Ráno po těch narozeninách jsem seděl v kuchyni a koukal na zeď. Na té zdi byla fotka — já, Magda a malý Toník, někde na výletě v Beskydech. Normální fotka. Jenže já se na ni nemohl dívat bez pocitu, že jsem to všechno zkurvil.
Protože včera večer, přímo přede mnou, hodila paní Hana — moje tchyně — dort mojí ženě do obličeje.
A já tam stál s pitomým úsměvem, protože jsem nevěděl, co dělat. Padesát lidí kolem. Restaurace Na Staré poště v Ostravě-Porubě. Všechno nazdobený, balónky, výzdoba, Magda to chystala dva měsíce. A najednou tchyně popadne třípatrovej dort za 2800 korun od cukrářky z Hrabůvky a mrskne ho jako granát.
Přesně po tom, co řekla: „No tak, Magdičko, tak nám ukaž, jak umíš bejt vzorná manželka, když ti teda manžel všechno platí!“
Magda ztuhla. Krém jí stékal po vlasech, po nových šatech. Po tváři. A já tam stál.
Neudělal jsem nic.
Tak proto teď sedím v kuchyni a nemůžu se na tu fotku podívat.
Telefon mi pípnul. Zpráva od Máry, mýho kámoše z realitky: „Hele, Jákob, nezlob se, ale tvoje tchyně mi dala podepsanou plnou moc a reservačku na prodej tvýho baráku. Říkala, že to máte domluvený. Je to pravda?“
Málem jsem upustil hrnek s kafem.
Barák? Můj barák ve Vřesině? Ten, co jsem ho koupil za ušetřený prachy z dvou let práce v Holandsku? Ten, kde teď bydlíme s Magdou a Toníkem? Paní Hana mi volala třikrát během posledního měsíce, ať jí dám generální plnou moc na správu nemovitosti — prej kvůli nějakýmu úřednímu kolečku s daní z nemovitosti, že mi ušetří starosti. Mám stavební firmu, furt něco řeším, tak jsem jí to podepsal. Proč bych jí nevěřil, vždyť je to máma mý ženy.
Zvedl jsem se od stolu a vyjel do kanceláře Máry na Sokolské třídě.
Na stole ležela rezervační smlouva. Kupující už složili zálohu — 350 tisíc korun. Na účtu paní Hany.
„Kdy se to mělo prodat?“ zeptal jsem se tiše.
„Do tří týdnů. Cena je 4,7 milionu. Už to běží.“
Díval jsem se na to číslo. Na podpis tchyně. Na razítko.
Nechal jsem si udělat kopie. Pak jsem napsal Johaně — naší právničce: „Plna moc na prodej baráku, podepsána omylem. Okamžitě odvolat, prosím. A sepis mi to, ať to platí dneska, teď hned.“ Odepsala do deseti minut: „Za dvě hodiny to máš u notáře ve Vratimově. Stav se.“
Vzal jsem auto a jel.
Cestou mi volala Magda. Hlas měla dutej, jako když člověk probrečí celou noc a pak už nemá čím brečet.
„Jáku, ona prej řekla, že jsem si to zasloužila. Že jsem příživnice. Volala to teď ségře.“
„Co Lenička?“
„Lenička jí to schvalovala. Že prej Magda moc vyskakuje, pořád něco organizuje, dělá ze sebe paničku. Že to bylo výchovný.“
Zastavil jsem na krajnici u benzínky Orlen na Českobratrský. Ruce se mi třásly.
„Magdi, já se ti chci omluvit. Za včerejšek. Za to, že jsem tam stál jako solnej sloup a nic neřekl. Pět let. Pět let jsem čekal, až se to samo spraví. A vono to nikdy nepřišlo. Tak teď to spravuju já.“
„A jak?“
„Začnu tvym barákem, kterej se má jakože prodat.“
Ztichla.
„Počkej… co?“
„Tvoje matka podepsala smlouvu na prodej našeho baráku. Dala jsem jí plnou moc, protože ze mě udělala idiota. Teď ji odvolávám. A pak pojedu za ní.“
Magda chvíli mlčela. Pak řekla: „Já chci bejt u toho. Když jí to řekneš. Já chci bejt u toho, Jákube. Poprvý za pět let nechci bejt schovaná za dveřma.“
Dvě hodiny nato jsem stál v obýváku tchyně na Dubině. Vedle mě Magda. V ruce kopie smluv, co jsem sebral na realitkách, a odvolání plný moci, orazítkovaný notářem.
Paní Hana seděla v křesle. Naproti ní Lenička, švagrová, která se tvářila, že právě přišla omylem na kafe. Na konferenčním stolku ležel nedopitej šálek, talířek s okrojenou bábovkou a lesklej katalog kuchyní — Lenička si právě zařizovala novej byt v Hrabové.
„Tak co zas Magdička vyvádí?“ spustila paní Hana, aniž by zvedla hlavu. Líčila si obočí před zrcátkem.
„Magda nic. Přišel jsem já,“ řekl jsem a položil papíry na stůl.
