Vážil přes sto osmdesát kilo. Jednou tlapou by dokázal zlomit člověku paži jako sirku. A přesto právě on – samec západní nížinné gorily jménem Bruno – se stal hrdinou snímku, který za pár dní oběhl sociální sítě po celé republice a pak i za jejími hranicemi.
Bruno žije ve zlínské zoo od roku 2011, kam přišel jako mládě z jedné německé zahrady. Ošetřovatelé o něm mluví jako o "tichém tátovi" – má na starosti tři samice a jedno mládě a chová se k nim s trpělivostí, jakou by člověk čekal spíš od zkušené babičky než od zvířete jeho váhy. Nikdy prý nezaútočil na personál, i když měl na to sílu i příležitost. Jednou mládě uvízlo hlavou v konstrukci výběhu a Bruno ho přidržoval tak dlouho, dokud ošetřovatel nepřišel s klíčem.
Tu únorovou středu přišla do ordinace externí fotografka Tereza Holubová, která pro zoo dělá dokumentaci už pátým rokem. Měla vyfotit průběh zákroku pro archiv – nic víc. Přišla ve čtvrt na osm. Bruno ležel na vyšetřovacím stole v polospánku po injekci, hruď se mu zvedala pomalu a pravidelně, kolem stály stříkačky a rolička obinadla, kterou nikdo ještě nerozbalil. Tereza si sedla do kouta, opřela loket o koleno, nastavila clonu a čekala, až tým veterinářů rozloží nástroje.
Ošetřovatelka Jana Kratochvílová klečela vedle gorilího hrudníku a přidržovala kabel od kardiologického přístroje. Monitor pípal v pravidelném rytmu. Bruno, ještě ne úplně pod narkózou, otevřel oči na škvírku. Natáhl paži – tu, co by prý dokázala ohnout ocelovou tyč – a jemně sevřel Janinu dlaň. Nestiskl. Sevřel, jako by chtěl něco zadržet.
Jana strnula. Nehnula se, jen palcem druhé ruky přejela po kabelu, aby ho nevytrhla. Vteřiny se táhly. Nikdo v ordinaci nepromluvil, jen pípání monitoru a tiché oddechování narkotizovaného zvířete.
Tereza stiskla spoušť. Později mi říkala, že se jí ruce s fotoaparátem chvěly – ne strachy, ale tím zvláštním pocitem, že se dívá na něco, co neměla vidět.
Vedoucí veterinárního oddělení Lenka Vachková mi po telefonu řekla, že nikdo neví jistě, proč to Bruno udělal. "Nemůžeme vědět, co gorila v tu chvíli cítila. Ale ten snímek nám ukázal něco, co jsme tušili roky, jenom jsme to nikdy neviděli takhle jasně."
Fotka se objevila nejdřív na facebookovém profilu zoo, pak ji převzala tisková agentura a do týdne měla přes milion sdílení. Komentáře přicházely z Polska, z Německa, jeden muž z Kanady napsal, že mu snímek připomněl vlastního otce, který před rokem zemřel na infarkt. Vachková se tomu diví dodnes – za třicet let praxe zažila spíš to, že se lidi bojí gorily víc než ona lidí. Teď najednou půl internetu pláče nad tím, že velké zvíře drží za ruku sestřičku.
Vyšetření dopadlo dobře – srdce v pořádku, chrup bez komplikací, klouby na věk odpovídající. Bruno se probral z narkózy ještě týž den odpoledne, trochu zmatený, zamrkal do světla, opřel se o loket a hned se otočil k výběhu, kde na něj čekala jeho rodina.
Západní nížinné gorily jsou kriticky ohrožený druh, pytláctví a kácení pralesů je decimují rychleji, než dokážou chovné programy nahrazovat. Zlínská zoo do Brunovy péče ročně investuje statisíce korun – krmivo, veterinární zázemí, enrichment, aby se ve výběhu nenudil.
Jana Kratochvílová, ta, jejíž ruku Bruno tehdy svíral, mi napsala esemesku: že tu fotku má teď jako pozadí na mobilu. Že ji nikdy nesmaže.
