Kamení pod nohama bylo ledové, i přes neoprenové návleky. Byl začátek listopadu a hladina Vltavy u Štěchovic měla sotva devět stupňů. Já jsem tam stál se svým psem záchranářem Rexem už čtvrtou hodinu, a Rex byl vyčerpaný – čichová práce na hladině v tomhle počasí ho stála síly jako málokdy.
Jmenuji se Tomáš Beneš, je mi čtyřicet tři a psí záchranář dělám jedenáct let. Byl jsem u desítek pátrání, ale to, co se stalo toho dopoledne u jezu, jsem nezažil nikdy předtím a nezažil jsem to ani potom.
Hledali jsme Pavla Kučeru, čtyřiaosmdesátiletého muže, který ráno odešel z domova na procházku se svým psem a nevrátil se. Pes se přiběhl domů sám, promáčený, se strhaným vodítkem. Jeho žena Věra zavolala na linku 112 v půl jedné. Do tří hodin jsme prohledali celý úsek od mola po první tůň – bez výsledku. Voda byla kalná od podzimních dešťů, viditelnost pod hladinou skoro nulová.
V tu chvíli přijela dodávka s nápisem "K9 Rescue Bohemia" a vystoupila z ní žena, kterou jsem znal jen od vidění – Klára Nováková, čtyřiatřicetiletá bioložka, co dřív pracovala v Zoo Praha na oddělení šelem a teď se věnuje výcviku zvířat pro záchranné složky. Otevřela zadní dveře dodávky a vytáhla přepravku. Uvnitř byla vydra.
"Tohle je Bublina," řekla, jako by představovala kolegyni. "Malokarpatská vydra krátkodrápá. Cvičíme ji na lokalizaci pod vodou, hlavně v kalných tocích, kde psi nemají šanci."
Přiznám se, že jsem se tomu chvíli smál. Jedenáct let dělám tuhle práci a nikdy jsem neviděl vydru na pásce. Ale bylo skoro čtrnáct hodin, Pavlova žena stála na břehu s dekou přes ramena a nikdo z nás neměl lepší nápad.
Bublina vklouzla do vody bez jediného cáknutí. Klára ji sledovala od mola, v ruce vysílačku napojenou na malý čip všitý do postroje zvířete. "Ona to dělá přes bublinky," vysvětlila mi tehdy. "Pach se z místa, kde něco leží na dně, uvolňuje nahoru s drobnými bublinkami plynu. Lidský nos to nezachytí ani na hladině. Ona ano."
Přemýšlel jsem o tom, kolikrát jsem s Rexem stál přesně nad tělem a nevěděl to, protože vítr foukal špatným směrem nebo proud nesl pach jinam. Tady šlo o něco úplně jiného – o stopu, která nešla vzduchem, ale vzhůru skrz vodu samotnou.
Bublina se potápěla, mizela na dvacet, třicet vteřin, vynořovala se o kus dál, čenichala nad hladinou a mizela znovu. Po sedmi minutách se zastavila u kamenného výběžku asi třicet metrů pod jezem, kroužila na místě a začala pleskat packami o hladinu – signál, na který ji Klára cvičila.
Poslal jsem tam potápěče z HZS Středočeského kraje. Pavel ležel zaklíněný mezi dvěma balvany necelý metr pod hladinou, přesně tam, kde Bublina kroužila.
Nešlo už o záchranu. Ale šlo o to, že Věra ho mohla pohřbít, místo aby roky čekala u telefonu.
Stál jsem tehdy vedle Kláry, oba mokří, oba zmrzlí, a díval jsem se, jak vydra vylézá na molo a otřepává se jako pes, jen rychleji, celým tělem najednou. Klára jí dala kousek ryby z kapsy bundy a poškrábala ji za ušima způsobem, kterým se hladí zvíře, ne kolega.
"Kolikrát už takhle pomohla?" zeptal jsem se.
"Tohle je jednadvacátá akce. Popáté jsme někoho našli."
Řekl jsem jí, že to zní jako málo. Odpověděla, že u psů je poměr podobný, jen si to nikdo takhle nepočítá, protože psi jsou samozřejmost a vydra je kuriozita, o které se píše do novin.
Od té zimy jsme se s Bublinou a Klárou potkali na řece ještě třikrát. Rex ji respektuje zvláštním způsobem – neštěká na ni, jen si sedne opodál a pozoruje, jako by věděl, že tohle je jiný druh práce než ta jeho.
Tamní odpoledne u jezu na mě ale nedá zapomenout jedna věc, o které jsem tehdy nemluvil s nikým kromě manželky. Když potápěči vytahovali tělo, Věra na břehu neplakala. Stála úplně tiše, dívala se na vydru, která se dosušovala na sluníčku, a najednou řekla nahlas, spíš sama pro sebe: "Aspoň něco ho mělo rádo, když umíral." Nevím, proč zrovna tahle věta zůstala. Ale zůstala.
