Když za mnou do kanceláře vtrhla Kristýna i s šéfem právního, ani se neobtěžovala zaklepat. Položila na stůl papíry, za zády jí stál můj muž Tomáš a civěl do zdi, jak kdyby ho tam přikovali. Vypadalo to jako scéna z laciné telenovely, jenže místo studia Barrandov se to odehrávalo v prosklené zasedačce jedné brněnské firmy, kterou jsem před dvanácti lety založila já.
Kristýna měla bílé sako, lodičky stejné barvy a na rtech výraznou rudou rtěnku, co jí trochu rozmazala na předních zubech. Tomáš, můj manžel po osm let, nervózně přešlapoval a svíral okraj stolu tak silně, až mu zbělely klouby. Znala jsem ten výraz – stejně se tvářil, když našel v lednici plíseň na sýru. Pan Procházka z personálního si sundal brýle a třikrát je otřel do kravaty, aniž by cokoliv řekl.
„Vedení se shodlo, že by pro všechny bylo lepší, kdybys odešla,“ spustila Kristýna hlasem, který si možná trénovala před zrcadlem. Posunula papír ke mně, jako když se krmí holubi na náměstí Svobody. První odstavec děkoval za dlouholetou práci. Studio Ateliér J. Novotná jsem postavila z nuly v bývalé tiskárně na Cejlu, když mi bylo třicet a banka mi odmítla dát úvěr. Dneska máme zakázky pro Karlovy Vary, Prahu i Vídeň.
V dokumentu stálo cosi o „výkonnostním selhání“ a „narušení pracovní atmosféry“. Nabízeli osm platů, když podepíšu mlčenlivost a vzdám se všech práv. Dole pod textem Kristýna načmárala svůj podpis pod titul Výkonná ředitelka. Titul, který jí nepatřil.
Přečetla jsem to dvakrát. Nekřičela jsem. Nebrečela. Nezeptala jsem se Tomáše, jak dlouho už s ní spí. Nezmínila jsem fotky z hotelu Grand ani účtenky za večeře pro dva, které účtoval jako reprezentaci klientům. Prostě jsem vzala hrnek s čajem, napila se, a pak se podívala na Procházku. „Kdo to právně posuzoval?“
Tomáš promluvil dřív, než stačil odpovědět. „Advokátní kancelář s tím byla seznámena.“ Tohle zvládl říct rychle, profesionálně, jako by to trénoval s Kristýnou u nich v ložnici. Seznámena. Ne schváleno. Znám právníky – když řeknou „seznámena“, znamená to, že jim to poslali mailem a oni na to ani neodpověděli.
Kristýna si mé ticho vyložila jako šok. Naklonila hlavu na stranu a vydechla: „Chápu, že je to pro tebe bolestné.“ Řekla to stejným tónem, jako když doktorka oznamuje pacientovi, že mu zbývá pár týdnů.
Zasmála jsem se. Ne nahlas, spíš takové odfrknutí. Položila jsem vedle hrnečku vlastní papír – složený napůl. „Ne, ty si přeješ, aby to bylo bolestné. Ale já jsem tady od toho, abych vyráběla designové lampy. Ne abych ti poskytovala emocionální zážitek.“
Tomáš zvedl oči. Poprvé za celou dobu se na mě podíval. „Jitko, nedělej z toho divadlo. Není ti dvacet, chovej se rozumně.“ Jako by rozumné bylo mlčet, zatímco mi vlastní muž a jeho milenka přebírají firmu. To on byl ten, kdo se mnou v prosinci rozsvěcoval vánoční stromek na recepci a tvrdil, že náš vztah je pevnější než železobeton. A v lednu už v hotelovém výtahu líbal Kristýnu, zatímco já nahoře v salonku prezentovala investorům novou kolekci do Londýna.
„Pojďme to probrat konstruktivně,“ navrhla Kristýna a složila si ruce na stole. Všimla jsem si nových nehtů – gelových, světle růžové s kamínky. Dva tisíce korun minimálně.
Podívala jsem se na Procházku. „Jaká je firemní směrnice o vztahu dvou členů vedení?“
V místnosti ztichlo i topení. Procházka zbledl tak rychle, že jsem se bála, aby neomdlel. „No, to je… ehm… mělo by se to hlásit etické komisi.“ Hlas se mu třásl jako starý rozhlasový přijímač.
