Jarda Bureš stál v půl páté ráno u plotu vinice a díval se na díru v pletivu, kterou by prošel i traktor. Zvěř tady chodila odjakživa, srnky, jednou i divočák, ale tohle bylo něco jinýho: mladej daněk, sotva po kolena vysokej, stál mezi keři burčákovýho odrůdy Solaris a cpal se hrozny, jako by platil nájem.
„Tati, pojď se podívat," zavolal syn Standa ze dveří chalupy, ještě v teplácích, s hrnkem kafe v ruce.
Jarda mávl rukou, ať je zticha. Vinice byla jediná věc, která mu po rozvodu s Alenou zbyla celá – dům šel na půl, auto prodali, ale tenhle kus svahu nad Znojmem byl pořád jeho. A teď si na něm hodoval nezvanej host.
Daněk zvedl hlavu, uši nastražený, a v tu chvíli si všiml, že ho pozorujou. Zapanikařil – ale místo aby utekl přes díru v plotu, kterou přišel, vrazil za dřevěnej kůl podpírající řadu vinné révy. Kůl měřil sotva deset centimetrů v průměru. Zvíře za ním schovalo hlavu a přední nohy, zadek a celý zbytek těla mu koukal ven jako z reklamy.
Standa vyprskl smíchy tak, že rozlil kafe po dřeváku. „Táto, on si myslí, že je neviditelnej."
„Neřvi, vyplašíš ho ještě víc."
Ale bylo pozdě na klid i na smích. Sousedka Hana Dvořáková, co měla vedlejší parcelu, přišla zrovna zkontrolovat svoje včelí úly a zůstala stát s kýblem v ruce, koukajíc na tu scénu přes plot. „Jardo, to je normální, že se ti tam producíruje spárkatá zvěř, nebo mám volat myslivce?"
„Zavolej," houkl Jarda, aniž by spustil oči z daňka. „Ale řekni jim, ať si pospíšej, než mi sežere zbytek úrody."
Zvíře se ani nehnulo. Stálo za tím směšně tenkým kůlem dobrou minutu, možná dýl, jako by věřilo, že když nevidí ono lidi, nevidí ani lidi jeho. Standa mezitím vyfotil tu scénu mobilem – srst na bocích se chvěla, oháňka cukala, ale hlava zůstávala schovaná v iluzi bezpečí.
Pak se něco v tom zvířeti zlomilo. Možná ucítilo, že tohle přestává fungovat, možná ho vyplašil zvuk Hanina kýblu, který upustila. Vyrazilo bokem, srazilo dva sloupky opěrné konstrukce, prorazilo díru v plotu ještě víc a zmizelo směrem k lesu nad vesnicí, kde se prej stahovalo stádo dalších daňků z místní obory, co unikli po loňský vichřici.
Jarda zůstal stát u zlomeného kůlu a počítal škodu – ne velkou, pár keřů ohryzaných, plot na spravení. Drobnost proti tomu, co ho čekalo o týden pozdějš.
To přišel dopis od Aleny, přesněji od jejího právníka. Psalo se v něm, že bejvalá manželka žádá o dodatečné vyrovnání – konkrétně o padesát tisíc korun, protože prej vinice v době manželství byla „zhodnocena společnou prací" a ona na to má nárok i přes rozvodovej rozsudek starej osmnáct měsíců. Jarda tomu papíru nevěřil, dokud ho nepřečetl potřetí u kuchyňskýho stolu, se studenou kávou vedle sebe.
„To je nesmysl," řekl nahlas sám sobě. Ale nesmysl, kterej mohl skončit exekucí na jeho účet, jestli to nevyřeší chytře.
Zavolal svýmu právníkovi, panu Součkovi z Brna, ještě ten večer. Ten si vyžádal všechny papíry – kupní smlouvu na pozemek z roku 2009, tedy tři roky před svatbou, výpis z katastru, doklady o tom, že rekonstrukci sklepa platil výhradně z peněz po dědovi. Alena sice na vinici občas pomáhala při vinobraní, to ano, ale společný majetek to nebyl a nikdy nebyl – ani rozvodovej rozsudek to netvrdil.
Jarda se rozhodl, že tohle řešit emailama a výhrůžkama nebude. Sedl na kolo, dojel do Znojma na katastrální úřad, vyzvedl ověřený výpis vlastnictví z doby před svatbou i po ní – čistě jeho jméno, žádnej záznam o společném jmění na tomhle konkrétním pozemku. Pak zajel k notáři, sepsal čestné prohlášení a přidal fotokopie účtů za rekonstrukci, všechny vystavený na jeho rodné číslo.
Týden na to seděl naproti Aleně a jejímu právníkovi v kanceláři v centru Brna. Alena měla na sobě kabát, kterej si koupila loni z peněz, co jí zbyly po vyrovnání – ironie, pomyslel si Jarda, ale nechal si to pro sebe. Právník otevřel složku, chtěl začít vykládat o „společně zhodnoceném majetku", ale Jarda ho předběhl. Vyndal z desek výpis z katastru, kupní smlouvu, doklady o platbách a jedním tahem je srovnal na stole do řady jako karty.
„Pozemek je koupenej tři roky před svatbou. Rekonstrukce sklepa proplacená z mýho účtu, dědictví po tátovi, doloženo. Vinobraní, na kterym jsi mi pomáhala, netrvalo víc než čtrnáct dní do roka a bylo to za odměnu, kterou sis brala v naturáliích – to máš ostatně i v tom rozvodovym rozsudku napsaný, čti si to znova."
Alena chtěla něco namítnout, ale právník ji chytil za rukáv. Přejel prstem po řádcích výpisu o něco dýl, než musel, a bylo vidět, že počítá, jestli se to vyplatí táhnout k soudu.
„Dobře," řekla Alena nakonec, hlas jí přeskočil na druhém slově. „Necháme to bejt."
Jarda sebral svoje papíry zpátky do desek, zavřel je a vstal. Žádnej triumf, žádný poslední slovo navíc. Prostě vyšel z kanceláře, nasedl na kolo, který měl opřený o kandelábr před budovou, a jel zpátky na vinici.
Když dorazil, Standa opravoval plot – ten samej, kterej prorazil daněk. Přitloukal novou laťku, vedle stálo pivo, který mu přinesla Hana jako poděkování za to, že jí kluk pomohl s úly.
„Jak to dopadlo?" zeptal se Standa, aniž by přestal s kladivem.
„Vyřešeno. Papír, razítko, hotovo." Jarda si sedl na starou bečku vedle plotu a prohlížel řadu vinné révy, kde ještě před týdnem stál ten daněk se zadkem trčícím zpoza kůlu.
Ten večer, když slunce padalo za kopec a Standa už odešel domů, přišla k plotu znovu Hana, tentokrát bez kýblu.
„Myslivci ho chytli?" zeptala se.
„Ne," řekl Jarda. „Vrátil se ke stádu. Nechali ho bejt."
Hana kývla, přejela dlaní po nové laťce plotu a pak zabloudila očima k vinici za ním, plné hroznů, který teď patřily jenom jemu – doopravdy, na papíře i v hlavě.
