Denisa přišla o práci ve firmě, kde počítala faktury, tři měsíce před tím, než jí Radek nabídl svézt se domů z brigády. Sedmnáct jí bylo, když roznášela letáky pro fitko na náměstí v Pardubicích, a on si vzal jeden, druhý, pak celý balík, a řekl, ať s nimi jde na kafe s kamarády. Bylo léto, srpen, dusno jako v pekárně, a Denisa si pamatuje, jak jí tehdy na Pernštýnském náměstí pukly sandály — přezka se ulomila a musela je celou cestu do kavárny přidržovat prsty.
Doma na sídlišti čekala mladší sestra Marika, jedenáct let, a nevlastní otec Miloš, který je obě vychovával od té doby, co jim máma zemřela na rakovinu slinivky. Byt byl jeho, po babičce z Chrudimi — ten mateřský museli prodat kvůli léčbě. Miloš nekřičel kvůli škole, chleba jim nikdy nevyčítal, jenže když Denisa přišla později, než měla, uměl řvát tak, že sousedé bušili na topení.
„Slíbil jsem tvé matce, že na tebe dohlídnu!“ ječel, když se bránila, že je přece plnoletá. „A já vím líp, co smíš a co ne! Plnoletá — jako by na tom záleželo. Nejdřív si najdi pořádnou práci, a pak si hraj na dospělou!“
Pak, když se uklidnil, mluvíval tišeji.
„Von tě opustí, myslíš, že jsem neviděl, co je zač ten kluk, co tě vozí? Auto drahý, ksicht hezoučkej — na co mu je taková prostá holka jako ty, Deniso? Budeš brečet, na moje slova vzpomeneš.“
Denisa mu nevěřila. Radek byl na třetím ročníku ekonomky v Hradci, na placeným, ale to by přece studovala i ona, kdyby ji vzali — na tu veřejnou se nedostala, na soukromou peníze nebyly. Chodila teď na brigády, roznášela letáky, prodávala vstupenky na koncerty, a večer se učila na přijímačky nanečisto.
V kavárně U Zvonu ji Radek představil kamarádům, objednal pizzu se šunkou a zmrzlinový pohár. Doma takové věci jedly s Marikou tak jednou za rok, na narozeniny — sirotčí důchod po mámě si utrácet nesměly, Miloš říkal, ať leží na horší časy. Ve skutečnosti bral slušný plat elektrikáře, jenže polovinu spolykalo staré škodovko, co se neustále kazilo, a druhou prohrál v hospodě U Kotvy na výherních automatech.
Denisa si nestěžovala — děkovala bohu, že je s Marikou z bytu nevyhodil. Chtělo se jí čokolády a limonády, ale co jí kdy zbylo, dala sestře. Radka se tenkrát v kavárně zeptala, jestli si může kus pizzy odnést domů, pro sestru. Podíval se na ni tak divně, překvapeně — a pak jí koupil celý balíček s sebou a k tomu tabulku oříškové čokolády.
Miloš se mýlil, myslel-li si, že jí Radek ublíží. Byl hodný. A vedle něj Denisa cítila vlastní nedostatečnost tak ostře, že se začala učit ještě víc a sehnala si pořádnou práci — pokladní v Bille na Palackého třídě. Platili tam slušně, koupila si džíny od Bershky a nechala se ostříhat v opravdovém salonu, ať se za ni Radek nemusí stydět.
Když ji pozval na chatu jeho rodičů u Seče, věděla dopředu, co se stane, a nebála se — vždyť ne mladá husa. Miloš stejně přestal chodit domů včas, chodil pozdě, nebo vůbec ne. Denisa věděla, kde spí — u Jitky, zdravotní sestry z jejich obvodu, dávno se jí dvořil, ta se sice po rozvodu nechtěla plést s chlapem, co má dvě dcery z prvního manželství, ale jeho nemotorným pokusům nakonec podlehla.