„A stalo se to?“
Dlouhá pauza. „Nevím o tom, že by…“
„Že by ne,“ dokončila jsem za něj. „Dobře.“
Otevřela jsem svůj papír. Nebyla to žádná oficiální stížnost, ale fotka z bezpečnostní kamery hotelu Grand. Tomáš líbá Kristýnu. Datum, čas, číslo výtahu. Když ji uviděl, udělal krok zpátky, jako by ho ta fotka praštila do obličeje.
„Tys mě nechala sledovat?“ vybuchl. Opravdu. Byl pobouřený. Jako bych já byla ta, kdo zradil.
„Ne. Nechala jsem prověřit firemní náklady na reprezentaci za poslední čtvrtletí. Ta fotka je… vedlejší produkt.“ Usmála jsem se. „Mimochodem, večeře za sedm tisíc v restauracii U Kastelána, s položkou ‚zahraniční klient‘ – to jsem byla já, nebo Kristýna?“
Kristýna otevřela pusu. Žádný zvuk. Její tvář získala barvu zralého rajčete a rty se jí začaly třást. Tomáš jí něco šeptal, ale ruce se mu klepaly tak, že si ani nemohl zapnout knoflík u saka.
Vstala jsem. Došla k oknu. Dole na dvoře bývalé tiskárny parkovala auta zaměstnanců a svítilo jarní slunce. Za mnou v místnosti umíral malý, špinavý plán.
„Chcete moji rezignaci do páté. Protože dnes večer je slavnostní galavečer k výročí studia, že? V Parkhotelu. Tři sta hostů, novináři, investoři. A vy dva jste chtěli oznámit, že odcházím ze zdravotních důvodů, a představit Kristýnu jako novou tvář Ateliéru J. Novotná.“
Nikdo neodpověděl. Tomáš si mnul spánek, Kristýna hypnotizovala podlahu.
„Tak já vám něco řeknu. Já dnes večer přijdu. A vy, Kristýno, si schovejte tu výraznou rtěnku na focení. Bude se hodit.“ Otočila jsem se od okna a natáhla ruku pro jejich dokument. „A tohle si vezmu s sebou. Jako… jak se říká? Důkazní materiál. Pro právníky, co byli seznámeni, ale nic neschválili.“
Cestou ze dveří jsem ještě zaslechla, jak Tomáš sípe: „Panebože, Kristýno, tys mi slíbila, že ty účtenky nikdo nenajde.“ Měl pravdu. Slíbila. Ale lidé, co podvádějí společně, si málokdy řeknou celou pravdu.
—
Odpoledne to začalo. Martin z marketingu mi napsal SMS: „Kristýna tu všude říká, že jsi na personálním křičela a házela židlí.“ Moje asistentka Lenka zjistila, že večerní proslovy jsou přepsané. V nové verzi Tomáš oznámí mou rezignaci kvůli „dlouhodobým zdravotním komplikacím“ a Kristýna poděkuje za to, že ji „pasuji na svou nástupkyni“. Opravdu použili slovo „pasuji“.
Mohla jsem zůstat doma. Otevřít si láhev vína, koukat na seriál a čekat, až se svět dozví, že Jitka Novotná se zbláznila. Místo toho jsem vytáhla z trezoru černou složku a zavolala své advokátce.
—
Večer. Parkhotel Brno. Sál zářil křišťálovými lustry a voněl pivoňkami – ty květiny taky platila firma. Když jsem vešla v černých sametových šatech a smaragdových náušnicích po babičce, tři sta hovorů najednou ztichlo, jako když utneš reproduktor. Kristýna stála u pódia v bílých saténových šatech. Vedle ní Tomáš, v obleku na míru, s výrazem člověka, co právě spolkl vosu.
Kristýna si každou chvíli popotahovala zápěstí, aby se jí zaleskl náramek. Diamanty. Ten náramek jsem poznala okamžitě – figuroval ve firemním účetnictví jako „lobbingový dar“ za devadesát osm tisíc korun. Vyjádřila jsem obdiv nad jeho třpytem.
Kristýna zazářila. „Dárek od někoho, kdo mi věří.“ Její rty se zkřivily do úsměvu, co mi měl ublížit. Bůh ví, co jí Tomáš všechno nasliboval.
