Bylo krátce po poledni, když jsem se rozhodla zaskočit za Jarmilkou. V tašce jsem nesla čerstvé kynuté buchty s povidly, které tak milovala od dětství. Odemkla jsem si vlastním klíčem – byt v tom krásném cihlovém domě na ulici 5. května jsem jim s Lubošem koupila jako svatební dar. Teda hlavně já, z učitelského platu a dědictví po babičce.
V předsíni bylo ticho. Až příliš. V obyváku na konferenčním stolku stály dvě skleničky od vína. A na pohovce, v pološeru zatažených závěsů, ležel Tomáš. Nebyl sám.
Ta holka měla rudé vlasy a na sobě jen jeho košili. Když mě uviděla, vyjekla a zmizela do ložnice dřív, než jsem stačila popadnout dech. Tomáš se ani nehnul. Seděl tam, rozvalený, s tím svým věčným úsměškem, jako by se nechumelilo.
„Ty jedna špíno,“ procedila jsem mezi zuby. „Okamžitě zmizni. I s tou tvou courou.“
Nekřičela jsem. Hlas mi ztvrdl na kámen. Když se za tou holkou zabouchly vchodové dveře, Tomáš se zvedl, pomalu si zapnul kalhoty a bez jediného slova odešel. To ticho bylo horší než jakákoli hádka.
Jarmila se vrátila za hodinu, celá udýchaná, s taškami z Lidlu. Když mě uviděla stát uprostřed pokoje jako solný sloup, všechno pochopila dřív, než jsem otevřela pusu.
„Mami, co tady děláš?“
„Zachraňuju ti život,“ řekla jsem.
Vytřeštila na mě oči. Pak se rozplakala a já myslela, že jí pukne srdce.
Jenže ono to bylo mnohem horší. A trvalo to už roky.
Seznámili se, když jsem byla na dva roky v Anglii, pečovala jsem tam o starou paní v Oxfordu. Když mi Jarmila volala, že si bere Tomáše Burdu, hasiče z Liberce, byla jsem nadšená. Že prej fešák, záchranář, hrdina. Měla jsem ho poznat až na svatbě, ale týden před obřadem jsem skončila v nemocnici se žlučníkem. Svatbu mi poslala video. Smála se na něm, on stál vedle ní jako páv, v uniformě.
Když jsem se konečně vrátila a poprvé u nich seděla u večeře, málem mi spadla brada. Už měli dvě děti – Filípka a Adélku. Tomáš přišel z garáže, umyl si ruce, sedl si a Jarmila kolem něj poskakovala jako služka.
„Tomášku, dobře jsem to udělala? Není ta omáčka moc česneková?“
„Dalo by se to jíst,“ odsekl a odsunul talíř. „Ale tvoje máma vařila líp, co?“
Zamrazilo mě. Jarmila se na mě podívala omluvně, jako by prosila, ať nic neříkám.
Nenechal to být. Obrátil se ke mně: „Podívejte se na ni, paní Nováková. Vždyť je jako koule. Copak takhle má vypadat žena hasiče?“
„Porodila ti dvě děti,“ utrousila jsem ledově.
„No a? Některý ženský poroděj tři a jsou jak proutek. Jenže pro chlapa se musí chtít. Jinak si najde jinou.“ Zachechtal se tomu svému vlastnímu vtipu a nalil si dalšího panáka slivovice.
Dívala jsem se na to nemehlo. Hasič. Pracoval na poloviční úvazek, zbytek času trávil v hospodě U Raka nebo pod autem, co furt opravoval. Bydlel v mém bytě, jezdil v naší staré octavii, a opovažoval se takhle mluvit o mé dceři.
Po večeři jsem si Jarmilu vzala stranou do kuchyně. „Takhle se k tobě chová normálně?“
„Mami, já za to můžu. Ztloustla jsem po dětech, víš jak to je. On chce jen to nejlepší, abych byla hezká. Pro nás oba.“ Hlas se jí třásl.
„Ty mu to věříš?“
„Miluju ho, mami. Prosím tě, nepleť se do toho.“
Nepletla jsem se. Tři roky jsem mlčela. Jarmila zhubla deset kilo, začala běhat, byt se leskl jako z výlohy. Ale úsměv se jí ztratil. Byla jako loutka, co se snaží zavděčit loutkaři, aby ji neodložil do kouta. A já to, hloupá stará máma, trpěla a doufala, že se to spraví.
Až na ty buchty s povidly.
Po tom, co jsem ho vyhodila, Jarmila brečela celý týden. Volala mi denně, že jsem jí zničila život, že děti potřebují otce, že Tomáš slíbil, že se polepší. Že to s tou zrzkou byla chyba, jedna jediná.
