Do té firmy jsem nastupoval kvůli penězům. Třicet osm tisíc hrubého, služební auto po roce, třináctý plat. To byly argumenty, kvůli kterým jsem podepsal smlouvu. Ne kvůli lásce. Tu jsem už dávno považoval za uzavřenou kapitolu.
Bylo mi třicet čtyři. Manželka, dvě děti, hypotéka na byt v Brně-Líšni, kterou jsme spláceli sedmým rokem. Soboty patřily dětem, neděle tchánovi a jeho zahradě. Život běžel v kolejích, které jsem si sám postavil. A upřímně — vůbec mi to nevadilo.
Pak nastoupila ona.
Bylo jí dvacet šest. Tmavé vlasy, které si vždycky stahovala do drdolu, když se soustředila. Tričko s límečkem. Hrnek s čajem, který nosila všude s sebou, i na porady. Seděla dvě kanceláře ode mě, v open space u okna. Když jsem šel kolem pro kávu, vždycky se na vteřinu otočila. Ne že by se dívala. Spíš zaregistrovala pohyb. Jako by cítila, kdo jde kolem.
První měsíc jsem si jí skoro nevšímal. Měl jsem svou práci, své termíny, své lidi v týmu. Ona patřila do jiného oddělení. Do jiného světa. Mladá, nezadaná, bezdětná. Někdo, kdo po práci chodí na jógu a o víkendech jezdí na výlety. Někdo, kdo nemusí v šest večer vyzvedávat děti ze školy.
A pak nás spojil projekt.
Firemní večírek v prosinci, podávání cen za uplynulý rok, spousta řečí. Náš projekt byl vyhlášen nejlepším mezi dvanácti týmy. Stáli jsme vedle sebe na pódiu, ona s flétnou sektu, já s nealko pivem. Vyfotili nás. Ta fotka pak visela celý leden ve výtahu. Pokaždé, když jsem nastupoval do pátého patra, viděl jsem nás dva. Její úsměv a tu hroznou kravatu, kterou mi k Vánocům koupil syn.
Nevím přesně, kdy to začalo. Nebyl to jeden okamžik, jedno vzplanutí. Bylo to spíš jako pomalé zatékání vody pod dveře. Nejdřív si ani nevšimnete, že je mokro. Pak vám koberec čvachtá pod nohama.
Březen. Služební cesta do Plzně na jednání s dodavatelem. Jeli jsme vlakem, protože služebák byl v servisu. Dvě a půl hodiny cesty, okno s ubíhající krajinou, rozhovor, který přeskočil z pracovních témat někam jinam.
Mluvila o svém příteli, se kterým se před rokem rozešla. O tom, jak těžké bylo zjistit, že ji podváděl. O tom, že od té doby nikomu nevěří.
"Ne všichni muži jsou stejní," řekl jsem.
"Ne všichni," odpověděla. A podívala se na mě tak, že mi došlo, co tím myslí.
Neměl jsem to dělat. Ale udělal jsem to. Začal jsem si ji všímat víc. Jak voní její čaj. Jak si hraje s propiskou, když je nervózní. Jak zvedá obočí, když slyší něco překvapivého. Detaily, které bych předtím nevnímal.
Věděl jsem přesně, co se děje. Sedmatřicet let, manželství, rozum. Tohle nebylo něco, co bych si mohl namlouvat jako přátelství. Bylo to přitahování. Čisté, fyzické, neúprosné.
A tak jsem začal bojovat.
Bral jsem si jiné úkoly. Přesouval schůzky. Chodil na porady jiným vchodem. Když jsem ji potkal v kuchyňce, jen jsem kývl a šel dál. Ona byla chytrá, rychle pochopila, co dělám. A začala dělat totéž.
Dospělí lidé. Oba jsme to zvládali. Navenek.
Ve čtvrtek večer.
Psalo se polovina května, venku bylo ještě světlo. Zůstali jsme v práci do půl deváté. Oba dva, každý v jiné kanceláři, každý na jiné práci. Když jsem vycházel z kanceláře, stála u výtahu. Čekala.
"Ty ses mnou přestal mluvit," řekla.
Nebyla to výčitka. Spíš konstatování faktu.
Nic jsem neodpověděl. Vytáhl jsem mobil, podíval se na čas. Jen záminka, abych udělal cokoli jiného, než se na ni podíval. Byla blízko. Víc, než bylo vhodné. Víc, než jsem dokázal ignorovat.
"Já vím, proč to děláš," pokračovala. "A ujišťuju tě, že nic nechci. Já to zvládnu. Jen se mnou nemusíš takhle… nemusíš."
Výtah přijel. Dveře se otevřely. Nastoupil jsem. Ona zůstala stát.
"Ty nejedeš?" zeptal jsem se.
"Počkám na další."
Dveře se zavřely. A když jsem jel dolů, věděl jsem přesně, co by se stalo, kdybych byl zůstal. Věděl jsem to s jistotou, která mi sevřela hrudník jako kleště. Která mi připomněla, že nejsem z kamene. Že jsem jen člověk, který se snaží dělat správnou věc.
Léto bylo nejhorší. Vedro, stažené žaluzie, klimatizace, která pravidelně vypovídala službu. Ona chodila v lehkých šatech. Já se snažil nemyslet na to, jak by voněla v poledním slunci.
