Já mám v kabině pořádek. Teda měl jsem. Jedenáct let jezdím sám a za celou tu dobu jsem nevzal nikoho. Ani stopaře, ani švagra, který by se rád svezl do Prahy, ani toho týpka z pumpy, co věčně stojí u výjezdu s batohem a zvednutým palcem. Kabina náklaďáku je můj poslední kus světa, kde nikdo nekecá do toho, proč mám rádio ztlumené na nulu a proč si povídám sám se sebou. Přežil jsem tak jedenáct let. A pak přišel ten večer u Hradce.
Vezl jsem cihly z Moravy, osm hodin za volantem, a venku padal takový ten listopadový déšť, co není pořádný déšť, ale lepí se na sklo a stěrače z něj dělají jen šedivou mazanici. Záda jsem měl ztuhlá jako prkno. Zbývalo mi nějakých patnáct kilometrů na odpočívadlo, když se mi před maskou mihnulo něco malého.
Zatroubil jsem, strhl volant doprava. Návěs se smýkl, za zády zarachotily palety. Zastavil jsem napůl v příkopu, srdce mi bušilo až v krku.
Vylezl jsem ven. Svítil jsem mobilem do trávy a tam leželo kotě. Šedivé, mokré, hubené tak, že mu byla vidět žebra i přes srst. Koukalo na mě očima velkýma jak dvoukoruna a otvíralo tlamičku. Beze zvuku.
„Žiješ,“ řekl jsem nahlas.
Kotě se pokusilo vstát. Tlapky se mu rozjely do stran, spadlo na bok a leželo dál. Stál jsem nad ním asi minutu. Pak jsem si sundal bundu, zabalil ho do ní a šel zpátky do kabiny. Vždyť je říjen, v noci budou tři pod nulou, vždyť ono to zmrzne.
Posadil jsem ho do krabice od bot, kterou jsem našel pod sedadlem. Dal jsem mu tam starou flanelovou košili.
„Seď. A žádný nehody, jasný?“
Kotě se stočilo do klubíčka a za minutu spalo.
Na odpočívadle u D11 jsem zaparkoval, vzal krabici a šel ji postavit ke zdi benzinky, pod stříšku, kde foukal teplý vzduch z ventilace. Někdo si ho vezme. Tady je lidí pořád.
Došel jsem k autu. Otevřel dveře. Za mnou to píštělo.
Vrátil jsem se.
„Dobře,“ řekl jsem. „Ale jen na jednu noc. Zítra ráno ho nechám někde ve městě.“ Kotě zamňoukalo, jako že souhlasí.
Tu noc mi vylezlo z krabice, vydrápalo se mi po mikině na hrudník a začalo příst. Znělo to jako stará lednička, co se rozjíždí. Chtěl jsem ho sundat, ale ono zabořilo drápky do látky a drželo se, jako by se topilo. Nechal jsem to být. Usnul jsem s šedivým klubkem na hrudi.
Ráno mi volala Dáša. Moje žena. Tedy — formálně žena. Posledních pár let spíš spolubydlící, která se mnou mluví hlavně o tom, kdy přijedu a kolik přivezu.
„Kde jsi?“
„Někde u Pardubic. Naložím a jedu zpátky.“
„Dobře.“
A pak ticho. Takové to ticho, kdy oba čekáme, kdo položí první. Položil jsem. Když jsem se podíval vedle sebe, kotě sedělo na palubní desce a koukalo na mě.
„Co čumíš?“
Zamňoukalo.
„Ty si myslíš, že mě znáš?“
Otřelo se mi čumákem o ruku. A víš co? V tu chvíli mi došla jedna věc. Že já už ani nevím, kdy se mě naposledy někdo dotkl. Jen tak. Bez důvodu. Bez povinnosti.
V Hradci jsem mu koupil konzervu a misku. Pak jsem mu koupil deku, i když venku bylo deset nad nulou a v kabině teplo. Pak pelíšek. Pak hračku — šedivou myš na provázku, kterou tahám po palubce a ono po ní skáče jako pominuté.
