Ta zima byla suchá — sníh napadl jednou v lednu a hned se rozpustil, jako by si to rozmyslel. Eva Nováková si toho všimla, protože každé ráno vycházela na terasu s hrnkem kávy a kontrolovala hladinu ve studni. Bydlela na kraji Lučenecké Bystřičky, v domě, který zdědila po rodičích, a pod zahradou měla to, co si teprve před třemi lety uvědomila, že má cenu zlata: pramen. Ne nějaký magický, žádná pohádka — obyčejná studená voda, která tekla ze svahu už od dob, kdy její dědeček ještě chodil do lesa na houby a bral si s sebou konev.
Zeť Marek přijel v sobotu, zaparkoval stříbrnou Octavii až na trávník, což Eva nesnášela, a vešel dovnitř bez zaklepání, jak to dělal poslední dva roky čím dál častěji.
„Potřebuju s tebou mluvit o tom prameni," řekl, ještě než si sundal boty.
Eva postavila konvici na sporák. „O jakém prameni?"
„Nedělej, že nevíš. Ten dole za sadem. Mluvil jsem s chlapem z Poděbrad, dělá v balírně minerálky, říkal, že takový zdroj má cenu bytu v Praze."
Dcera Petra seděla u stolu a dívala se do talíře. Byla těhotná s druhým a poslední dobou souhlasila se vším, co Marek řekl, protože už neměla sílu na hádky. Eva to viděla a bolelo ji to víc než ta drzost se zaparkovaným autem.
„Ten pramen patří k pozemku," řekla Eva. „A pozemek je zapsaný na mě."
„Zatím," odpověděl Marek a usmál se tím úsměvem, který Eva nikdy neměla ráda — jako by právě vyhrál sázku, o které ona ani nevěděla, že se sází.
*
O čtrnáct dní později přišel dopis od notářky z Rakovníka, JUDr. Součkové. Formální jazyk, ale jasný obsah: Marek se ptal, jestli existuje nějaký způsob, jak "zajistit budoucí generaci" přístup k vodnímu zdroji na pozemku paní Novákové, případně jestli by šlo zřídit věcné břemeno ve prospěch vnoučat. Podepsáno jménem Petry, i když Eva poznala, že styl věty není dceřin.
Ten večer zavolala Eva své sestře Jitce do Berouna.
„Chce mi sebrat vodu, Jitko. Ne dům, ne zahradu — jenom to, co je pod zemí a co nikdy nikoho nezajímalo, dokud to nezačalo vypadat jako byznys."
„A Petra?"
„Petra mlčí. Sedí a hladí si břicho a mlčí."
Jitka chvíli nic neříkala, pak řekla: „Tak si to nenech vzít po dobrém. Zajdi za právníkem."
*
Eva měla ještě jednu věc, o které Marek nevěděl. Před rokem, když jí zemřel manžel Radek, sepsala s obecním úřadem ve Lhotě dohodu — obec od ní odkupovala právo napojit se na pramen pro veřejný vodovod, protože místní studny v suchých letech vysychaly a lidé ve vesnici nosili vodu v barelech z cisteren. Cena nebyla vysoká, osmdesát tisíc korun ročně jako věcné plnění, ale byla tam jedna podmínka, kterou si Eva sama vyžádala: zdroj zůstává v jejím vlastnictví a žádná třetí osoba k němu nesmí získat právo, dokud ona sama nerozhodne jinak.
Marek o tom nevěděl, protože smlouvu podepisovala u notáře sama, bez rodiny, tři měsíce po pohřbu, když všichni mysleli, že jen "vyřizuje papíry po tátovi".
*
Napětí vyvrcholilo o měsíc později, na křtinách vnuka Tomáše v kostele v Lučenci — ne, v tom kraji je to spíš v malém kostelíku v Divíně, kam rodina jezdila odjakživa. Po obřadu se všichni sešli na zahradě u Evy, protože jinde by se to nevešlo, a Marek, po dvou pivech, na to přišel před celou rodinou.
„Evo, já myslím, že je čas to vyřešit rozumně. Petra a děti mají právo na tu vodu, jednou to bude jejich dům."
Eva stála u grilu, s kleštěmi v ruce, a otočila se pomalu — jedno z mála slov ze zakázaného seznamu si tady dovolila, protože jinak by ta chvíle nefungovala.
„Marku, ten dům bude jednou Petřin, to je pravda. Ale voda pod ním patří obci Lhota už jedenáct měsíců. Prodala jsem právo k odběru. Osmdesát tisíc ročně, na dvacet let dopředu, s podmínkou, že zdroj spravuju jenom já a nikdo jiný k němu nemá přístup, dokud jsem naživu."
Ticho na zahradě bylo takové, že bylo slyšet, jak soused Kubovi štěká pes za plotem.
„Tos podepsala bez nás?" zeptal se Marek a hlas mu poskočil o půl tónu výš, než chtěl.
„Podepsala jsem to jako vdova, která věděla, že jednou přijde někdo, kdo si spočítá cenu vody dřív než cenu rodiny." Eva položila kleště na gril. „Notářka má kopii, obecní úřad má kopii, a ty teď máš odpověď."
Petra vzhlédla od kočárku, poprvé za celé odpoledne se podívala Markovi přímo do očí, ne na talíř. „Já jsem ten dopis nepsala," řekla tiše, ale tak, aby to slyšeli všichni. „Podepsala jsem, protože jsi mi ho dal před nosem a řekl, ať to nekomplikuju."
Marek otevřel pusu, ale nic z ní nevyšlo. Postavil pivo na stůl, tak prudce, že se trochu vylilo na ubrus, a odešel k autu. Nikdo ho nezastavoval.
Eva druhý den zajela do Rakovníka, k notářce Součkové, a nechala připsat k dohodě ještě jeden dodatek: kopii smlouvy uložila i do bankovní schránky na Petřino jméno, s poznámkou, že přístup k ní má výhradně dcera — bez ohledu na to, kdo bude v tu chvíli jejím manželem. Petra se odstěhovala k Evě o tři týdny později, s Tomášem v náručí a s druhým dítětem pod srdcem, a Marek přijel jen jednou, pro věci v krabici, kterou mu Eva podala už sbalenou u branky.