Večeře ubíhala pod křišťálem jako soudní proces. Tomáš sotva jedl, Kristýna zvedala ruku tak často, až si toho všimli i číšníci. Pan Janda, můj nejstarší investor, se mě tiše zeptal: „Jitko, je všechno v pořádku? Celý večer jste nějaká… klidná.“ Odpověděla jsem mu: „Dneska jsem v pohodě poprvé za hodně dlouhou dobu.“ Nechápal, ale přikývl.
Když zhasla světla a na pódium vystoupil Tomáš, sál ztichl úplně. Poděkoval hostům, připomněl „mé roky obětavé práce“ a pak pronesl větu, kterou evidentně piloval celý den: „Vedení firmy někdy vyžaduje těžká rozhodnutí. Jitka se dnes rozhodla odstoupit ze zdravotních i osobních důvodů. Prosím, respektujte její soukromí a popřejte jí klid, který si zaslouží.“
Lidé se otáčeli ke mně jako slunečnice za světlem. Zvedaly se mobily, šeptalo se, cvakaly fotoaparáty. Tomáš napínal svaly v čelisti, připravený na můj výbuch.
Místo toho jsem zvedla sklenku s vodou a pomalu, úplně klidně, si lokla. Pódium pode mnou zaskřípalo, jak jsem vstala a vydala se uličkou ke schůdkům. Právě ve chvíli, kdy Tomáš podával mikrofon Kristýně.
Ta si ho vzala. Její hlas zněl jako med s bublinkami. „Jitko, děkuji za tvoji důvěru. Doufám, že konečně budeš odpočívat a… zotavíš se.“ Oči jí plály, jako by právě vyhrála hlavní cenu v loterii.
A tehdy se u pódia objevila Lenka. V rukou držela černou složku – tu z trezoru. Kristýna ji uviděla jako první. Úsměv jí zmrzl, ruka s mikrofonem klesla. Tomáš zezadu sykl: „Jitko, nedělej to.“ Mikrofon to zachytil a zesílil do celého sálu.
Vystoupala jsem na pódium. Natáhla ruku pro mikrofon. Kristýna zaváhala, pak ho pustila, jako by pálil. Otočila jsem se ke třem stům lidí.
„Pro pořádek,“ řekla jsem do mikrofonu, „teď to převezmu já.“ Otevřela jsem složku. První list – kopie faktury za diamantový náramek, zaúčtovaná jako lobbingový dar. Druhý – zvětšená fotka z hotelového výtahu, datum, čas. Třetí – výpis z bankovního účtu firmy, kde svítily restaurace, šperky, hotely, všechno podepsané Tomášem.
„Tohle je pravá tvář nového vedení,“ řekla jsem a zvedla fotku nad hlavu. „Můj manžel, finanční ředitel Tomáš Dvořák, a tady,“ otočila jsem se na Kristýnu, „budoucí výkonná ředitelka, co svůj titul získala v hotelovém pokoji. Z firemních peněz. Firemní kartou. Tady jsou důkazy. A tady,“ vytáhla jsem poslední papír, „je soudní příkaz k obstavení jejich společných účtů a zahájení trestního řízení pro zpronevěru. Tyhle dokumenty obdržela i policie České republiky. Dnes odpoledne. Ve čtyři hodiny. Těsně předtím, než mi vypršel termín na rezignaci, který jste mi dali.“
V sále bylo takové ticho, že bylo slyšet vrčení ledniček z baru. Kristýna se zapotácela, chytla se okraje pódia a její bílé saténové šaty se prodřely o hřebík. V očích se jí zaleskly slzy, rudá rtěnka se jí rozmazala na bradě. Tomáš stál bez hnutí, otevřená pusa, obličej barvy starého tvarohu. Nesnažil se utéct. Ani něco říct. Stál tam a díval se na mě, jako by mě viděl poprvé.
Naklonila jsem se k mikrofonu naposledy: „Dámy a pánové, Ateliér J. Novotná má nové vedení. A to nové vedení teď stráví zbytek večera vysvětlováním na policejní stanici. Já zůstávám. Dobrou noc.“
Odešla jsem z pódia. Za mými zády někdo zakřičel „Panelože!“, někdo začal tleskat, někdo brečet. Znělo to jako orchestr, co ladí nástroje, než začne hrát. A když jsem procházela kolem stolu, kde seděl můj starý investor Janda, neslyšně mi stiskl ruku a špitl: „Ty diamanty jí fakt sekly. Ale ty smaragdy vám sluší víc, paní ředitelko.“