Jmenuje se Felix. Dala jsem mu jméno podle toho, jak se tváří, když se probudí — jako pán světa. Nebo spíš jako nějakej římskej císař, co se zrovna rozhodl, že tě nechá naživu.
Dáša si toho všimla, samozřejmě. Zavolala mi jednou večer a já jí řekl, ať počká, že Felix zrovna večeří. Chvíli bylo ticho.
„Ty si s sebou vozíš kočku?“
„No.“
„Ty?“
„Já.“
Zasmála se. Poprvé za hodně dlouho jsem ji slyšel se smát. „Nevěřila bych, že zrovna ty, Marcel. Že ty se o někoho staráš.“
Nic jsem neřekl. Protože měla pravdu. Dvacet let manželství a já byl pořád pryč. Nebo jsem spal před cestou. Nebo koukal do mobilu. Bratrovi jsem nezavolal tři roky. Máme s ním po smrti otce nevyřešený dědictví — chalupu u Trutnova, o kterou se hádáme tak, že se radši nebavíme vůbec.
Ale teď jsem měl kočku. A musel jsem se o ni starat. Musel jsem se vracet domů. Musel jsem zvedat telefony, protože Dáša se ptala, jak se Felix má. A já jí posílal fotky, jak spí na dece, jak sedí na palubce, jak se myje tlapkou jako malej člověk.
„Přiveď ho někdy domů,“ řekla jednou.
„Až budu mít cestu kolem.“
„Tak si nějakou udělej.“ To už vážně řekla.
No a pak přišel ten leden v Jizerských horách. Přesněji řečeno — silnice 13, někde mezi Libercem a Jabloncem, když to začalo sněžit. Nejdřív tak hezky, velký vločky, skoro pohádkově. Za hodinu jsem neviděl na dvacet metrů. A pak mi chcípl motor.
Zrovna ve stoupání. Náklaďák cukl, potáhl se ještě kousek a zůstal stát. Startoval jsem. Nic. Znovu. Nic. Znovu. Nic. Mobil mi ukazoval čárku sítě — tu jednu poslední, která stejně k ničemu nebyla.
Bylo minus dvanáct. Vítr tlačil do kabiny tak, že jsem cítil, jak mi táhne kolem nohou. Felix seděl na sedadle spolujezdce a koukal na mě. „Tak co, kapitáne,“ řekl jsem. „Zůstáváme.“
Asi hodinu jsem vydržel sedět. Pak jsem si vzal obě rezervní mikiny, ponožky přes ponožky, rukavice. Felix si vlezl do pelíšku a schoval čumák pod ocas.
Venku sněžilo pořád. Hustě, zle, takovým tím sněhem, co se lepí na čelní sklo a dělá z okna bílou stěnu. Nevěděl jsem, jestli je půlnoc nebo ráno. Baterka v mobilu pomalu umírala. Svítil jsem na volant. „Nesmím usnout,“ řekl jsem Felixovi. „To bys mi neodpustil, co?“
Zvedl hlavu. „Kdybych tu byl sám, tak už dávno ležím pod dekou a spím. A ráno by mě našli tuhýho, protože v autě se v tomhle mrazu spát nedá. Chápeš to? Ty mě tu držíš při životě, ty malej hajzlíku.“
Mňoukl. Jako by říkal: V pořádku, pokračuj.
A tak jsem mluvil. Celou noc. Vyprávěl jsem mu o tátovi, o tom, jak jsme jezdili na ryby k Orlíku a jak mě poprvé pustil za volant, když mi bylo čtrnáct. Vyprávěl jsem mu o bráchovi Jaromírovi — o tom, jak jsme si jako kluci stavěli bunkr za kůlnou a jak jsme se pak přes dvacet let neřekli slušnýho slova. O Dáše — jak voněla, když jsme se potkali, cítil jsem to i teď, i v tý ledový kabině, i když to bylo jiný. O tom, že mám doma nástěnku, na který není ani jedna moje fotka, protože jsem na žádný nikdy nebyl.
Felix celou dobu poslouchal. Ani se nehnul.
Ráno se vítr utišil. Vylezl jsem ven, ruce jsem měl tak ztuhlý, že jsem nemohl otevřít kapotu. Klel jsem jak špaček, kopal do pneumatiky. Felix na mě koukal zpoza skla, měl hlavu našikmo.