Denise to vlastně vyhovovalo, i když Marika brečela, že bude doma sama. Denisa jí koupila čokoládu, chipsy a kolu, a sestra se s osudem smířila.
Že je těhotná, zjistila pozdě. Cyklus měla vždycky nepravidelný, nikdo ji to nenaučil hlídat. Kolegyně z pokladny, paní Hrubá, se jednou zeptala žertem: „Ty jseš celá rozkvetlá, jako by ses zaoblila — nejseš náhodou v jináč stavu?“ Zasmály se tomu, ale večer si Denisa koupila test. Dva proužky — nejdřív tomu nevěřila.
Radek se neradoval. Řekl, že to je teď hrozně nevhod, a strčil jí do ruky peníze na lékaře. Denisa proplakala celou noc a druhý den šla. Ukázalo se, že pozdě — šestnáct týdnů. Tenkrát na chatě u Seče se to tedy stalo, a ona si celou dobu myslela, že napoprvé se otěhotnět nedá.
Nějakou dobu se to dařilo před Milošem tajit, jenže břicho rostlo jak z vody. Musela přiznat.
„A kde je ten kluk tvůj? Bude si tě brát?“
Denisa mlčela, oči sklopené. Radka neviděla už měsíc — jak se dozvěděl, že dítě si nechá, zmizel.
„No jasně,“ protáhl Miloš. „Já tě varoval, Deniso…“
Neřekl to hned — patrně se předtím poradil s Jitkou.
„Když už je to tak, tak to porodíš. Ale budeš ho muset nechat v porodnici, další pusu na krmení já nepotřebuju. Víš co, Deniso — já se žením. Jitka je taky v tom. Dvojčata budeme mít. Sama chápeš, tři mimina v jednom bytě, to je moc.“
„A ona tady bude bydlet?“ podivila se Denisa.
„No kde jinde? Bude přece moje žena, kam by šla jinam?“
Znělo to jako vtip. Miloš si ale nedělal legraci. Opakoval to den co den, hrozil, že je s Marikou obě vyhodí, přijde-li sem s dítětem. Denisa chápala, že to nejsou jeho slova, že jen opakuje, co mu Jitka nakukala. Na věci to ale nic neměnilo — dítěte se vzdát nedokázala.
„Neboj se,“ řekla jí Jitka jednou v kuchyni, když si dělala čaj. „Takový miminko si rychle najde nové rodiče, budou ho mít rádi jako vlastní.“
Denisa plakala, volala Radkovi, snažila se vymyslet, kde by s Marikou a dítětem bydlely, ale řešení nenacházela. Až jednou paní Hrubá u pokladny kývla hlavou k jednomu manželskému páru:
„Podívej se, co let uplynulo, a pořád chodí v černým. Celý život věnovat žalu, to nechápu. Radši by měli mít další dítě. Nebo si nějaké osvojit.“
Ten pár Denisa vídala často — spolu i každý zvlášť. Oba byli zdvořilí, s příjemnými, trochu smutnými tvářemi, ale co se jim stalo, nevěděla.
„Přišli o dceru, pamatuješ tu nehodu s dodávkou plnou dětí? Jeli na výlet do Litomyšle, řidič prý usnul za volantem. Zahynul on i ta holčička, taková škoda. A jsou to hodní lidé — on je doktor na chirurgii, ona učí angličtinu na gymplu. Bydlela jsem tehdy vedle nich, když jsem byla ještě vdaná. No, to je dávno… Chodila jsem k nim, všichni tam chodili, nosili andílky. Představ si, ta holčička si na tom výletě koupila andělíčka, porcelánovou sošku, a držela ji v ruce. Sotva ji z těch trosek vytáhli. Nevím, kdo první přišel na to nosit jim andělíčky, ale pak už to dělalo hodně lidí. Bála jsem se, že jí to jenom přitíží, ale ne — vypadá to, že jí to naopak pomáhá.“
Denisa si vzpomněla na film, kde dívka dala svoje dítě manželům, kteří nemohli mít vlastní. Tihle sice mohli — a spíš vůbec nechtěli další dítě — ale z nějakého důvodu na ně pořád myslela. Byla v osmém měsíci, ještě pracovala, nechtěla přijít o místo, a zrovna ten pár stál u její kasy, když se muž zeptal:
„Slečno, nemáte jít radši na mateřskou? Ještě tu porodíte u pokladny.“
Denisa si nestěžovala, ale opravdu bylo těžké pracovat — záda ji bolela strašně, pálila žáha, nohy jí navečer otékaly. Nikdo se jí na to nezeptal, jenom gynekoložka z poradny, ale to se nepočítalo. Ta starostlivost ji tak dojala, že se jí okamžitě rozostřily oči — poslední dobou to mívala pořád.
