Zdeněk Bárta se tomu prvních pár let smál. Soused Franta mu vykládal o nějakých pásech u lesa, co je nechává neposečené, a Zdeněk mu na to říkal, že v Jižních Čechách přece nejsou žádní vzácní ptáci, kvůli kterým by měl nechávat pšenici hnít na poli.
Bylo mu tenkrát devětačtyřicet, hospodařil po otci na dvaceti hektarech kousek od Kunžaku, a kalkulačka mu vždycky vyšla jasně: sklidit všechno, co jde sklidit. Žádné sentimenty.
Zlom přišel v listopadu, když s dcerou Terezou našli u kraje lesa umrzlou zajíčici. Tereza se tehdy vrátila ze studií v Českých Budějovicích, kde chodila na nějaký seminář o krajině, a povídala mu, jak v okolních vesnicích – dole u Slavonic i nahoře k Jindřichovu Hradci – už pár sedláků nechává pruh strniště neposečený, přes zimu, schválně.
"Tati, to nestojí nic. Prostě to nesklidíš."
Zdeněk mávl rukou, ale ten obrázek zmrzlé zajíčice v příkopu mu ležel v hlavě celý prosinec. V lednu, když sníh na poli za stodolou začal tát a zase mrznout, vzal sekeru na led do napajedla pro krávy a cestou se zastavil u kraje pole, kde ještě trčely obilné klasy z loňska – soused je nechal, jak mu Tereza povídala.
Uviděl stopy. Zaječí, srnčí, a drobné, ptačí – bažant, možná koroptev, ta už tady byla vzácnost.
Na jaře řekl Tereze, že to zkusí. Ne z lásky ke zvířatům, řekl jí to natvrdo, ale protože ho to nic nestojí a ona po tom tolik jede.
Vybral pruh u remízku, snad čtvrt hektaru z celého lánu, kousek, který stejně kombajn špatně bral kvůli sklonu terénu. Nechal tam stát oves neposečený. Manželka Milada kroutila hlavou, že sousedi budou říkat, že se mu nechce dodělat práci pořádně.
A sousedi to opravdu říkali. Franta z vedlejšího gruntu, ten, co s tím začal jako první, se tomu smál – teď to byl on, kdo se smál Zdeňkovi, že konečně přišel na chuť. Ale byl tu i Karel Vomáčka, co má pole hned za tratí, ten Zdeňkovi na návsi řekl, že takhle se plete celá práce dohromady a že by se měl držet toho, co dělal jeho táta.
Zdeněk mu na to neřekl nic. Jenom si to nechal.
V únoru přišla tuhá zima, mínus patnáct v noci, a sníh napadl přes půl metru. Zdeněk šel tou dobou skoro každý druhý den kolem toho pruhu k lesu, protože potřeboval štípat dřevo na dvoře souseda z druhé strany, a všiml si, jak se v tom oveském strništi, co trčelo ze sněhu, hemží drobná havěť. Bažantice tam byly tři, jednou i srnec se tam prohraboval sněhem k zrní.
Karel Vomáčka přišel v březnu, o měsíc později, s jinou tváří. Jeho pole bylo dočista holé, žádný pruh, žádná mez, jak to dělával odjakživa jeho otec. A ten rok mu na jaře přišla škoda – divočáci mu zryli kus louky, protože prej neměli kde jinde hledat žrádlo, a jeden traktorista mu povídal, že to bylo horší než jiné roky.
Zdeněk mu na dvoře jenom nalil kafe a nic neříkal.
Tereza přijela na Velikonoce a s otcem šli spolu k tomu pruhu. Oves už dávno vyklíčil na zem, tráva se prodírala mezi stébly, a v remízku bylo slyšet ptačí zpěv, jaký tam Zdeněk dlouho neslyšel – snad pěnkavy, možná i budníček.
"Vidíš, tati? Nestálo tě to nic a funguje to."
Zdeněk se sehnul, vzal do dlaně hrst zbylých klasů, protřepal je mezi prsty a nechal zrní spadnout zpátky do trávy.
"Příští rok necháme dva pruhy," řekl.
Karel Vomáčka přišel na podzim znovu, tentokrát sám, bez řečí na návsi. Postál chvíli u plotu, díval se na to strniště za remízkem, kde zase nechal Zdeněk čtvrt hektaru nedotčeného, a zeptal se, jak přesně to má udělat, aby mu to nekazilo výnos na zbytku pole.
Zdeněk mu to vysvětlil. Prostě vybrat kus, který je stejně na kombajn nevýhodný, a nechat ho být.
Ten den odpoledne přijel k Vomáčkovi na dvůr s pytlem sazenic – Milada mu je nechala připravit, něco na keře do meze, aby tam bylo víc úkrytu. Karel je vzal beze slova. A na jaře, když Zdeněk jel kolem jeho pole, uviděl v jeho strništi taky ten pruh, který zůstal stát.
