Všiml jsem si toho koncem dubna, když jsem se vracel z noční. Pracuju jako dispečer na městské policii v Jihlavě, takže ranní ulice znám líp než vlastní byt. Většinou v půl šestý ráno potkávám jen popeláře a pár zoufalců venčících psy. Jenže tentokrát na zastávce u školy stála moje matka.
Nebo spíš postávala. Přecházela sem a tam, očividně čekala na autobus. Břicho měla kulaté, nepřehlédnutelné. Pod kabátem se rýsovalo tak, že by si člověk vsadil, že je v šestém měsíci.
Mámě je devětačtyřicet. Jsem její jediný syn. Otce jsme pochovali před devíti lety, plicní embolie. Od tý doby žije sama v domku po babičce na okraji města, učí fyziku a matematiku na základce v Brtnici, malý škole kousek za Jihlavou.
Jenže tohle ráno bylo jiný. Zastavil jsem auto, stáhl okýnko.
„Mami?“
Trhla sebou. Podívala se na mě, pak rychle na hodinky, pak zase na mě. Jako bych ji přistihl při něčem nepatřičném.
„Jed, ať nezmeškáš,“ řekla suše.
„Kam jedeš v půl šestý?“
„Na vyšetření. Do Prahy. Říkala jsem ti to minulou neděli.“
Neříkala. Mluvili jsme minulou neděli o počasí a o tom, že mám konečně vymalovat předsíň. O Praze nepadlo ani slovo.
Přesto jsem jenom kývl. Matka byla vždycky taková — čím hůř jí bylo, tím míň mluvila. Když jsem se jí jako kluk zeptal, proč táta pláče po pohřbu dědy, řekla: „Až budeš velkej, pochopíš.“ Pak šla umýt nádobí. Nikdy jsem nepochopil.
Tehdy na zastávce jsem jí nabídl, že ji odvezu na vlak. Odmítla. Tak jsem jel domů a cestou jsem si říkal, že bych se měl víc zajímat. Že matka není z těch, co by si řekly o pomoc.
Pak přišel ten telefonát. Přesně o tři týdny později, ve čtvrtek večer. Volala mi učitelka ze školy v Brtnici, nějaká Crhová. Jestli prý vím, co se říká.
Největší sprosťárna, jakou jsem za dvacet let služby slyšel.
Týpek se jmenoval Karel Hladík. Padesátník, vdovec, bydlel tři domy od matky. Dřív dělal údržbáře v brtnický škole, jenže před šesti lety ho propustili. Oficiálně pro nadbytečnost, ve skutečnosti proto, že mu našli na služebním počítači dost pochybný materiály. Matka seděla v komisi, která to řešila. Hlasovala pro okamžitý konec.
Hladík to věděl. A nezapomněl.
Po propuštění začal jezdit do Jihlavy, sem tam do Třebíče, dělal brigády. V brtnický hospodě u piva nemluvil o ničem jiným než o tom, jak ho škola zničila. Jak ho matka zničila. Jak je to „ta ženská, co si hraje na svatou a přitom by se měla jít vyzpovídat“.
Pak přišel ten pátek večer, kdy se v Brtnici objevily bílý papíry.
Nalepený na vstupních dveřích školy, na autobusový zastávce, na vývěsce u kostela, dokonce na vratech hasičárny. Všude stejnej text, vytištěnej na domácí tiskárně, písmeno Times New Roman, velikost čtrnáct. Text zněl přesně takhle:
„Paní učitelka ze základní školy v Brtnici čeká nemanželské dítě. Otec neznámý. Je tato žena vhodným vzorem pro vaše děti? Zamyslete se. Podepište petici za její odvolání na ředitelství školy.“
Ano, petice. Hladík založil petici. Roznesl archy po hospodách a obchodech. Našel si pár naštvaných rodičů — vždycky se někdo najde — a ti to začali šířit dál. Pověst se změnila v papírovou válku.
