Jmenuju se Radovan Marek a tou nocí, kdy jsem před vlastní rodinou řekl, že mi na Lucii nezáleží, se ve mně něco zlomilo dřív, než jsem to slovo vůbec dořekl.
Musím to vysvětlit od začátku, jinak to bude znít jako výmluva zbabělce – a možná jím i jsem, to nechám na vás.
Jmenuju se doopravdy jinak, ale říkejme mi tak. Vedu stavební firmu, kterou po dědovi zdědil můj otec a po něm já – oficiálně jde o development a pronájem nemovitostí v Brně, neoficiálně o síť, která drží pohromadě půlku stavebních zakázek na jižní Moravě a pár věcí, o kterých se nemluví nahlas. Lidi mi říkají "mladý Marek", i když je mi jedenatřicet a firmu řídím už šest let.
Lucii jsem potkal v nemocnici na Bohunicích, kam jsem přišel s babičkou na vyšetření. Byla to zdravotní sestra, a ne z těch, co se lísají, když zjistí příjmení. Když jsem se jí zeptal, jestli si se mnou dá kávu, řekla, že má dvanáctihodinovou směnu a že jestli chci kávu, ať jí ji přinesu na sesternu. Přinesl jsem. Přišel jsem tam pak ještě jedenadvacetkrát, než souhlasila s večeří.
Byla jiná, než ženy, které mi matka vybírala na plesy. Neptala se, kolik má firma obrat. Ptala se, proč nespím, a když jsem jí to jednou v posteli řekl narovinu – že se bojím usnout, protože ve snech se vracejí lidé, které jsem raději nechtěl vidět ani vzhůru – neutekla. Jenom mi položila dlaň na hrudník, tam, kde mám tu jizvu po noži, o které jsem jí nikdy neřekl celou pravdu, a zůstala tak, dokud jsem neusnul.
Ten večer byla rodinná večeře na naší vile ve Veveří, v jídelně pod portrétem dědy, kterého tam matka nechala pověsit rok po jeho pohřbu, jako by nás pořád měl hlídat i mrtvý. Lucie stála venku na chodbě s nedopitým sklenkem sektu, protože jsem jí těsně předtím pošeptal, ať se víc usmívá, že moje rodina cítí nejistotu na sto honů. Neřekl jsem jí, že to platí i o slabosti. V tomhle domě je to jedno a to samé.
Strýc Bohumil, který sedí ve firmě na místě, jež nemá žádný oficiální název, ale který ví o všem dřív než účetní, otočil doutníkem mezi prsty a zeptal se: "A ta holka? Jak vážně to s ní myslíš?"
Nemusel říkat jméno. Věděli všichni, o kom mluví.
Já jsem se opřel v křesle, jednu ruku položenou na kůži vedle sebe, a řekl jsem, že to není vážné.
Matka, Jarmila, pozvedla skleničku vína. "Dobře. Tahle rodina si už dost obětovala, abys teď všechno zahodil kvůli citové vzpouře."
Citová vzpoura. Přesně tak to řekla, jako by Lucie byla nějaká porucha v účetnictví.
Věděl jsem, že za dveřmi stojí. Vlastně jsem to nevěděl jistě – ale něco ve mně to tušilo, a přesto jsem to slovo řekl. "Nic pro mě neznamená."
U stolu se ozval smích, napětí povolilo, matka začala mluvit o tom, že dcera senátora Zajíce čeká odpověď do Vánoc, že spojení s tou rodinou by srovnalo pár věcí kolem přístavního pozemku v Bratislavě. Já jsem seděl a díval se do sklenice slivovice, jako by v ní byla odpověď na to, proč jsem to udělal.
Teď vám musím říct, co jsem tehdy nevěděl. Lucie mi to řekla až o pár týdnů později, když jsme se – nebo spíš ona mně – domlouvali, jestli vůbec ještě něco zbylo. Dva dny předtím jí doktorka Hana Bartošová v ordinaci na Kounicově řekla, že je v osmém týdnu těhotná. Lucie mi vyprávěla, jak stála na chodbě polikliniky, opřená o okno s výhledem na tramvajovou zastávku, a plakala, ne ze strachu, ale štěstím. Chtěla mi to říct ten večer po večeři. Nesla to ve mně – teda v sobě – jako světlo, o kterém nikdo neví.
A já jsem místo toho seděl pod portrétem děda a řekl jí, že pro mě nic neznamená.
Proč jsem to udělal? Kdybych vám řekl, že jsem musel, že rodina by ji jinak dala sledovat, možná i něco horšího, znělo by to jako výmluva. A možná je. Ale je pravda, že v tom domě platilo jedno pravidlo: co řekneš nahlas u stolu, to je jediná ochrana pro člověka, kterého chceš držet mimo hru. Kdybych řekl, že ji miluju, strýc Bohumil by do tří dnů věděl, kde bydlí její sestra v Kyjově. Myslel jsem si – lhal jsem si –, že ji tím slovem chráním.
Nešel jsem za ní na chodbu. To byla moje chyba, ne strategie. Seděl jsem dál, poslouchal matku mluvit o Zajícových, a čekal jsem, že mi jazyk ochrne studem. Neochrnul.
Když jsem se po večeři vrátil do haly, řidič Standa mi řekl, že slečna Lucie odešla, že jí nabízel odvoz a ona odmítla, že si vzala taxíka v dešti. Listopadový déšť ten večer bušil do skleněné střechy vjezdu jako když někdo posílá vzkaz Morseovkou, který neumíte přečíst.
Zavolal jsem jí. Nezvedla to. Napsal jsem, že to bylo divadlo pro rodinu, že to musí pochopit. Nic.
