Do směny mi zbývalo dvacet minut, když dovnitř vstoupila. Bylo páteční poledne a přes Brno se převaloval mokrý sníh. Seděl jsem za pultem penzionu U Tří dubů kousek od hlavního nádraží a přepisoval kapitolu k dějinám habsburské monarchie. Věděl jsem, že bych neměl, ale měl jsem to v hlavě pořád dokola. Vedle mě stál kaktus, který po mně chtěla zalít kolegyně, a já mu ulomil suchý článek, jen abych dělal něco rukama.
Žena vešla s kufrem na kolečkách, z nichž jedno drhlo o dlažbu. Byla to starší paní, kabát mokrý, kapuce stažená, jen tak se na mě podívala. Chtěla pokoj. „Pátá, prosím. Teče tam teplá voda?“ zeptala se a položila na pult stovku. V tu chvíli jí z kapsy vypadl telefon a na displeji se rozsvítilo jméno „Simča“. Nevšiml jsem si, že by spěchala.
Dvacet minut jsem sledoval hodiny. Pak jsem jí řekl, že pokoj stojí čtyři sta padesát a že si může vzít klíč. Když odcházela k chodbě, všiml jsem si, že se jí táhne rameno a že ten kufr je rozbitý. Sedl jsem si zpátky k počítači a slyšel, jak se v telefonu ozve hlas: „Ne, dnes ne… mami, to vážně nejde.“ Paní ztišila hlas a odešla do svého pokoje.
Po půlnoci jsem vytáhl z kapesníku zbytky rohlíku. Kaktus byl už suchý, ale stejně jsem ho polil. Za oknem zacinkaly tramvajové troleje. V tu chvíli mi došlo, že paní nechala u pultu červený diář. Otevřel jsem ho, abych se podíval, komu patří. Uvnitř byly tři telefonní čísla označená slovy: „Lenka“, „Petr“, „Sima“. A jedno přeškrtané: „Mirek — zubní pohotovost“.
Druhý den ráno jsem ji viděl, jak sedí na schodech u recepce a hledá něco v tašce. Byla bledá. „Nepotřebujete doktora?“ zeptal jsem se, protože jsem nevěděl, co jiného říct. „Děkuju, ne. Potřebuju jen klid.“ Pak se mě zeptala, jestli v okolí nejsou nějaké inzeráty na pronájem pokoje. Půjčil jsem jí starý tablet, na kterém jsme měli v kanceláři uložené trasy pro hosty. Seděla tam asi dvě hodiny a psala si čísla do toho diářě.
Slyšel jsem, jak volá znovu. Tentokrát nahlas, protože jí ujelo ticho: „Leni, já tě prosím, ne o peníze. Jen dvě noci. Já se pak zařídím… Aha, takže u tebe to znamená, že bych ti zůstala na krku?“ Pak dlouhá pauza. A potom: „Tak já ti to usnadním. Půjdu jinam.“ Zavěsila.
Nevím, proč mi to přišlo líto, ale přinesl jsem jí hrnek čaje. Dala si ho ke dřezu, kam si předtím odložila mokré rukavice. Vypadala jako člověk, který přestal počítat dny. Když odcházela, nechala mi na pultu drobné. „To je za čaj. Ať vám ta škola dobře dopadne.“ Neptal jsem se, jak ví, že studuji. Možná viděla moje poznámky na recepci.
O tři dny později přišla dolů s malým batůžkem. Vyndala z kabelky obálku a položila ji přede mě. „Tady je nájem na dva týdny dopředu. Našla jsem si pokoj na Cejlu. Čtyři a půl tisíce i s energiemi. Konečně platím za sebe.“ Díval jsem se na peníze a nemohl jsem nic říct. Za tu dobu, co jsem u pultu pracoval, jsem viděl hodně lidí, ale nikdy jsem neviděl někoho, kdo by platil s takovým klidem.
„Můžu vás ještě o něco poprosit?“ zeptala se. „Můžete mi dát zapalovač? Chtěla bych něco spálit.“
Přinesl jsem jí zelený zapalovač, co byl v šuplíku od ztracených věcí. Vytáhla ten červený diář a položila ho na pult. Rozsvítila stránky, kde byla napsaná jména jejích dětí. Plamínek se zachytil papíru. Trvalo to jen pár sekund, ale zdálo se mi, že drží ten papír strašně křehce.
