se má ona.
Marcela mlčela tak dlouho, že jsem si myslel, že spadl hovor.
Pak řekla, že jí je líto, jak to Petře řekla. Že to vyznělo, jako by jí na Verunce nezáleželo, a že to tak není. Že celý víkend přemýšlela, jak by to mohla zvládnout — dojet ve středu po práci, hlídat do večera, jenže ve čtvrtek má poradu s jednatelem a nemůže si vzít volno, protože právě přebírají nový sklad v Horních Počernicích a bez ní se ten inventurní systém nikdo nenaučí ovládat.
Řekl jsem jí, že to chápu. A myslel jsem to vážně.
Doma jsem to řekl Petře takhle: tvoje máma neříká ne tobě. Říká ne tomu, že by měla vyměnit svůj poslední kus života za náš rozvrh.
Petra se na mě podívala, jako bych zradil.
Řekla, že když byla malá, babička — tedy Marcelina matka — hlídala ji každý den, i v sobotu, a nikdo se jí neptal, jestli chce. Že to prostě dělala, protože to dělaly všechny.
Zeptal jsem se, jestli byla ta babička šťastná.
Petra neodpověděla. Otočila se k dřezu a začala mýt hrnec, který byl čistý.
* * *
Tři týdny jsme to táhli takhle: Petra brala Verunku na dvě odpoledne do práce, sedávala s ní na chodbě marketingového oddělení a krmila ji piškoty z automatu, zatímco stíhala emaily s klientem z Ostravy. Já jsem ve středu zavíral servis o hodinu dřív, což znamenalo, že jsem odmítl dvě zakázky a jednoho štamgasta, co jezdí s Passatem už devět let.
Marcela za námi přijela v sobotu, bez ohlášení, s tortou od cukrářky na Palmovce a s taškou plnou dětských knížek, které koupila v antikvariátu na Vinohradech.
Sedla si na koberec vedle Verunky, rozložila knížky do kruhu a začala jí číst o žabákovi, co hledal domov.
Když Verunka usnula na jejím rameni s otevřenou pusou, Marcela se ke mně otočila a řekla, že přišla s návrhem.
Ne že bude hlídat pravidelně. Ale že by mohla brát Verunku každou druhou sobotu na celý den — na trh na Jiřáku, do zoo, kam ji chtěla vzít, dokud jí síly stačí — a že tím uleví Petře alespoň o jeden den v týdnu, kdy si Petra může vyřídit, co potřebuje, aniž by řešila hlídání.
Petra stála ve dveřích kuchyně s utěrkou v ruce a mlčela.
Řekl jsem, že to zní jako dobrý začátek.
Marcela dodala ještě jednu věc — že do penze jí zbývají tři roky a že ty roky chce dožít v práci, ne proto, že by nás neměla ráda, ale protože ví, co se stane ženě, která jednoho dne zůstane jen babičkou. Viděla to u svojí kolegyně Hany, co odešla z firmy v padesáti sedmi kvůli vnoučatům a za dva roky brala prášky na deprese, protože jí nikdo neřekl, že prázdný kalendář bolí stejně jako ztráta.
* * *
V dubnu přišla nabídka na volné místo ve školce na Kyjích, dřív než jsme čekali. Verunka nastoupila prvního května.
Marcela ji bere každou druhou sobotu doteď — byli včera spolu v zoo na Troje, Verunka mi ukazovala fotku, jak krmí kozu přes plot, a Marcela na fotce má na sobě šátek, co dostala od Verunky k narozeninám, uvázaný nakřivo, protože jí ho uvazovala tříletá ruka.
Petra už o tom víkendu nemluví jako o dluhu, co jí matka splácí. Mluví o tom jako o dárku, který si Marcela sama vybrala dávat.
A ten kompresor v servisu pořád kašle. Ale to už je jiná historie.