A pak to přišlo. V dálce rachot. Sněhová fréza. Žlutá, velká, svítila do bíla tak, že mě z toho bolely oči. Vyběhl jsem na silnici, mával jsem oběma rukama a řval jsem něco, čemu sám nerozumím.
Chlap v oranžový vestě vystrčil hlavu z okna. „Ty jsi tu sám?“
„Ne! Mám s sebou kočku!“
Koukal na mě, jako bych se zbláznil. „Cože máš?“
„Felixe! Je v kabině. Živej. Myslím.“
Nechali mě nastoupit do frézy. Felix zabalenej v mojí bundě mi ležel na klíně a ti dva chlapi po mně pokukovali, jako by čekali, že začnu zpívat nebo co.
„Tak to je teda kámoš,“ řekl řidič po chvíli. „Ten přežil víc než ty.“
Dal mi čaj z termosky. Horkej, sladkej. Felix čichal k páře jako malej parní stroj.
V Jablonci, když nás vysadili u hasičárny, jsem si sedl na lavičku a nevěděl jsem, co dřív. Felix mi vylezl na rameno a sedl si tam jako papoušek. Lidi na zastávce na nás koukali. Bylo mi to jedno.
Zavolal jsem Dáše. Plakala. Nejdřív mlčela a já slyšel jen to, jak dýchá. Pak řekla: „Jestli mi ještě někdy přestaneš zvedat telefon, vykopnu tě z baráku. I s Felixem.“
A já řekl: „Slibuju.“
Zavolal jsem bráchovi. Zvedl to po třetím zazvonění.
„Jarouši. Tady Marcel.“
„Vím, kdo volá.“
„Nevolám kvůli chalupě, víš to?“
Chvíli bylo ticho. „A kvůli čemu?“
„Jen tak. Chtěl jsem ti říct, že mám kočku. A že jsem málem zmrzl u Jablonce.“
„Vím. Bylo to ve zprávách.“ A pak, potichu: „Je to v pohodě, vole. Hlavně že žiješ.“
Praštilo mě to. Sednul jsem si v čekárně na plastovou židli a koukal do zdi. Felix se mi otřel o kotník.
Teď jezdím s kočkou pořád. Dáša volá každý večer kolem deváté — ne kvůli tomu, kde jsem a kdy přivezu, ale co dělá Felix a co dělám já. Občas si povídáme dvacet minut. Když mám cestu přes Rychnov, stavím se u bráchy. Pijeme kafe, koukáme na zahradu, neřešíme chalupu. Řekl jsem mu, ať si ji nechá. Nechal jsem mu ji. Za dvacet let mlčení je to laciný. Ta chalupa stála v posudku jeden a půl milionu. Táta by byl rád, že se kvůli ní už nehádáme.
A Felix? Felix má teď v kabině vlastní křeslo. Teda — starou autosedačku, co jsem potáhl dekou. Dvě misky. Myš na provázku, kterou tahá po palubce. A cestovní pas. Dělám si srandu — ale fakt mu koupili v Jablonci obojek s známkou, na který je napsáno Felix a moje telefonní číslo. Když se na benzince zeptají, kdo je to, řeknu: „Můj šéf.“ Většinou se smějou.
Doma v Rychnově, když přijdeme, Dáša ho rychle bere do náruče a Felix se jí rozplyne na klíně jak máslo. „Ty jsi teda pán,“ říká mu. „Takovýho máš tátu, co by pro tebe zmrzl.“
Včera mi přišla zpráva od bráchy. Fotka. Je na ní náš táta, mladej, jak sedí na břehu Orlíku s rybářským prutem. A na tý fotce je vidět, že má na klíně malý šedivý kotě, o kterým jsem úplně zapomněl.
Pod tou fotkou stálo: „Myslim, že ti ho tehdy poslal zpátky.“
Koukal jsem na to asi pět minut. Pak jsem Felixe pohladil za uchem a on zabrumlal, jak to umí jenom on.
Venku zrovna sněžilo. Tak nějak potichu. A já neměl strach.
