Jmenuju se Radek Vomáčka, je mi čtyřicet tři a mám pneuservis na okraji Pardubic, kousek od kruhového objezdu na Semtín. Tohle vyprávím já – ne moje sestra, ne moje matka. Protože ta verze, kterou by vám řekly ony, by zněla úplně jinak.
Otec od nás odešel, když mi bylo devět. Matka zůstala se mnou a se sestrou Janou v paneláku na sídlišti Dukla, ve třípokojáku, kde jsme si s Janou dělili jednu místnost až do mých šestnácti. Nebudu předstírat, že to bylo jednoduché. Matka pracovala jako pokladní v Albertu na směny, chodila domů ve dvě v noci a smrděla igelitovými taškami a chlórem z podlahy v obchodě. Jenže – a tohle je to, co ona nikdy neřekne nahlas – ona nás nevychovávala sama. Vychovávala nás babička Věra, její matka, protože máma prostě nebyla doma. A když doma byla, tak buď spala, nebo brečela v kuchyni s cigaretou, a my jsme se s Janou učili být potichu, abychom ji nerušili.
V patnácti jsem začal chodit na brigády k Pepovi Novotnému, co měl pneuservis kousek od nádraží. Bral jsem pak učňák na automechanika, protože jsem věděl, že na vejšku peníze nebudou a ptát se máti nemá cenu. Ona v té době randila s chlapem jménem Standa, co jí bral výplatu na pivo, a když jsem jí jednou řekl, že bych potřeboval na sešity, poslala mě za babičkou. Babička mi dala pět stovek ze svého důchodu a řekla, ať to mámě neříkám.
Tohle je ta část příběhu, kterou lidi kolem mě neznají, protože jsem o tom nikdy moc nemluvil. Ale je potřeba to říct, než se dostanu k tomu, co se stalo teď, v červnu.
Dílnu jsem si postavil sám, po babičce jsem zdědil chatu na Seči, kterou jsem prodal a dal do toho všechny peníze, plus úvěr od České spořitelny na tři miliony, který splácím dodnes. Patnáct let dřiny, dva mechanici na plný úvazek, jedna učednice. Neberu si dovolenou, protože nemám na koho to nechat. Manželka Petra mi vede účetnictví večer po své práci ve školce.
A teď, ve čtvrtek osmnáctého června, mi zavolá sestra Jana. Že máti je špatně – cukrovka, tlak, něco s ledvinami, doktoři říkají, že potřebuje pečovatelku nebo domov se zvláštním režimem, a že to stojí přes dvacet tisíc měsíčně, a že "musíme se složit, je to naše matka".
Stál jsem tou dobou v hale, pod zvednutým Octavkem, s klíčem v ruce, a najednou mi hlavou proletělo asi patnáct obrazů najednou. Babička u plotny. Máma spící do poledne. Pět stovek, co mi babička strkala do kapsy bundy. Standa, co propil peníze na moje boty.
Řekl jsem sestře, ať mi dá čas do neděle.
Petra se mnou ten večer seděla v kuchyni dlouho, mlčky mi nalévala čaj a nic neříkala, dokud jsem sám nezačal mluvit. A pak řekla jednu větu, která mi zůstala v hlavě: "Ty nemusíš platit za to, co ti nikdo nedal."
V neděli jsem přijel za mámou do bytu na Dukle – bydlí tam pořád, teď sama, protože Standa zmizel kdesi po babiččině smrti. Seděla u stolu v županu, na ubruse ležela hromádka papírů z nemocnice a krabička s prášky. Poprvé po letech jsem se na ni podíval a neviděl jsem tu ženskou, co mě strašila jako malého kluka svými depresemi – viděl jsem starou, unavenou ženskou, která čeká, že jí syn zaplatí důstojné stáří, jaké mi sama nikdy nedala.
Řekl jsem jí to natvrdo, bez křiku. Že zaplatím pečovatelku – ale ne z lásky jako dluh, který nemám, ale protože nechci, aby umřela v bídě, a protože nechci, aby to táhla sama Jana, která na rozdíl ode mě dětství s ní prožila v horším období a teď je na mateřské se dvěma dětmi a nemá kde vzít. Řekl jsem jí ale i tohle: že žádnou "rodinnou nedělní večeři" už dělat nebudeme, že u ní nebudu spát o Vánocích, a že vděčnost, kterou po mně čeká, mi nedluží nikdo víc než ona mně dětství.
Vytáhl jsem z tašky složku – měl jsem ji připravenou už z pátku, probral jsem to s právničkou z kanceláře na Sukově třídě. Byla tam smlouva o zřízení doživotního nájmu pokoje v penzionu Sluníčko v Rosicích nad Labem, kde jsem zamluvil místo a zaplatil první tři měsíce zálohou – šedesát tři tisíc korun. Položil jsem smlouvu na ubrus vedle prášků a řekl: "Podepíšeš tohle, a já to budu platit, dokud budeš žít. Ale bydlet u mě nebudeš a půjčovat mi nebudeš, protože jsi to nikdy nedělala."
Mlčela dost dlouho. Pak vzala pero, které jsem položil vedle složky, a podepsala to – ruka se jí klepala, ale podepsala.
Jana přišla o týden později, když jsme mámu stěhovali. Stála na chodbě penzionu s krabicí máminých hrnků v náručí a řekla mi jen: "Nečekala jsem, že to uděláš takhle." Odpověděl jsem jí, že jsem to neudělal kvůli mámě. Udělal jsem to kvůli sobě – abych se večer co večer díval do zrcadla a věděl, že jsem nenechal nikoho zemřít v bídě, ale zároveň jsem nezaplatil ani korunu navíc za lásku, kterou jsem si musel jako kluk vyprošovat u babičky po kapsách.
Máma teď bydlí v Rosicích, pokoj má s výhledem na řeku, jednou za měsíc za ní jezdí Jana s dětmi. Já jí platím účet – převodem, patnáctého v měsíci, bez SMS, bez volání. Byl jsem tam jednou, na její narozeniny v srpnu, přinesl jsem jí kytku chryzantém, protože růže neměli, seděli jsme dvacet minut, ona se mě zeptala, jestli jsem šťastný, a já řekl, že ano, a odešel jsem.