Za osm dní byl zpátky. Jarmila mi to řekla potichu, jako by se přiznávala k vraždě. „Vzala jsem ho zpátky, mami. Kvůli dětem. A kvůli mně. Já bez něj nemůžu být.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ne, nezlomilo. Vzbudilo. Čtyři roky potlačovaný vztek, ta hořkost z toho, že někdo systematicky ničí mou holčičku, vybuchl.
Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu, vytáhla starý diář, kde jsem měla kontakty z doby, kdy jsem učila. Jeho bývalý nadřízený, plukovník Macek, byl otcem jednoho mého žáka. A taky seděl v kárné komisi krajského hasičského sboru.
Napsala jsem mu e-mail. Stručný, věcný. Že Tomáš Burda, hasič z liberecké stanice, se opakovaně opíjí ve službě, že jsem svědkem jeho hrubého a ponižujícího chování v soukromí, a že mám vážné pochybnosti o jeho morální způsobilosti vykonávat povolání, kde je důvěra veřejnosti klíčová. Žádné lži. Jen to, co jsem viděla. A zmínila jsem i pár konkrétních dat, kdy jsem ho potkala v hospodě U Raka v pracovní době.
Odpověď přišla do tří dnů. Poděkovali za informace a zahájili vnitřní šetření.
To, že se to Tomáš dozvěděl, mě nepřekvapilo. V malém městě, jako je Liberec, se neutají nic. Jarmila vtrhla do mého bytu jako uragán, oči červené, vlasy rozcuchané. Bylo devět večer, za okny mrholilo.
„Cos mu to provedla!“ křičela tak, že se rozštěkal sousedovic jezevčík. „Světlo světa mu vzali plat! Hrozí mu vyhazov! Že ho někdo udal, že pije! To jsi byla ty, že jo?!“
Stála jsem v předsíni, ruce podél těla. „Ano. Byla jsem to já.“
„Mami, jak jsi mohla! To je jeho kariéra! Jeho čest!“
„Jeho čest?“ zopakovala jsem a podívala se jí do očí. „Kde byla jeho čest, když si vodil milenky do postele, co jsem ti koupila? Kde byla jeho čest, když ti před lidmi říkal, že jsi koule? Že se máš víc snažit? Že jinak uteče?“
Jarmila otevřela pusu, ale žádný zvuk z ní nevyšel. Stála tam, promočená na ramenou od deště, a najednou vypadala jako ta malá holka, co jsem ji před pětadvaceti lety vodila do školky.
„Já… Já ho miluju,“ zašeptala nakonec.
Přistoupila jsem k ní a chytla ji za ramena. „Miluješ představu. Miluješ to, co sis o něm vysnila. Ale ten člověk, co s tebou žije, není hrdina. Je to parazit, co tě vysává. A já ti slibuju, že pokud ti teď nepomůžu postavit se na nohy, zničí tě nadobro. A zničí i moje vnoučata.“
Plakala mi na rameni dobrou půlhodinu. Pak si otřela oči, narovnala záda a zeptala se, jestli uvařím čaj.
Byl to dlouhý večer. A ještě delší měsíc. Tomáš skutečně dostal vytýkací dopis, podmínku a byl převelen na méně prestižní pozici v Jablonci. Zuřil, hrozil, nakonec sám podal žádost o rozvod – prý nemůže žít s hadem na prsou, co má tchyni udavačku. Jarmila podepsala, ani nemrkla.
Dnes sedíme u mě v obýváku, pijeme kafe a díváme se, jak si Filípek s Adélkou staví bunkr z polštářů. Jarmila se směje. Směje se, mami. Tomu smíchu jsem nevěřila ani za mák. Je to teprve pár měsíců, ale oči už nemá prázdné. Našla si práci v knihovně, chodí plavat. Minulý týden mi řekla: „Mami, já jsem ani nevěděla, že se dá takhle dýchat. Beze strachu, že něco zkazím.“
Nelituju ničeho. Ani toho e-mailu, ani té scény v předsíni. Protože matka není od toho, aby přihlížela, jak jejímu dítěti někdo ubližuje. Matka je od toho, aby bila na poplach. I kdyby to znamenalo, že ji to dítě bude chvíli nenávidět. Radši ať mě chvíli nenávidí, než aby se celý život topila v ponížení.
Z okna kuchyně vidím na Ještěd. Zrovna se vyčasilo, slunce zapadá a barví sníh na vrcholku do růžova. Jarmila mě chytne za ruku. Nic neříkáme. Jen se díváme.