O dva dny později, když šla po směně domů s taškou z Lidlu, ji ten muž dohonil a nabídl pomoc s nákupem. Bylo jí trapně, zároveň příjemně. A pomyslela si, že je to dobrý člověk.
Andílka uviděla ve výloze obchůdku na Zelném trhu, ve výprodeji — bylo léto, o takové věci asi zájem nebyl. Denisa neodolala a koupila ho, pak se paní Hrubé zeptala na jejich adresu a šla.
Když zazvonila, polekala se — co když je to nemístné, po tolika letech? Kdo jim ještě dneska něco nosí?
Otevřela žena. Poznala ji hned, obočí se jí překvapeně zvedlo. Denisa rychle rozevřela dlaň a podala jí sošku, ramena stažená — čekala, že v lepším případě zabouchne dveře, v horším začne křičet.
Nestalo se ani jedno. Žena andílka vzala, usmála se a pozvala ji dál.
U čaje jí klidně vyprávěla jejich příběh, který Denisa už znala od paní Hrubé, ale z úst téhle ženy to znělo bolestněji a tvrději.
„A proč jste neměli další dítě?“ zeptala se Denisa skoro šeptem.
„Měla jsem těžký porod. Musely mi odebrat dělohu. Víc jsem otěhotnět nemohla.“
Bylo jí trapně — jaké má právo lézt do cizího života? Chtěla se zeptat na adopci, ale jazyk jí ztuhl.
„Přemýšleli jsme o osvojení,“ řekla žena, jako by jí četla myšlenky. „Prošli jsme i tu přípravu na náhradní rodičovství. Ale v poslední chvíli jsem to nedokázala. Prosila jsem dceru — dej mi znamení. Ale nic se nestalo, vůbec nic.“
Právě v tu chvíli se z pokoje ozval zvuk, jako by na zem spadla sklenice a rozbila se. Žena sebou trhla, Denisa nechápavě pohlédla tím směrem — myslela, že v bytě nikdo jiný není.
Obě vstaly a šly do obýváku. Denisa čekala něco jako hrobku — tmu, svíčky, fotky všude. Místo toho byla místnost světlá, žádné svíčky, jen fotka jedna a řada porcelánových andílků. Jeden ležel na zemi, rozbitý. Žena posbírala střepy a dlouho je prohlížela. Pak řekla podivným hlasem:
„To je znamení. Musí to znamení.“
Denise zahořely tváře. Co jiného by to mělo být?
Holčičku porodila v termínu. Jitka mezitím bydlela u nich už dávno a taky porodila, o tři týdny dřív. Miminka ještě ležela v porodnici na Pardubické krajské, ale za pár dní je měli propustit, postýlky už koupili — dvě bílé, s kokosovými matracemi. Její dítěti nikdo nic nekupoval, měla ho nechat v porodnici. Marika se jí jen po večerech šeptem ptala:
„A nešlo by ji někde schovat? Aby nezjistili, že je tu, tvoje holčička. Já ti budu pomáhat.“
Denise se z těch slov chtělo brečet, ale před sestrou se držela.