V půl třetí ráno jsem přijel do bytu na Špitálce, kde jsme bydleli poslední rok. Výtah, který jezdí jen na kód, který znám já a ona. Byt tichý, temný, bez jejích bot u dveří. V kuchyni na mramorové desce ležel jen klíč od bytu, položený vedle mísy s citróny, které jsem kupoval, protože ona měla ráda čaj s citrónem po nočních směnách.
Skříň byla z poloviny prázdná. Zmizely džíny, sesterská uniforma, učebnice z farmacie, které si nechávala z dob, kdy zvažovala studium dál, a fotka její mámy v dřevěném rámečku, co stála vždycky na nočním stolku. Zůstaly tam šaty, které jsem jí koupil v Miláně, náušnice, kabelky. Jako by mi tím chtěla říct: nic z toho nebylo moje.
Na koši v kuchyni ležely kousky roztrhaného papíru. Poskládal jsem je později, tu noc, na podlaze, jako blázen, s rukama, co se mi třásly víc, než kdy za celou tu dobu, co vedu firmu, kde se občas rozhoduje o životě a smrti. Přečetl jsem jen útržky: "…nemůžu…" a "…vybírám si…" Zbytek chyběl.
Zavolal jsem jí ještě jednou. Tentokrát to zvedla.
"Lucie."
"Nemluv na mě." Hlas měla klidný, což bylo horší než pláč. "Slyšela jsem tě. Celé."
"Nechtěl jsem –"
"Řekls to nahlas, Radku. Před celou rodinou. Nemuseli tě k tomu nutit." Odmlčela se. "A já jsem ti tam stála venku se sklenkou v ruce jako idiot, co čeká na povolení existovat."
"Kde jsi?"
"To je jedno."
"Není mi to jedno."
"Mělo ti to být jedno už dřív." Zavěsila.
Trvalo mi tři týdny, než jsem zjistil, že bydlí u sestry v Kyjově, a další dva, než jsem se odvážil tam jet – ne s Standou, ne s ochrankou, sám, ve starém škodovkovém autě, které nikdo z firmy neznal, protože jsem nechtěl, aby to vypadalo jako výhružka.
Přijel jsem v sobotu odpoledne, na začátku prosince, sníh ještě nenapadl, jen mrzlo tak, že mi praskaly klouby na rukou, když jsem zaklepal. Otevřela její sestra Petra, podívala se na mě, jako by zvažovala, jestli mě má pustit nebo zavolat policii, a pak zavolala dovnitř: "Lucko, je tu ten tvůj."
Lucie vyšla ve staré mikině, s rukama založenýma přes břicho – v šestnáctém týdnu už bylo vidět, i pod tou mikinou, a mně se na chvíli zastavilo srdce úplně jinak, než kdy zastavilo kvůli byznysu.
"Nejsi můj," řekla. "Tos vyřešil sám, u toho stolu."
Řekl jsem jí všechno. O strýci Bohumilovi, o tom, jak ta rodina funguje, o tom, že jsem se bál, že jí ublíží, když řeknu pravdu nahlas. Poslouchala, opřená o rám dveří, a když jsem skončil, řekla jen: "Tos měl říct mně. Ne jim lež a mně nic."
Neodešla se mnou ten den. Ale dovolila mi přijet znovu, o týden později, a pak ještě jednou. Domluvili jsme se, že dítě bude vědět, kdo jsem, ale že já se nesmím ani pokusit rozhodovat o jejím životě jménem rodiny.
Skutečná zkouška přišla na Štědrý den. Matka uspořádala večeři ve Veveří, čekala, že přivedu Karolínu Zajícovou, dceru senátora, se kterou mě tlačila seznámit už měsíce. Místo toho jsem přijel s Lucií, v sedmém měsíci těhotenství, v tmavě zelených šatech, které si sama vybrala a zaplatila ze svého platu, protože odmítla cokoliv, co bych jí koupil.
Matka zbledla u dveří jídelny. Strýc Bohumil odložil doutník.
"Tohle je Lucie," řekl jsem před celým stolem, hlasitěji, než jsem kdy v tom domě mluvil. "Čeká mého syna. A jestli má být problém pro tuhle rodinu, tak problém budu já, ne ona."
Matka řekla něco o senátorovi Zajícovi, o pozemku v přístavu, o tom, co jsem "zahodil". Já jsem vzal ze stolu obálku, kterou jsem měl připravenou už týden – smlouvu, kterou jsem u notáře v Brně nechal sepsat na svěřenský fond ve prospěch dítěte, oddělený od firmy, od strýcových účtů, od všeho, co by kdy mohlo sloužit jako páka proti Lucii. Sedm milionů korun, mimo dosah rodiny, na jméno, které rodina neschválila a neschválí.
Položil jsem obálku před matku. "Tohle je moje odpověď. Ne Zajícovým. Vám."
Lucie stála vedle mě, ruku na břiše, a nezvedla hlas ani jednou. Nemusela.
O tři měsíce později se narodil syn, Jakub. Matka na porodnici nepřišla. Strýc Bohumil poslal kytici, kterou Lucie dala sestřičkám na oddělení. Bydlíme teď v bytě, který si Lucie sama vybrala, na Lucii koupeném z peněz, které vydělala – já platím jen na účet dítěte, přesně podle té smlouvy, a ani korunu navíc, protože si to tak přála.
Nevím, jestli mi jednou úplně odpustí, že jsem tehdy u toho stolu mlčel místo toho, abych vstal. Ale vím, že obálka pořád leží v trezoru u notáře na Kounicově, s jejím jménem jako jediným ochráncem, a že poprvé v životě jsem něco vyřídil tak, aby to nešlo vzít zpátky.
