Do kanceláře v centru Brna, hned za Zelným trhem, vešla ten úterní podvečer žena s deskami plnými papírů. Petra Vránová, koordinátorka nadace Podej ruku, měla za sebou už šest schůzek toho dne a nohy jí otékaly v lodičkách, které si ráno vzala naposledy.
Recepční ji nechala čekat čtyřicet minut. Za tu dobu si Petra stihla prohlédnout každý obraz na chodbě, spočítat dlaždice na podlaze a vypít dvě kávy z automatu, co chutnaly po spálené gumě.
Nakonec ji uvedli k Karlu Nováčkovi, nejznámějšímu advokátovi v Brně — muži, který zastupoval polovinu developerů na jižní Moravě a jehož jméno viselo na billboardu u dálnice D1.
„Pane doktore," začala Petra a posadila se, aniž by čekala na vyzvání, „podle veřejně dostupných informací váš příjem loni přesáhl osm milionů korun. Naše nadace shání prostředky na paliativní péči pro děti. Vaše jméno by u nás na seznamu dárců udělalo hodně dobrého."
Nováček si sundal brýle. Otíral je kapesníkem — pomalu, jako by potřeboval čas.
„Paní Vránová," řekl nakonec, „víte, kde bydlí moje matka?"
„Ne, to nevím."
„V Domově pro seniory na Kociánce. Třetí patro, pokoj číslo devět. Platím tam měsíčně dvaačtyřicet tisíc, protože potřebuje péči čtyřiadvacet hodin denně — Parkinson, poslední stádium. Standardní pokoj by stál polovic, ale v tom by umřela za měsíc, ne za rok."
Petra otevřela ústa, ale nic neřekla.
„Víte, že můj bratr sedí na vozíku? Byl policista, střela mu prošla páteří při zásahu v Židenicích. Stát mu dává invalidní důchod jedenáct tisíc. Byt na Lesné, kde bydlí, jsem musel předělat — rampy, zvedák do vany, dveře na míru. To vyšlo na tři sta tisíc. A pak je tu asistentka, kterou platím já, protože příspěvek na péči mu stačí sotva na polovinu jejího platu."
Odmlčel se. Petra si všimla, že na stole má fotku — mladá žena se dvěma dětmi, usmívá se do objektivu, na klíně malý kluk v mikině s Krtkem.
„Moje sestra ovdověla před čtyřmi lety. Manžel havaroval na D2 u Modřic, náklaďák ho smetl z krajnice. Zůstala se třemi dětmi. Nejstarší je teď na gymnáziu, prostřední potřebuje logopeda dvakrát týdně, protože po tom šoku přestal mluvit skoro rok. Platím jí nájem v Bystrci, osmnáct tisíc měsíčně, a školní kroužky pro všechny tři."
„Já opravdu—"
„A moje dcera studuje medicínu v Olomouci. Ne, státní studium nic nestojí, to víte. Ale bydlení, skripta, praxe v zahraničí, kterou potřebuje pro rezidenturu — to já platím. A syn má Crohnovu chorobu. Biologická léčba, kterou pojišťovna hradí jen částečně, mě stojí přes šedesát tisíc za rok."
Petra se dívala na své ruce, na desky, které si přinesla, plné grafů a tabulek o dětské paliativní péči, které teď ležely na stole nedotčené.
„Pane doktore, já jsem nevěděla. Promiňte, že jsem—"
„Nemusíte se omlouvat," řekl Nováček a nasadil si brýle zpátky. „Jenom vám chci říct jednu věc, paní Vránová. Já svojí vlastní rodině nedám ani korunu navíc, než co musím. Platím, protože musím, protože jsou moji. Ne proto, že bych měl přebytek, který rozdávám."
Vstal, došel k oknu. Venku po Joštově ulici jezdila tramvaj číslo 4, škrábala kolejemi do zatáčky u Fakultní nemocnice.
„Takže když ani jim nedávám nic navíc — proč bych dával vám?"
Petra sbalila desky. U dveří se ještě otočila.
„Rozumím," řekla tiše. „Ale možná byste to měl napsat na ten billboard místo reklamy na rozvody."
Nováček se zasmál — poprvé za celé setkání, krátce, jako by mu to samotného překvapilo.
O tři týdny později přišla nadaci obálka bez zpáteční adresy. Uvnitř bylo sto tisíc korun v hotovosti a lístek: „Ne z přebytku. Z toho, co zbylo, když jsem si tenhle měsíc odepřel novou sadu golfových holí. Ať to někomu pomůže dřív, než pomůže mně."