Matce nikdo nic neřekl. Našla to sama, když v pondělí ráno přišla do školy a u vstupu visel cedulák s tím textem. Přečetla si ho jednou, pak podruhé. Pak sundala brýle, otočila se a šla domů.
Jenže doma na ni čekal telefon. Ředitel školy, nějakej Šoustal. Tedy — jmenoval se jinak, ale pro mě navždy zůstane Šoustal, protože to, co jí řekl, se nedá slušně popsat. Ať prý zváží dovolenou. Nejdřív po zbytek školního roku. Pak se uvidí. Že to bude nejlepší pro všechny. Že rodiče píšou stížnosti. Že petice už má přes sedmdesát podpisů. Sedmdesát! Z pěti set obyvatel!
Matka položila telefon, sedla si na stoličku v předsíni a seděla tam údajně skoro hodinu. Sousedka Nováková, stará paní z vedlejšího domku, mi to pak vyprávěla: „Viděla jsem ji přes okno. Seděla jako socha. Ani kabát si nesundala.“
Týden nato se konala schůze školní rady. Matku nepozvali. Probírali petici, posudky, co s ní dál. Hladík seděl v první řadě s tím svým úsměvem, kterej znám z hospody, a dělal dojmy svědomitýho občana, kterými lez po hřbitově čestný občan městyse.
Jenže nepočítal s jednou drobností.
Moje matka totiž nebyla těhotná.
Na začátku května jí konečně došly výsledky z nemocnice v Motole. Šla na kontrolu kvůli břichu, který se jí nafouklo během zimy — myslela, že je to štítná žláza, nebo hormony, nebo nedej bože nádor. Čekala nejhorší.
Výsledek: syndrom polycystických vaječníků. Když to řekla mně, vypadala skoro zklamaně. „Doktor říkal, že se to dá zvládnout. Jen to chce trpělivost.“ Rozumějte: devětačtyřicetiletá ženská, která učí matiku, se dozví, že nemá rakovinu, a vypadá zklamaně. Protože rakovina by aspoň něco znamenala. Tohle je jenom diagnóza, se kterou se má naučit žít.
No a právě tuhle diagnózu měla matka v ruce ten čtvrtek odpoledne, kdy se konala schůze školní rady.
Dorazila bez pozvání. V kabátě, s deskama pod paží, ve kterejch měla výsledky z nemocnice, potvrzení od ošetřujícího lékaře a kopii petice. Položila je na stůl tak, že se ozvalo rázné prásknutí. V sále ztichlo.
„Sedmdesát tři podpisů,“ řekla. „Napočítala jsem sedmdesát tři. Ověřila jsem si to osobně. Z toho jeden pán podepsal dvakrát, pod jménem i pod přezdívkou, kterou mu říkají v hospodě. Další paní se podepsala, ale neumí číst. Podepsala se tiskacím. Třicet sedm podpisů je ze vzdálenosti přes deset kilometrů od obce — zajímavé, že lidi, kteří nevědí, kde Brtnice leží, se bojí o mravní výchovu dětí. Zbývá třicet pět. Třicet pět podpisů z pěti set šedesáti obyvatel. Šest a čtvrt procenta. To je vaše morální síla?“
Hladík se nadechoval k odpovědi, ale matka pokračovala.
„A teď k těhotenství, kvůli kterému jsem tady.“ Otevřela desky a zvedla papír. „Výsledek z FN Motol. Polycystické vaječníky. Žádné těhotenství. Žádný otec. Žádný milenec z Prahy ani z Brtnice. Jenom cysty. Běžte se podívat na internet, jak vypadá nafouklé břicho při hormonální nerovnováze. Za pět minut to zvládne i ten, kdo skončil v pátý třídě.“ Tady se podívala přímo na Hladíka.
