Skořice a cizí kotě z Prokopského údolí
Adoptovala jsem ji před šesti lety z útulku na Barrandově, kde mi veterinářka rovnou řekla, že nikdy nebude mít vlastní koťata – po zánětu jí museli odebrat dělohu. To mi bylo jedno. Nebrala jsem si ji kvůli rodokmenu ani kvůli tomu, co by mi mohla "dát". Vzala jsem si vyzáblou rezavou kočku, protože se v kleci tiskla ke mřížím a předla, i když jí nikdo nevěnoval pozornost. Pojmenovala jsem ji Skořice.
Bydlím na kraji Prahy, kousek od Prokopského údolí, v paneláku, kde je přes zeď slyšet električka a v létě z trávníku táhne vůně posekané trávy. Skořice má na parapetu svůj polštář a večer co večer sedí u okna a sleduje holuby. Byl to obyčejný čtvrtek – po zprávách jsem umývala hrnek po kafi, na sporáku dohříval zbytek guláše ze soboty – když jsem uslyšela, jak škrábe na dveře na balkon.
Otevřela jsem. Vklouzla dovnitř tiše, skoro bez zvuku, packy jako by se ani nedotýkaly parket. V tlamě něco nesla. Přišla až ke mně, sklonila hlavu a k mým nohám opatrně položila kotě. Bylo tak malé, že se mi vešlo do dlaně. Třáslo se. Oči mělo sotva pootevřené, srst slepenou, jako by leželo někde ve vlhku celé hodiny.
Nevím, kde ho našla. Jestli ho někdo vyhodil do křoví u potoka, nebo vypadlo z hnízda pod nějakou boudou na zahrádkářské kolonii, co je kousek odtud. Skořice zvedla hlavu ke mně, ocas napjatý, uši dopředu – žádné mňoukání, žádné vysvětlování. Jen stála a čekala, co udělám.
Klekla jsem si na studenou dlažbu v kuchyni a nevěděla, co dřív – jestli zavolat na pohotovostní linku útulku, nebo shánět po nočních lékárnách kojeneckou náhradu mléka. Nakonec jsem sehnala telefon na paní, co dělá pěstounku pro opuštěná koťata v Modřanech, a v jednu v noci jsem s tím uzlíčkem v ruce jela přes celou Prahu autem, protože jsem se bála čekat do rána.
Skořice celou cestu seděla na zadním sedadle vedle přepravky a strkala čenich mezerou v mřížce dovnitř. Paní v Modřanech nám ukázala, jak se drží lahvička, jak se po krmení masíruje bříško, aby se koťátko vyprázdnilo – matka mu chybí úplně ve všem. Řekla, že bez pomoci by to nepřežilo do rána.
Vzaly jsme si ho zpátky domů. Tři týdny jsem vstávala každé dvě hodiny, i v práci jsem měla budík na krmení nastavený na telefonu a kolegyně se mnou měnily směny, když jsem přišla s kruhy pod očima. Skořice ležela vedle přepravky celé noci, jednou packou přes mřížku, jako hlídač. Když jsem kotě konečně pustila volně po bytě, běželo rovnou k ní a schovalo se jí pod bradu.
Dala jsem mu jméno Uhlík, protože je černý jako saze z kamen na chalupě mého táty v Krkonoších. Dnes už mu je pět měsíců, běhá po celém bytě, honí Skořici za ocas a ona to s ním vydrží déle, než bych čekala od kočky, která nikdy sama nekojila.
Minulý týden mi volala veterinářka z kliniky na Zbraslavi s výsledky odběrů – všechno v pořádku, jen doporučila začít s odčervením podle plánu. Položila jsem telefon vedle klávesnice a dívala se, jak Skořice olizuje Uhlíkovi ucho, tahem za tahem, dokud se nepřestal vrtět. Zůstal ležet vedle klávesnice, packu přehozenou přes její tlapu, oči přimhouřené, a za chvíli usnul.