Manželka to nevěděla. Děti to nevěděly. Nikdo to nevěděl. Jen já jsem nosil ten boj uvnitř sebe každý den. Ráno jsem vstával a říkal si: dnes to zvládnu. Večer jsem se vracel domů s pocitem, že jsem den prožil dvakrát. Jednou v přítomnosti. Jednou v představách.
V srpnu jsem se rozhodl, že požádám o přeložení do jiného oddělení. Měl jsem to promyšlené. Klidně i naopak do horší pozice, vzal bych méně peněz, jezdil bych dál. Cokoli.
Než jsem stačil žádost podat, přišla za mnou jednoto úterý do kanceláře.
"Podala jsem výpověď," řekla.
Díval jsem se na ni. Snažil jsem se tvářit neutrálně.
"Myslím, že to je dobře," řekl jsem.
"Myslím, že ano.
Pauza.
"Víš, celou dobu jsem si říkala, že počkám, až to přejde," řekla. "Že to jsou jen hormony, jen nějaká fáze. Ale ono to nepřešlo. A tak jsem se rozhodla, že odejdu. Protože pro mě je tohle nebezpečnější."
Co tím myslíš? Ta otázka mi uvízla v krku. Neřekl jsem ji.
"Každý den tě vidět. A vědět, že nemůžu. A vědět, že ani ty nemůžeš." Zavrtěla hlavou. "To je na zbláznění."
"To přejde," řekl jsem. "Ty city přejdou."
"Tvoje přešly?"
Podíval jsem se na ni s odpovědí, kterou nevyslovím.
"Bylo mi blbě pokaždý, když jsem lhal doma, kde jsem byl do večera," řekl jsem. "A když jsem na tebe myslel, cítil jsem se jako zrádce. A když jsem na tebe nemyslel, bylo mi zase líto, že nemyslím."
Zasmála se. Krátce, ironicky.
"Takže jsme v tom oba stejně."
"Jo."
"Do konce měsíce," řekla. "Pak už mě nikdy neuvidíš."
Nezůstal jsem s ní. Neřekl jsem jí to, co jí říct nešlo. Jen jsem kývl.
Poslední den si přišel vyzvednout kartu na personální. Šel jsem z kuchyňky po chodbě. Prošli jsme kolem sebe. Nezastavili jsme se.
Doma jsem si otevřel pivo ještě před večeří. Manželka se dívala na Ulice. Děti se hádaly kvůli televizi v pokoji.
"Tak co, jak bylo v práci?" zeptala se Tereza.
"Normální," odpověděl jsem.
"Ta nová kolegyně, co jí pořád vychvalujete, fakt skončila?"
"Jo. Skončila."
Vzala misku s brambůrky, dala si ji do klína. Na obrazovce se něco rozjíždělo.
"Já ti to říkala, že ty mladý nevydrží."
Nic jsem na to neřekl. Jen jsem se díval na záda své ženy. Na to, jak si tře oko ukazováčkem, když je unavená. Jak si upravuje vlasy za ucho. Všechno to, co jsem znal sedmnáct let. Co jsem neopustil.
Po večeři jsem umyl nádobí. Utřel linku. V pokoji za mnou se děti smály.
A já věděl, že tohle je můj život. Ten, který jsem si vybral a ještě před ním se snažil utýct. A nakonec jsem neutekl.
Teď to jsou skoro tři roky.
V listopadu jsem ji potkal. Nebylo to na ulici, jak si člověk představuje. Bylo to v Kauflandu na Úzké. Byla tam s přítelem, chlapem v ráfkové čepici, brýlích a pomačkané košili. Vykládali si něco o výběru vína.
Tlačil jsem košík s nákupem. Nutellu, rohlíky, balík toaleťáku. Syn se mnou jel, protože chtěl přesnídávku.
Ona mě uviděla dřív, než já ji. Její úsměv byl rychlý, neurčitý. Zvedla ruku, krátký pozdrav, vteřinový. Odpověděl jsem kývnutím. Syn se mě chytil za rukáv a zeptal se, jestli si může vzít corn flakes.
A šel jsem dál. S nákupem, se synem, s tou zvláštní prázdnotou, která se někdy objeví, když potkáte někoho, kdo kdysi byl něčím víc, než by směl.
Ne, nebylo mi líto. Bylo mi třicet sedm a já věděl, co by to stálo. Vyspat se s někým, na kom mi tolik záleží. A pak přijít domů, chovat se normálně, lhát. To by byl život, který nechci.
Neviděl jsem ji od té doby. A doufám, že se jí daří.
Nekoupil jsem jí žádný dárek. Neobjednal jsem ji služebně do Brna. Nesnažil jsem se ji najít na sociálních sítích. Ani jednou. Vím, že to zní skoro neuvěřitelně, ale je to tak. Prostě jsem zůstal tam, kam patřím. U manželky. U dětí. V dluzích, v každodennosti, v televizi po večerech.
Možná si říkáte, že jsem zbabělec. Nebo že jsem hodný táta. Víte co? Mně je to jedno. Já to udělal pro sebe. Protože já bych se sám v sobě zbláznil.
Mám od té doby jednu věc na paměti. Psal jsem si to tenkrát na konec úkolu do diáře. Tužkou, aby se to dalo vygumovat.
"Co nerozvážu, nestane se. Co se nestane, nezničí mě."
A tak.