Chvíli se dívala na ty listy. Pak na mě. Pak na Magdu.
„Co to má bejt?“
„Smlouva na prodej mýho baráku. Včera jste hodila do Magdy dort. Dneska ruším váš obchod za skoro pět miliónů. Stav je 1:1. Chcete pokračovat?“
Lenička nadskočila: „Tys přišel o rozum? To je naše matka!“
„Jo,“ otočil jsem se k ní. „Tvoje matka. Moje tchyně. A Magdina matka, která ji včera ponížila před padesáti lidma. Jak bys teda chtěla, abych se s ní bavil? Mám zatleskat?“
Paní Hana pomalu vstala. Už se neopírala. Narovnala se a já viděl, že zbledla ne leknutím, ale vztekem.
„Ty drzej spratku! To je moje věc!“
„Ne. Barák je napsanej na mě. Magda tam má věcné břemeno, ale já jsem výlučnej vlastník. Vy jste neměla žádný právo s tím nakládat. A já tu plnou moc odvolávám. Teď. Okamžitě.“
Máchla ke mně rukou, prsten břinkl o hranu stolu.
„Já už ty peníze utratila!“
„Za co?“
Ticho. Lenička zrudla.
„No tak, paní Hano. Za co?“
„Za tvoje dary! Za ty tvoje narozeniny! Aby to jakože nějak vypadalo! Chtěla jsem, aby syn, teda zeť, měl oslavu jako člověk! Já ti dala hodinky! Zlatý!“
Sundal jsem si z ruky hodinky Prim, co mi je včera slavnostně předala, a položil jsem je na stůl vedle bábovky.
„Tady jsou. Vraťte je do klenotnictví na Masarykově náměstí. Účtenku máte?“
„To je dárek!“
„To je dárek koupenej za cizí zálohu na barák, kterej mi nepatří. Takže darování je neplatný. Vracím.“
Lenička vykřikla: „Ne všechno šlo na ty pitomý hodinky!“
Podíval jsem se na ni. A najednou mi to došlo.
„Leničko… kolik?“
„Nic! Mamka mi jenom pomohla!“
„Kolik?!“
Magda se na sestru podívala. Ta se zhroutila zpátky do křesla.
„Dvě stě tisíc. Potřebovala jsem to. Mám dluh za ten kadeřnickej salon ve Vítkovicích, sešrotovaly se mi dvě křesla a nájem zvedli, a tys mi řek, že mi nepůjčíš, že si to mám vydělat!“
„Takže tvoje matka prodává můj barák, aby tobě zachránila krachující podnik?“
„Neprodala ho ještě!“
„Protože jsem to zjistil. Kdybych to zjistil vo tejden pozdějc, tak už spíme s Magdou pod mostem!“
Paní Hana se rozbrečela. Velký, hlasitý vzlyky, celý divadlo.
„Já pro vás všechno! Všechno! Já pro ty děti…“
Stoupl jsem si blíž. Poprvé za pět let jsem necítil strach, že něco řeknu špatně.
„Ne, paní Hano. Vy ne pro děti. Vy pro sebe. Protože musíte všechno řídit. Všechno kontrolovat. A kdo vás neposlechne, toho ztrestáte dortem nebo mu prodáte střechu nad hlavou. Děcka jsou jenom záminka. Krycí slovo pro vaši potřebu vládnout.“
Ztichla. I Lenička ztichla. V pokoji bylo slyšet jenom tikot starých pendlovek na zdi — jediná normální věc v tom bytě.
Pak mi zazvonil telefon. Mára.
„Jákobe, kupující tlačej. Chtějí zpátky tu zálohu. Paní Hana jim podepsala papír, že když z obchodu sejde, peníze vrátí do dvou dnů. Prej už volali třikrát, jsou dost nepříčetní. Je to mladej pár z Havířova, chtěli se stěhovat.“
Paní Hana popadla dech. „Já to nemám! Všechno jsem dala Leničce! A tobě!“
„Tak to teda nemáte. A víte co? Buď ty peníze seženete do zítřka, nebo to jde k soudu. Občanskej zákoník, paragraf 2991 a následující — bezdůvodný obohacení. Dlužníkem jste vy.“
Lenička vyštěkla: „Ty ji dáš k soudu? Vlastní tchyni?“
Otočil jsem se na ni. Klidně.
„Tvoje matka chtěla prodat barák, kde bydlí moje dítě. Tak jo. Klidně jo. Jestli je to potřeba, tak jo.“
Paní Hana se sesunula do křesla. Lenička brečela. A Magda stála vedle mě, rovná jako svíčka, a poprvé za pět let se nedívala do země.
Když jsme jeli domů tou rozbitou cestou od Dubiny k Vřesině, Magda se najednou tiše zeptala: „Co teď?“
„Teď to bude bolet. Ale bude to čistý.“
„Tys jim to fakt řek. Všem. I Leničce.“
„Protože Lenička taky házela dort. Jenom rukama tvý matky. A ty to víš.“
Nic neřekla. Dívala se z okna na ubíhající pole, na komíny staré Vítkovické haldy na obzoru. Pak se usmála. Ne šťastně. Ale s úlevou.
