Jmenuji se Radek Kopřiva, jedenadvacet let dělám údržbáře v domově pro seniory na kraji Bystřice pod Hostýnem, a za tu dobu jsem viděl ledacos – prasklé trubky, spadlé okapy, jednou i srnu v zahradě. Ale tohle mi vrtalo hlavou nejdýl.
Bylo to loni v listopadu, foukal ten mokrý vítr od rybníka a topení jelo na plný výkon. Přišla za mnou vrchní sestra Jitka Vaňková s papírem od nějaké firmy z Zlína, co dělá polepy na dveře. Ne obyčejné cedulky se jménem, jaké tam byly odjakživa – ale celé fototapety věrné originálu, s prasklým lakem, s barvou, co léta blednul na slunci, klidně i s otiskem kliky, jak ji ošoupaly ruce za třicet let.
„Máme tu paní Součkovou," řekla mi Jitka a podávala mi hrnek kafe, který jsem si vlastně nestihl dopít. „Pořád bloudí po chodbě, hledá dveře od baráku v Holešově. Modré, s mosaznou klikou ve tvaru lva. Syn nám poslal fotku."
Já jsem tomu tenkrát moc nevěřil. Myslel jsem si, upřímně, že je to nějaká móda z internetu, co za pár měsíců zapadne, a já budu ty polepy sundávat žiletkou z rámu. Měl jsem toho dost i tak – tři patra, čtyřicet dva pokojů, a jeden výtah, co se kazil skoro každý týden.
Ale objednávku jsem odvezl. Foťák od syna paní Součkové, pár centimetrů, barevný vzorník. Firma poslala fólii asi za tři týdny, přišla balíkem, zabalená jak plakát. Modrá, trochu jiná modrá než čekáte – ne jasná, spíš vybledlá, jako ta stará dlaždice u nádraží. S tou klikou, natištěnou tak, že to na dálku vypadalo jako skutečný kov.
Lepil jsem to sám, v úterý odpoledne, kdy byla paní Součková na fyzioterapii dole v přízemí. Nechtěl jsem, aby to viděla dělat – chtěl jsem, aby to prostě jednou našla.
Vrátila se výtahem, s chodítkem, unavená po cvičení. A zastavila se asi tři metry od dveří. Nešel jsem k ní, zůstal jsem opřený o vozík s nářadím na konci chodby, dělal jsem, že kontroluju kolečko, co vrzalo.
Stála tam dlouho. Pak natáhla ruku a přejela po té namalované klice – ne po skutečné klice pokoje, která byla o kousek vedle, ale přesně po tom natištěném lvu. „To je náš dům," řekla nahlas, nikomu konkrétně, možná sama sobě. „Tati to natíral před svatbou Mařenky."
Odešel jsem tehdy pryč, protože jsem neměl co dodat a nechtělo se mi rušit. Ale od Jitky jsem se dozvěděl, že ten večer poprvé za tři měsíce nezvonila na sestry v deset v noci s tím, že chce domů.
Objednávky pak přibývaly. Pan Dostál z Přerova, kterému jsme dali zelené dveře s prasklým sklem v horní části – přesně jak to měl na chalupě. Paní Krejčová, co si pamatovala jen červenou barvu a číslo 14, napsané ručně, protože smaltovaná cedulka jí kdysi ukradli kluci ze sídliště. Tomu jsme věřili na slovo, jinou fotku jsme neměli.
Nejsem člověk, co by nad prací brečel, ale přiznám, že jsem si u těch dveří párkrát sedl na chvíli na schody a nechal to na sebe dolehnout. Ne kvůli té ztrátě paměti jako takové – to je smutné samo o sobě a nic s tím nenadělám. Ale kvůli tomu, jak málo stačí. Barva na plastu. Kousek vytištěného kovu. A člověk, co bloudil chodbou jako v cizím městě, se najednou zastaví, protože poznal domov.
Firma ze Zlína teď dělá polepy pro tři domovy v kraji a prý jednají i s zařízením někde u Olomouce. Cena vyšla, pokud si vzpomínám, kolem osmi set korun za dveře, plus doprava. Ředitelka to loni zafinancovala z fondu na modernizaci, protože prý žádná jiná investice se jí tak rychle nezaplatila – ne penězi, ale klidnějšíma nocema, míň pádů, míň volání na noční sestru.
Paní Součková zemřela letos v srpnu, klidně, ve spánku, v pokoji s modrými dveřmi. Syn si tu fólii chtěl vzít s sebou, ale nešla sundat, aniž by se potrhala. Tak jsem mu aspoň vyfotil dveře, ještě než jsme je oloupali pro dalšího nájemníka, a poslal mu to na mobil. Řekl mi, ať tam tu modrou necháme, pro toho, kdo přijde po ní. Že třeba bude potřebovat to samé.