„Nechcete si to nechat?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ odpověděla. „Nepotřebuju tyhle čísla. Ať si je najdou oni.“
Pevně stiskla diář, který se na konci stránky roztrhl. Popel mi potom nasypala do malé obálky, kterou vytáhla z kapsy u bundy. „Kdyby se na mě někdo ptal, dejte jim tohle.“ Byla to obyčejná bílá obálka, jaké používáme na účtenky do zásuvky. Položila ji na recepci a odešla. U dveří se ještě ohlédla, aby si vzala ten rozbitý kufr.
Nevím, proč jsem ten den nemohl usnout. Do směny mi zbývalo dvacet minut, ale seděl jsem tam déle. Pak přišla moje kolegyně a řekla, ať jdu domů. Obálka zůstala ležet na pultu.
O týden později se u dveří objevila mladá žena, vysoká, s deštníkem a v drahém kabátě. Vypadala jako advokátka. „Dobrý den, hledám ženu, která se jmenuje… jak jste ji viděl?“ řekla. „Stála tu před pár dny. Starší, v šedém kabátě. Měla by tu nechat kontakt.“
Za ní přišel vysoký muž v modrém; z auta se vyklonily děti. „Jsem Lukáš, noční recepce,“ řekl jsem. „Žádná taková se mi tu nehlásila. Ale nechala vám to.“ Podal jsem jim tu bílou obálku s popelem.
Ten muž vzal obálku a začal ji otevírat. Dcera ji vzala z jeho ruky dřív, než stihl něco říct. Když nasypala obsah na dlaň, ztuhl jí obličej. „To je… popel?“ zeptala se.
„Ano,“ odpověděl jsem. „Paní to spálila. Nechala vám jen tohle.“
Stáli chvíli v hale, dívali se na sebe, pak na ten popel. Žena si ho zakryla prsty, aby ho nerozfoukal vítr od vstupních dveří. Muž si sedl do křesla u okna a položil ruce na kolena, jako by na něj spadla celá ta osmnáct let stará tíže.
„Víte, kde je?“ zeptala se tiše.
„Ne,“ řekl jsem. „Nezanechala žádnou adresu. Jen obálku.“
Ta žena se na mě podívala a já jsem věděl, že čeká, abych řekl, že je to vtip. Ale já jsem jen zopakoval: „Nenechala žádný kontakt.“
Vytáhla telefon, našla v něm staré číslo a stiskla tlačítko. Do ticha haly zazvonil cizí tón. Neslyšela nic. Znovu. Nic. Pak telefon spadl na podlahu. Nezvedla ho. Muž vstal a bez slova ho zvedl. „Ona nás už nechce,“ řekl, jakoby sám pro sebe.
Já jsem se vrátil k počítači a pokračoval v přepisu. Kaktus stál vedle mě a já jsem na něj zapomněl. Ten den jsem už žádné hosty nekontroloval.
Asi po měsíci jsem jel tramvají dolů do centra a na jedné zastávce nastoupila. Byla bez kufru, oblečená do suchého svetru. Nesla papírovou tašku se zeleninou. Sedla si vedle mě a já ucítil, že voní mýdlem, ne cigaretami a deštěm. Nevěděl jsem, jestli mám promluvit. Nakonec jsem se jen zeptal: „Na Cejl?“
Otočila se a kývla. „Ano. Bydlím tam v malém bytě. Dvacet pět metrů. Město Brno mi to pronajalo.“ Pak natáhla ruku, jako by chtěla něco podat, ale nakonec jen sáhla do kapsy a vytáhla klíč. Nebyl to ten unavený, stříbrný klíč od hotelu. Byl nový, žlutý, s kulatou hlavou. Položila si ho na dlaň a chvíli ho držela, jako by měla v ruce celý svůj majetek. „Vrátila jsem se,“ řekla. „Konečně mám vlastní zdi.“
Nevěděl jsem, co odpovědět, tak jsem se jen usmál a podíval se z okna. Kolem letěl Brno a tramvaj skřípala v zatáčkách. Když vystoupila, otočila se ještě jednou a řekla: „Kdyby se mě zeptali, jestli jsem šťastná, řekněte, že jsem doma. To stačí.“ Pak zavřela dveře a já jsem jel dál.
Do směny jsem dorazil pozdě. Kolegyně se mračila a ptala se, kde jsem byl. Řekl jsem jí: „Potkal jsem jednu paní, co tu kdysi bydlela. Už nepotřebuje náš hotel.“ Kaktus jsem zalil. Usnul jsem za pultem, hlavu vedle počítače. A zdálo se mi, že slyším ženu, jak se směje do telefonu: „Mami, tak jo… přijď. Tentokrát máme místo.“ Ale to se mi jen zdálo.