„Ale víte, co je na tom nejzajímavější? Vy jste o mém zdravotním stavu věděli možná tak týden. Co jste dělali před tím? Hlídali, kdo kdy komu zalije zahrádku. A teď sedíte tady a podepisujete petici proti učitelce s polycystickými vaječníky. Pane Hladíku, vy, který jste před třemi lety podepsal prohlášení o vině za přechovávání dětské pornografie. Od té doby po vás jdou úřady. Tak si odpovězte sám: kdo z nás dvou je nebezpečný pro vaše děti?“
Ticho. Úplné.
Pak se ozval ředitel. „Paní učitelko, tohle by mělo jít oficiální cestou…“
„Oficiální cestou jsem to zkusila,“ přerušila ho matka. „Teď jsem tady. A vy se konečně podíváte na to, co máte před očima. Tady je moje výpověď.“ Položila další papír na stůl. „Končím k 30. červnu. Po dvaceti šesti letech.
Hladík se zvedl a chtěl něco říct, ale matka už byla u dveří. Pak se otočila, podívala se mi do očí — seděl jsem vzadu, protože jsem tam jel jako podpora, i když mě nepozvali.
„Danieli, jdeme,“ řekla.
Šli jsme.
Cestou k autu neřekla ani slovo. Já taky ne. Nastartoval jsem, vyjeli jsme z Brtnice směrem na Jihlavu. Teprve za cedulí obce promluvila.
„Mám našetřeno šedesát tisíc. Mělo by to stačit na první rok. Pak si najdu soukromý doučování. Nebo budu uklízet. Uvidí se.“
„Mami, nemusíš.“
„Musím,“ řekla pevně. „Nemůžu zůstat ve škole, kde mě půlka sboru pomlouvá u automatu na kafe. Nemůžu učit děti, jejichž rodiče podepsali petici, aby mě vyhodili. Nechci.“
Mlčel jsem. Ujel jsem asi kilometr a pak jsem řekl: „Mám známýho na magistrátu. Za měsíc se otvírá konkurs na ředitele základky v Lukách nad Jihlavou. Město, ne vesnice. Škola po rekonstrukci. Hledají někoho s praxí, kdo zvládne udělat pořádek v kolektivu. Chceš, abych ti tam domluvil pohovor?“
Matka se na mě podívala. Pak se usmála. Poprvé za celý den.
„Nech mě si to rozmyslet do zítra,“ řekla.
A pak, teprve po chvíli, dodala: „Děkuju ti, Danieli.“
Hladíkovi petice zůstala. Šest a čtyři desetiny procenta podpisů. Za čtrnáct dní mu ji matka poslala poštou zpátky — vyplněnou, se zvýrazněným řádkem, kde stálo: „Navrhuji zaujmout proti panu Hladíkovi občanskou žalobu pro podněcování k nenávisti a křivé obvinění podle § 355 trestního zákoníku.“ Psala to rukou. K tomu přiložila kopii o výši náhrady škody, kterou vyčíslila na devadesát tisíc za ušlý výdělek, právní konzultace a psychickou újmu.
Hladík se pak týden neukázal v hospodě. Jeho známí říkali, že chodí po Hladíkově dvoře, že mu shnily jabka a že mu nějak zničehonic umřelo auto. Škoda Octavia, stará nafta. Prostě to dodýchala.
Matka se k 1. září stala ředitelkou základní školy v Lukách. Hladík dostal v říjnu obsílku k soudu. Jeho petici soud odmítl projednat, ale žaloba zůstala. V prosinci se Hladík odstěhoval do Dačic, kde ho zaměstnal bratranec. Tam prý teď dělá správce v paneláku a pije. Říká se, že se vrátí. Říká se spousta věcí.
Matka o něm nemluví. Ani o těch sedmdesáti třech podpisech. Ale k Vánocům mi dala knížku s věnováním. Kunderu. „Aby sis pamatoval, že i malá města umí bejt velký,“ stálo tam.
Na Štědrý den večer mi řekla, že si po Novém roce koupí menší auto. Dotované z prvního ředitelského platu.
„Rozhodně,“ řekla, „si nebudu kupovat Octavii.“