Večer jsem seděl doma u kuchyňskýho stolu a psal zprávu. Ne do rodinnýho chatu — ten už dávno vedly jenom hádky. Ale všem jednotlivě. Tchyni, Leničce, švagrovi, i strejdovi z Opavy, co se furt ptal, proč k němu nejezdíme.
„Od dnešního dne jakýkoliv kontakt s Magdou výhradně přes mou osobu. Dokud se paní Hana Magdě veřejně neomluví za věerejší událost, nevstupujete do našeho domu a neuvidíte Toníka bez mé přítomnosti. Obchod s domem je zrušen. Zálohu vracíte. Diskuse není potřeba. Díky za pochopení. Jákob.“
Magda si mi sedla za záda. Četla to přes rameno. Pak řekla: „Ona se neomluví. To víš, že jo?“
„Možná ne. Ale už nikdy neřekne, že nevěděla, kde jsou hranice. Už nikdy nebude moct říct, že jsem mlčel. Protože teď jsem promluvil. A ví to i všichni ostatní.“
Druhej den jsem doprodal hodinky. Klenotník na Masaryčce, pán v letech s brýlema na šňůrce, je vzal zpátky se ztrátou, ale vzal. Lenička po dvou hodinách hysterickýho telefonátu poslala na účet 120 tisíc. Zbytek musela tchyně vzít ze svýho — z nějakýho spoření, co měla schovanej na stáří. Do týdne měli kupující svoje peníze. Jejich poděkování bylo stručný, ale bylo tam. Nic jsem jim nevysvětloval, jen jsem řekl: „Byla to chyba. Omlouvám se za komplikace.“ Nechtěli nic slyšet. Byli rádi, že maj klid.
Ten tejden doma bylo ticho jak v kostele. Magda se pomalu přestávala třást, když zazvonil telefon, i když to někdy trvalo. Jednou večer Toník postavil z lega něco jako dort a zeptal se: „Tati, už nám babička Hana nebude házet jídlo?“
Dřepl jsem si k němu.
„Nebude, Toníku. A jestli někdo bude v našom domě házet věci po lidech, tak ten člověk v našom domě nebude. Chápeš?“
„Jo. A můžu si pak to lego rozebrat?“
Přišel večer, kdy paní Hana napsala. Bez emotikonů. Bez uvozovek. Prostě: „Tak já se teda omluvím. Ale jenom před tebou. Bez cizích lidí. A bez ponižování.“ Odepsal jsem: „Před Magdou a přede mnou. Nic víc, nic míň. Žádný podmínky.“
Sešli jsme se v cukrárně na Nádražní. Neutrální půda. Lenička nepřišla. Byl tam jenom svagr, Magdin otec, tichý chlap, co roky dělal, že nic nevidí. Celou dobu krčil rameny a teď seděl vedle svý ženy jako v čekárně u doktora.
Paní Hana seděla rovně, rty sevřený, prsty obtočený kolem skleničky s vodou. Vypadala, jako by ji to fyzicky bolelo.
Otočila se na Magdu, ale očima těkala někam nad její rameno.
„Magdi… tak… jsem to asi přehnala. No. Stalo se. Lidi sou někdy vzteklí, že jo. Promiň. Tak.“
Magda mlčela.
Já taky.
Tchyně polkla naprázdno.
„Dobře, tak ještě jednou:“ zvedla hlavu, tentokrát skoro se vztekem, ale dívala se Magdě přímo do očí, „Omlouvám se ti za ten dort. A za tu… za ty slova. Bylo to ode mě hnusný. Promiň.“
V cukrárně zhasla a zase naskočila zářivka. Někdo za pultem zacinkal lžičkou.
Magda mlčela tak dlouho, že to bylo slyšet v celé místnosti.
Pak řekla: „Já tě slyším, mami. Ale promiň… já ti to… ještě nemůžu říct. Je to moc brzo. Po všom, co bylo. Nezlob se. Zatím ne.“
Paní Hana chtěla něco namítnout. Ale starej pán vedle ní jí položil dlaň na ruku. Tu svou velkou, zedranou, celou roky na montážích v Lískovci.
„Nech ju, Hano. Nech ju. Dostalas, cos chtěla. A teď buď zticha. Aspoň jednou v životě buď zticha, ženská.“
A vona ztichla.
Když jsme šli domů, po mostě přes Ostravici foukal studenej vítr a já si uvědomil, že je to poprvé, co mi není líto, že je mi zima. Protože doma na nás čekal teplej barák. A v tom baráku nikdo neřval, nikdo neházel jídlo, nikdo nekupoval a neprodával cizí životy.
Magda se zastavila. Podívala se na mě.
„Až přijedem domů, upeču medovník. Nebo něco. Chceš?“
„Chcu. I kdyby měl bejt křivej. Hlavně aby byl náš.“