Text vzkazu měla promyšlený předem. Napsala, že si dítě nemůže nechat, že je zdravé, ať se nebojí. Připomněla i znamení — tu rozbitou sošku. Do obálky vložila peníze, celý naspořený sirotčí důchod. Mělo to stačit, jsou přece hodní lidé.
Z porodnice propouštěli ráno, ale nechat dítě na ulici za bílého dne se bála. Celý den proseděla v obchodním centru Grand na náměstí, i když sezení bolelo a hlava se jí točila. Hlavní bylo najít její holčičce milující rodiče.
Když centrum zavřelo, seděla ještě hodinu na lavičce, naštěstí bylo teplo, konec května. Až za soumraku se odvážila vejít do vchodu — proklouzla, když muž se psem vycházel na večerní procházku.
Dceru nosila v přenosném lůžku, koupeném z vlastních peněz, a poprosila paní Hrubou, aby jí ho na propuštění přinesla, ta se zbytečně nevyptávala. Teď, postavila lůžko tak, aby ho dveře nezavadily, strčila pod deku obálku s dopisem a penězi a chystala se zazvonit a utéct, když se dveře náhle otevřely samy. Na prahu stál ten muž, otec zesnulé dívky.
Slzy jí tekly samy. A Denisa vypověděla všechno — o Radkovi, který ji opustil, o Milošovi, který je s Marikou živil sedm let a teď se žení a mají se mu narodit dvojčata, o Jitce, která vymyslela, ať Denisa v porodnici podepíše souhlas.
Vyslechl ji pozorně, pak řekl:
„Hana už spí, nechci ji budit. Ráno si promluvíme. Pojď, postelu ti v obýváku.“
Spát v místnosti s desítkami andílků bylo zvláštní. Denisa přesto usnula skoro hned, dceru pevně přitisknutou k hrudi.
Probudila se pocitem prázdnoty. Dcera byla pryč. A v tu chvíli pochopila, že se s ní rozloučit nedokáže. Nikdy. Chtělo se jí vyskočit, běžet, najít ji, vzít si ji zpátky…
Vymrštila se, ale nestačila udělat ani krok, když do pokoje vešla Hana. V náručí nesla holčičku.
„Na, drž si ji,“ usmála se. „Musí se nakrmit, chvíli jsem ji chovala, ať se ty se vyspíš, ale dlouho to nevydrží.“
Zatímco Denisa krmila dceru, na Hanu se nedokázala podívat. Co jí řekl manžel? Co když se už rozhodli, že si holčičku nechají? Jak jim má říct, že si to rozmyslela?
„Kolik je tvé sestře let?“ zeptala se najednou Hana.
„Dvanáct,“ odpověděla Denisa překvapeně.
„Myslíš, že by se k nám chtěla nastěhovat?“
Otázka byla tak zvláštní, že Denisa konečně zvedla oči.
„Karel mi všechno řekl. Že nemáte kde bydlet, že vás nevlastní otec vyhazuje. Napadlo mě, že jestli tam zůstane sama, udělají z ní pomocnici v domácnosti. Ať bydlí s námi taky.“
„Jak to myslíte, taky?“ zeptala se Denisa a hlas se jí zadrhl.
Hana kývla směrem k soškám na poličce vedle fotky — slepený andílek vypadal divně, ale stále byl k poznání.
„Myslím, že to bylo znamení. Že máme pomoct,“ řekla prostě. „Přemýšleli jsme o tom — místa je dost, přestěhujte se k nám. Pomůžu ti s holčičkou. A ty hlouposti si vyhoď z hlavy. Matku a dítě rozdělovat se nemá.“
Denise se udělalo tak lehko a zároveň tak trapně, že jí tváře znovu zahořely.
Přikývla, tvář schovanou v dceřině dece, ať Hana nevidí, jak jí po tvářích tečou slzy — a v tu chvíli za oknem projela tramvaj číslo 2, kterou celý ten rok jezdila na kontroly do poradny, a její rachot byl to poslední, co ten podivný, dlouhý den ještě spojovalo s tím předchozím životem.
